Big pretty world. Everything can happen.

The deer and the lamp shade

2010-01-06T03:32:00.003+01:00

South Carolina; 30.12.2009

Celou dobu co jsem v USA, moje hostmother mluví o tom, jak bychom měly jet navštívit jejího syna v South Carolina, ale jak je to daleko, že naše auto to asi nezvládne atp. Před pár dny se zničeho nic rozhodla, že do toho půjde. Syn zavolal, že tenhle týden není moc zaneprázdněný a já mám prázdniny ze školy, takže tenhle článek píšu z pokoje v domě Stephaniinýho syna.

Co tomuhle výletu předcházelo byla ale drahá cena za to, co ten týden přinese. Brett, Stephaniin syn, si dům ve kterém teď bydlí pořídil poměrně nedávno, takže, podle Stephanie, ho nemá dostatečně zařízený. Mě přijde zařízený tak akorát, ale já v těhlech případech nejsem zrovna soudce. Od chvíle co se rozhodlo, že teda opravdu podnikneme devíti hodinovou cestu autem do Jižní Karolíny, na stole, kolem stolu a postupně v celým bytě se začaly kupit věci, co Steph věnuje Brettovi, aby ten dům měl pěkně zařízený. Počínaje obrazama, kořenkama a nádobím, přes věci jako prostěradla a povlečení, konče nezměrnou hromadou nepotřebných dekorací, jako třeba dvě zaltý kachny nebo srnec co slouží jako svícen. No a jelikož Stephanie sama nezvládne moc fyzický námahy, ty dva dny jsem kolem týhle hromady krámů chodila s hrůzou v očích při představě, jak to budu nakládat do auta.

Večer před odjezdem jsme naložily kufr do kufru. Stephanie má takový dva velý kufry, co vypadaj spáš jako truhla. Jeden z nich patřil do hromady pro Bretta, jenže ten kufr samotnej byl skoro větší než kufr od auta, nemluvě o tom, že sám o sobě važí asi tunu. Když ho navíc nacpete skleněnýma Santa Clausema, dvěma zlatejma kachnama, nádobím a hromadou povlečení, nejen že zvednout ho do výše kufru od auta vám přivede kýlu, ale ještě k tomu s ním musíte manévrovat, protože existuje jen jediná možnost, jak ho do toho kufru nacpat. Ta mi došla přiblližně ve chíli, kdy ta truhla byla diagonálně zaseklá mezi okrajem kufru na jedný straně a mýma prstama na druhý, s tím že moje záda mi dávaly vědět, že takový dvě zlatý kachny vážně něco váží.

Když jsme konečně, silou, zavřely kufr od auta nacpaný truhlou, jídlem (část o jídle snad ani nekomentuju, vysvětlení obsahuje slova „kdyby náhodou“, bouři a týdenní blackout) a nějakou klecí, co, i když mi to bylo dvakrát vysvětleno, stále nevím k čemu je, sbalila jsem si kufříček s oblečením na pět dní a šla spát, s tím že ráno budem vstávat v sedm, abychom kolem půl deváté vyjely.

Sice jsme vstaly v sedm, ale našemu odjezdu předcházelo naložení zbytku výbavy do auta. Nejenže jsme musely naložit dvě přenosný lednice, další prostěradla, lampu i se stínidlem a toho příšernýho srnce, který má tak blbý tvar, že ke konci nakládání jsem ho měla sto chutí zakopat do země, ale Stephanie si ještě k tomu na pět dní sbalila dva kufry a takový ten pytel, do kterýho se dávají kabáty, bundy a šaty, aby se nemačkaly v kufru. To všechno naložit tak, aby stále bylo vidět skrz zadní okno nám/mi zabralo dvě hodiny.

Když bylo 11:30, vypadalo to docela nadějně, že bychom možná mohly vyjet, jenže nebylo by to Stephaniino auto, aby se něco nestalo. Nešly zavřít dveře, takže než jsme projely skrz servis a pumpu, bylo 12:30 když jsme konečně opouštěly město.

Stephanie se ujala navigace. Za hodinu potom, co jsme byly na cestě jsem zjistila, že místo na jih jedem na západ, ale bylo mi vynadáno, že jsem moc nezkušená na to radit. Když ale pumpař řekl přesně to samý, co jsem řekla já, Stephanie usoudila že tu mapu možná číst umím a přenechala navigaci mě.

S dvouhodinovým zpožděním jsme konečně nabraly správný směr a po dlouhou dobu se nedělo nic zajímavýho. Pak se ale setmělo a my přijely do hor. Postupovala jsem přesně podle toho, co nám udávaly direkce od autoservisu, úhledný notýsek s „step by step“ navigací a mapičkou pro každou část cesty a byla jsem si poměrně jistá, že jedeme správně, i když Stephanie často skoro zapomněla odbočit a já na ní musela křiknout pár vteřin před samotnou odbočkou. Steph ale není zvyklá na nic jinýho než rovný dálnice, takže když jsme se ocitly na dvouproudový silnici vedoucí skrz hory, která dokonce měla i zatáčky, Stephanie zpanikařila a svůj strach si uklidňovala na mě. Ne že by bylo něco, co bych mohla udělat, o tom místě jsem věděla stejný nic jako ona, řídit neumím a podle mapy jsme jely správně, nicméně hádám, že jí to alespoň pomohlo.

Po X minutách ječení o tom, že tahle cesta je pekelná díra, která nikam nevede, že tu obě umřeme, protože ten národní park je určitě obrovskej, dojde nám benzín, sní nás medvědi a nikdo nás nikdy nenajde se Stephanie podařilo zastavit auto, co jelo okolo a zeptat se na cestu. Byla ujištěna o tom, že další městečko je 20 minut daleko, a tak se naštěstí uklidnila.

Když jsme projely horama smrti, rozhodlo se, že po tomhle zážitku a v 11:30 v noci už pokračovat nebudeme a že si pronajmeme hotelový pokoj.

Městečko do kterýho jsme dojely se jmenovalo Cherokee a stejně jako národní park, ze kterého jsme se právě vymotaly, patří do indiánské rezervace, takže když jsme ráno nakládaly Stephaniiny dva kufry zpátky do auta, po parkovišti se procházela slepice. S denním světlem jsme taky zjistily, že ty hory, městečko a vůbec okolí jsou vlastně docela pěkný.

Z Cherokee už to byly jen dvě hodiny příjemný cesty, takže horor předchozího dne se už naštěstí neopakoval. I když proběhlo pár stížností o tom, že je ta krajina moc kopcovitá, že to auto na to není zvyklý a že těch zatáček je nějak moc, nicméně oproti včerejšku to bylo jak procházka růžovým sadem.

V Brettově domě jsme vyložily auto věcí a prozmněnu zaplnily jídelní stůl tady. Syn ale vypadá sympaticky, takže snad ta šílená cesta sem stála za to. Radši ale nemyslím na to, že se musíme dostat zpátky.

Could this be even more pathetic?

2009-11-25T05:18:00.003+01:00

Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že věci už snad nemůžou být horší, ale přesto se furt kazí něco dalšího? Tak dopadl můj dnešní výlet do kina.
Měli jsme se Stephanie náplánováno, že dneska po škole pojedeme do kina. Stephanie se rozhodla, že pojedeme do městečka, který je asi hodinu od Indy. Jednak kvůli ceně lístků (moje snaha vysvětlit jí, že tu cenu stejně vyrovná penězma za benzín byla zbytečná), jednak kvůli tomu, že šlo o malinký kino, co v sobě má trošku historie. Teda jestli něco v USA vůbec má nějakou historii.
Po škole, naprosto vyřízená z obvyklých sedmi hodin učení se v angličtině, jsem nasedla do auta a tajně doufala, že před výletem do kina se aspoň na chvilku stavíme doma, abych se mohla převlíknout z nepohodlný uniformy. Ne, jely jsme rovnou.
Když jsem unavená, všechno mi leze na nervy, takže jsem brzo začala přemýšlet, jak proboha vydržím hodinu sedět v autě, poslouchat Vánoční koledy a tolerovat všechny ty maličkosti, co na Steph obvykle toleruju. Zastavily jsme sice na večeři, ale v místě, kde v domění že šetříte peníze, vlastně platíte docela dost za ne zas tak dobrý jídlo. Vysvětlujte to ale člověku, co nerad přijímá jiný názory. Aspoň že tam měli kafe, co mě alespoň trošku probralo.
Setmělo se a my vyrazily směr kino. Cestou jsme ještě zastavily na pár minut v domě Stephaniených kamarádů, po čtrnáctý si vyslechnout všechny S. historky, co se udály za poslední týden a, samozřejmě, obvyklou litanii nad příšerností Obamy. To ovšem netrvalo dlouho a za chvilku jsme, konečně, byly na cestě směr kino.
Moje nálada se trošku zlepšila, ale ve chvíli kdy jsem zjistila, že hlavní mužskou roli hraje Richard Gere a začala se těšit ještě o trošku víc se nám vyfoukla pneumatika. Uprostřed tříproudý silnice.
Přiznejme si to, Stephanie není zrovna mechanik a neodvažovala se tu pneumatiku vyměnit sama. Já se neodvažovala pípnout, specielně když byla S. nervózní z nastalý situace. Její první instinkt na jakoukoliv situaci je někomu zavolat. Přiznávám, že v týhle situaci se to hodilo, rozhodně víc, než když chcete zjistit otvírací dobu supermarketu a ve vedlejším pokoji máte internet.
Je sice dobrý nápad zavolat o pomoc manželovi svý kamarádky, kterou jste před deseti minutama navštívili, jenže zrovna tenhle manžel přišel jako dítě o dlaň na jedný ruce a dva prsty na druhý - je obdivuhodný, jak dokáže normálně fungovat, ale na druhou stranu to není někdo koho byste zavolali na vyměnění pneumatiky. Já akorát stála v příkopu vedle auta, přemýšlela co budu dělat, až se mi tohle jednou stane, když budu sama uprostřed dálnice a stále se neodvažovala špitnout, že bych tu pneumatiku třeba mohla zkusit vyměnit. Neříkám, že jsem nějakej zázračnej automechanik, ale na druhou stranu bych asi posloužila líp než dvaašedesátiletá ženská co začne omdlívat pokaždý když se předkloní a chlap podobnýho věku bez rukou.
Naštěstí po tom co tam ty dva patnáct minut bojovali s poklicí jen aby zjistili, že nejde sundat a že se to kolo dá odšroubovat i s ní, přišel na řadu hever. Nastala moje chvíle, protože Stephanie má problémy se zápěstím a nemůže tahat, točit a kroutit nic moc těžkýho a člověk bez rukou auto taky nenadzvedne.
Zápasím s heverem, za zadkem mi sviští kamiony, nademnou stojí nervózní Stephanie a její kamarád mi svítí baterkou, špatně mi radí, do toho všeho začne pršet. Stephanie začala manipulovat nejen s deštníkem, ale i s ručníkem, co si motala kolem hlavy. Já jen potřebovala páku na šrouby a náhradu, ale místo toho jsem byla furt žádána ať podržím S. deštník, než si znovu zamotá ručník kolem hlavy. Do toho přestaly fungovat přední dveře a nechtěl se otevřít kufr, ve kterým ještě pořád byla náhrada. Vážně, v tu chvíli stačilo málo a začala jsem nadávat v češtině.
Kufr jsme otevřeli, já jsem si v béžových kalhotech klekla na silnici, vyměnila celou pneumatiku, naházela všechny vyfouklý kola, hevery a páky do kufru a celá promočená se modlila, že to už by snad mohlo být všechno. Když jsme ale zjistily, že se vybila baterka u auta, rezignovala jsem na jakkoukoliv zuřivost a už se jen začala tiše usmívat, nad celou touhle situací. Stačilo už jen napojit startovací kabely, nahodit motor, otočit auto do protisměru a vyrazit směr domov, protože film už dávno začal.
Přes to, že mi v jednu chvíli málem explodovala hlava, jsem nakonec ráda, že jsem tu pneumatiku mohla vyměnit. Aspoň vím, že až se to jednou stane mě, nebudu jedna z těch paní, co si při čekání na servis schovávají účes pod ručník, ale že budu vědět, že možná ani nemusím sundavat poklici a vyměním si to kolo sama.

So, do they have different kinds of toothpaste in Europe than we do? Do they have like a chocolate toothpaste?

2009-11-22T03:05:00.008+01:00

Lidi se mě tu často ptají, co je hlavní rozdíl mezi USA a Evropou. Abych se vyhla odpovědi, která dvakrát nehraje Američanům do karet, pokaždý uvedu příklad s vidličkou. Evropani používají při jídle jak vidličku tak nůž po celou dobu co jí. Američani si nakrájí jídlo na malé kousky, odloží nůž a po zbytek jídla používají jen vidličku.
Odpovědí na tuhle otázku jsou spousty, ale až do dneška jsem měla jen mlhavou představu o tom, co konkrétně ten rozdíl mezi Evropou a USA je. Dneska mi to ale došlo. Našla jsem poslední kousek skládačky a najednou všechno dává smysl - Američani stavějí domy z dřevotřísky. Možná se mýlím, ale svojí teorii jsem založila na tom, že když se v Evropě staví dům, většinou se používají cihly nebo beton. Alespoň na venkovní zdi.
Fakt, že pár ulic od domu kde teď bydlím staví banku z dřevotřísky, naprosto vystihuje Ameriku, její kulturu a její pohled na svět. Všechno tady je jak dům z dřevotřísky. Levný, jednoduchý, bez duše, bez nápadu, bez příběhu. Hlavně aby to bylo rychlý a funkční pro tuhle chvíli. Bude to prostě banka, nebude hezká, nebude ani ošklivá, žádnej prvek na tom domě v člověku nevyvolá žádný emoce. Staví se proto, že to bude prospěšný pro pár lidí co vlastní tu společnost. V době krize, o který tu všichni tak rádi mluví, nikdo nepotřebuje novou banku. A od takovýho domu z dřevotřísky nikdo nečeká, že vydrží po staletí. Že za sto, dvě stě let někdo vstoupí dovnitř, rozhlídne se a užasle si oddychne. Za pár let, až dřevotříska doslouží, banka uprostřed černošskýho ghetta bude třikrát přepadnutá a dvakrát zkrachovalá, přijede traktor, banku složí se zemí a postaví místo ní nový fast food. Z dřevotřísky.

Uff, napsat tenhle článek mi dalo zabrat. Trochu se bojím, že nedává smysl. Bohužel se stalo to, čeho jsem se obávala - věty mi naskakovaly v angličtině a překládat je do češtiny tak, aby to dávalo smysl mi zabralo hodinu. Nemám sílu na to to dokončit a to co jsem napsala ani není to, co jsem chtěla. No, zkusím to zase jindy, třeba je to jenom krátkodobej zkrat.

Here, don't forget your Jesus.

2009-10-11T05:14:00.004+02:00

Ležím v posteli, notebook na klíně, brýle na nose, hodinky na nočním stolku, hned vedle šroubováku - jdu na to. Slíbila jsem si, že budu psát, takže jedenáct ne jedenáct, zkusím se už potřetí tenhle týden rozepsat o tom, jak se tu mám.
Dneska jsem byla se Stephanie v Nashville, malým městečku slavným proto, že je v místě, kde je hodně listnatých lesů a kopce. Indiana je totiž jedna velká placka plná kukuřice, takže takový lesy a kopce, to je něco, na co se sjíždí koukat američani z širokýho dalekýho okolí. Po skoro dvou měsících tady už jsem si zvykla na všechno to, co mě rozčilovalo na začátku, takže dneska jsem obchody s dekoracema do bytu, ošklivým oblečením a nevkusným uměním procházela s úsměvem na tváři. A když si Stephanie koupila Ježíše v hnědém hábitu, se zlatou hlavou a rukama za 3 dolary, akorát jsem přisvědčila, že takový Ježíš zlevněný o deset dolarů je vážně dobrá koupě.
Zítra jedu s jednou z mých normálních spolužaček a její lehce evropskou rodinou na sbírání jablek. Doufám, že ty jablka nebudou tak kyselý jako moje dnešní jablko v karamelu. Stephanie v euforii, že přešla její malá finanční krize, mi kromě jinýho koupila jablko v karamelu, které bylo tak kyselý, že v kombinaci s karamelem a čokoládou se prakticky nedalo jíst.
Aby jste pochopili mojí poznámku o normálních spolužácích - zjistila jsem, že moje škola rozhodně není typická americká škola. Za prvé je to charter school - normálně děti chodí do školy, která patří do jejich okrsku. Tím se způsobí, že všichni studenti jsou z podobnýho prostředí a asi se tím zamezuje velkým sociálním rozdílům. Do charter school můžete jít odkudkoliv, no a to naopak způsobuje, že v mojí škole je široká paleta lidí. Od černochů z pochybných rodin, na který se neodvažuju promluvit, přes obyčejný lidi, se kterýma se bavím až po největší zbohatlíky. V mojí škole je to ještě vylepšený o to, že je to umělecká škola, takže do toho jsou tam pološílený podivíni - neardi, kteří nemluví a neustále si kreslí. To se nejvíc projevuje při dress down day, kdy nemusíme mít uniformu. Můj první dress down day jsem si připadala, jako že jsem si spletla školy. Všude kolem mě chodili hubený, bledý třesoucí se osoby s černýma linkama pod očima, punkeři v dlouhých černých kabátech a s kroužkovou košilí, emaři s trojbarevnýma vlasama přes oči, kluci v očividně holčičím oblečení, který je navíc o pár čísel menší, sem tam nějakej pirát nebo ninja. Do toho se konečně mohli projevit všichni černoši, kteří přesto že nesnáším, když je Stephanie osočuje nebo si z nich dělá srandu, jsou prostě jiný. Kluci s kalhotama pod zadkem, holky s masivníma zlatýma šperkama kam se podíváš... Ještě že jsem se rychle skamarádila s lidma, co mají rádi jednobarevný trička, tmavý kalhoty a svetr - a to všechno v jejich velikosti.
Další věc, čím je moje škola speciální je, že je prý jednoduchá i na americký poměry, takže já, z Josefský navyklá na to se učit jsem tu za hlavního šprta. Na US History se učitelka rozhodla, že každý měsíc poukáže na nejlepšího studenta v každý třídě co učí. Když tohle oznámila, začala jsem se modlit, ať to proboha nejsem já, aby moje výsledky nadále zůstaly anonymní. Bohužel, moje prosby nebyly vyslyšeny a ona doopravdy řekla moje jméno. Tím to nekončilo, následoval totiž rozjařený proslov, jak je to šílený, že se to učím v druhým jazyce a jak by si ze mě všichni měli vzít příklad. Moc jsem toho neslyšela, usilovně jsem se totiž snažila splynout s pozadím, ale můj rudý obličej a třesoucí se ruce mi v tom bohužel moc nepomáhaly. Ještě že mě nenutila se zvednout a dojít si ke katedře pro diplom. Akorát doufám, že si ty nástěnky, kde ten diplom visí, nikdo nečte. Naštěstí je v tý třídě kluk, co je jen 1% za mnou. Pravidelně si porovnáváme výsledky a při posledním testu jsem měla o dva body míň - vypadá to nadějně, že se tahle hrůza nebude opakovat. Nelíbí se mi být v pozici, kdy se mě spolužák ptá, jestli za něj nechci udělat jeho úkol. Chudák, vypadal tak překvapeně, když jsem se na něj podívala pohledem, jestli se náhodou nezbláznil a řekla ne, dokonce i potom, co pěkně poprosil.
Je toho hodně, co bych chtěla říct, ale jsem unavená a už to tu sepisuju tři čtvrtě hodiny. Pro dnešek končím, ale snad se k tomu brzo zase dokopu. Příští týden jedu na čtrnáct dní do Texasu, těšte se na další culture shock.

Můj docela typický víkend

2009-09-22T04:22:00.004+02:00

Konečně jsem se jednou donutila napsat si všechny domácí úkoly brzo a nenechávat nic na ráno. Tím jsem si vyhradila trochu času, abych napsala nový článek.
Dneska jsem zase měla nejpodivnější příspěvek na Francouzštině. Profesor ve snaze nás naučit minulý čas (na to, že jsem ho brala už asi 3x s ním nějak podezřele moc zápasím) se nás ptal, co jsme dělali o víkendu. Všichni odpovídali tak nějak normálně, pracovali, jeli za kamarádama, byli doma s rodinou... Co jsem dělala já? Já jsem byla na největším sjezdu veteránů z Vietnamský války a na Indickým večírku. V jednom dni. A teda jestli to, co jsem měla do teďka byl kulturní šok, tak Vietnamský veteráni mě uvedli do komatu. Přes padesát tisíc lidí na place uprostřed kukuřice, proplétající se mezi karavanama, vzhlížící k vlajce, děkující každýmu od jejich psa až po Boha a chodící v koženejch vestách nebo džínovejch bundách. Na jednu stranu to bylo pěkný a smutný, podle toho, co jsem slyšela, tak všichni ti lidi byli posláni do války a když se konečně vrátili domů, byla na ně hozená vina za celou tu válku. Na druhou stranu - víte jak jsem říkala, že jsou Američani hrozní nacionalisti, takoví, až je to k smíchu? No tak si to vynásobte tak 3x a dostanete obrázek týhle akce. Občas jsem doopravdy měla problém udržet smích.
Na Indickou slavnost jsem se dostala přes jednoho z dalších exchange studentů a i když jsem to nečekala, byla to legrace. Tolik barev v jedný místnosti jsem už dlouho neviděla. Mezi všema těma černovlasýma indkama v několikabarevných šatech až na zem a s tak pěticentimetrovou mezerou mezi sukní a tričkem (a to i u těch buclatých) jsem ve svých černých šatech po kolena, s výstřihem těsně u krku, černým svetrem a světlýma vlasama byla jak žárovka. Možná i zářivka. Ale bylo to tak zábavný, že jsem se dokonce i na chvíli zapojila do toho jejich tance. Šlo o asi čtyři kroky a tři tlesknutí, ale já než jsem zkoordinovala svoje tělo! A navíc odkoukat ty kroky je s těma jejich dlouhýma sukněma nemožný, musela jsem vždycky počkat, až ke mě přitančí nějaký chlap. Jelikož jsem se víc soustředila na kroky, než na rychlost, chlap většinou rychle odtančil a já musela čekat na dalšího... Ale tak po dvou kolech jsem se do toho nějak dostala a vydrželo mi to tak čtyři, pět kol, než mě z nezvyklýho pohybu začala bolet noha.
Neděle proběhla poklidně, prošly jsme se Stephanie pár obchodů, narazily na docela podezřelýho inda z večírku v obchodě pro děti a byly obhlídnout štěňata ve zverimexu. A protože Stephanie miluje psy, nemohly jsme odejít dřív, než si s nějakým pohrála. Tentokrát ale štěně zapůsobilo i na mě - malinkej, bílo hnědej kokršpaněl, kterej sotva co se dostal z klece do kabinky na hraní si se štěňatama začal běhat dokola (na prostranství 1 x 1,5 m), kousat mi tkaničku, útočit na tašku, kousat pásek na tý tašce, skákat a celkově naprosto vyšilovat, aniž by si uvědomil, že když ho dají to týhle kabinky, kde si budoucí páníčkové obhlížejí svoje budoucí miláčky, měl by se chovat nanejvíš způsobně a zapůsobit a tohle rodeo spustit až doma... Škoda, že jsem si ho nemohla odnést domů, mě se to jeho vyšilování líbilo. Třeba v letadle by s ním byla vyložená sranda!
Víkend skončil překvapivě malou náloží úkolů, ale myslím že minulý dva týdny a bojím se že i ten nadcházející se o tuhle chybu náležitě postarají.
Je 23:07 místního času, jdu se zavrtat do postele a spát, zítra píšu test z Beowulfa. Četli jste už někdy Beowulfa v angličtině? To stojí za to...

První dojmy

2009-09-16T05:06:00.004+02:00

Trvalo mi to tři týdny, ale zvládla jsem to. Konečně se mi povedlo přesvědčit svojí host mum, že opravdu potřebuju internet, že nepotřebuju nejlevnější/nejpomalejší připojení a že když budu připojená, tak nebudu blokovat telefon. To tak, aby Stephanie nemohla trávit večery přilepená k telefonu, čtyřikrát vykládat čtyřem lidem, co se mezi sebou znaj, co se jí stalo během posledního týdne.
Mám se tu ale dobře, na americký poměry. Na ty evropský už to taková sláva není. Prosím vás, už nikdy si nestěžujte na evropany a jestli mě někdy uslyšíte vést litanie nad hloupostí a jednoduchostí ostatních lidí, připomeňte mi mých pět měsíců strávených v zemi kukuřice. Nenapadá mě jedinná věc, která by byla stejná jako v evropě. Všechno od povahy všech američanů, přes školu až po způsob jakým používají příbor, všechno je jiný! Američani berou všechno hrozně vážně, často mám strach vyjádřit vlastní názor na sebemenší prkotinu, protože oni by si to mohli vzít osobně.
Ve škole si většinu času připadám jak v mateřský školce. Přece jenom moje škola je trochu vyšším levelu a já si za těch šest let už asi zvykla na to, že se nám všechno nevysvětluje pomalu, detailně a třikrát dokola a i když si na to v Praze pořád stěžuju, ten odborný přístup mi chybí. Ale na druhou stranu, komu by se nelíbilo muset místo testu na závěr kapitoly o řeckém umění odevzdat vlastnoručně vyrobenou knížečku o rozměrech 5x5cm s výpiskama a obrázkama. Ale ne všechno je tak jednoduchý, takový Beowulf v angličtině, to je něco s čím jsem měla ze začátku trochu problémy. Největší krize je ale algebra. Je sice hrozně jednoduchá, ale matika v angličtině, to je jak učit se nový jazyk. Square roots, multiply, divide, negative three, set builder notation, integers... To je skoro jak francouština, kde z kombinace francouzštiny a angličtiny občas mluvím česky a pak se divím, proč mi nikdo nerozumí.
Spolužáci jsou zajímavý, všichni jsou mnou hrozně fascinovaní a první týden se zpráva o tom, že škola má novýho exchange studenta šířila rychlostí blesku. Permanentně za mnou někdo chodil a představoval se, chtěl slyšet, jestli jsem teda Mary nebo Marie, na odpověď, že je mi to jedno se mě pokoušel donutit si vybrat a pak začal žádat, ať řeknu něco česky. Když ze mě konečně vypadlo něco úžasně originálního jako "Jmenuju se Mářa a právě stojím ve svý škole v Indianapolis", byl hrozně nadšený a říkal, že to zní jak ruština. Skvělý, to je přesně to, co jsem chtěla přidat k vizitce studenta z východní Evropy. Když už teda ví, že Česká republika je v Evropě, jednou dokonce proběhlo něco ve stylu "Vážně z Český republiky? Cool! A kde v Americe to je?" Helooo! Daa! (To tu používají až nebezpečně často, na to jak legračně to zní) Jsou i jiný země, státy a kontinenty než USA! To by jim tu někdo měl opakovat dnes a denně. Americká vlajka je na všem, na co si vzpomenete, Američani žijou v přesvědčení, že oni spasili svět před všema válkama, že oni jsou středobod vesmíru a že koho nespasili oni, toho spasil snad už jen Ježíš. Chcete radu do života? Nezmiňujte se před američanem, že nejste věřící, jeho přístup se změní ve vteřině. Na to jak jsou obvykle jednoduchý, tahle informace k nim doputuje až překvapivě rychle.
Pro dnešek končím, byla bych takhle schopná psát dlouho, ale je tu 23:30 a já musím jít spát, abych zítra měla dostatek energie na to se dále začleňovat do americké kultury. Až na to, že místo kultury tady mají auta a fast foody je to náhodou docela dobrá vyhlídka. Zítra je totiž A day... Ale o tom zase příště.

V budoucnu bude každý slavný na 15 minut.

2009-02-15T22:42:00.004+01:00

Znovu se vám hlásím ze svojí little big planet, kde se v opojení bouřlivými 60. léty probouzím s Andy Warholem, na páté Avenue obědvám se Salvatorem Dalim a při svíčkách večeřím s Frankem Sinatrou. Občas zavítám zpět na Zemi, projdu se po Petříně, zajdu na kafe, dohnat ztracený čas s Ludvíkem Vaculíkem a večer si dám skleničku s Mickem Jaggerem. Po chvíli mě to ale omrzí a tak se nenápadně vytratím, zpět na svůj orbit, kde se s vypětím všech sil zbavím nezájmu a otupělosti, která mě na Zemi provází na každém kroku. Že to zní zajímavě? Podívejte se na to z té druhé stránky.

Přemýšlení

2009-02-08T21:53:00.002+01:00

Tak tu tak sedím, rovnám si záda, zhluboka dýchám a přemýšlým o lidech. O Češích a o tom, jací vlastně jsou, o Němcích a mém názoru na ně, o Angličanech a jejich povaze. O lidech, se kterýma se vidím každý den i o těch, které jsem viděla jednou v životě, třeba i na pouhý den a kteří mi zasáhli do života víc, než leckterý spolužák. O tom jak na ostatní působím já a jestli takovéhle věci taky někdo řeší.
A vůbec, je takové přemýšlení vůbec k něčemu? Neměli by to lidi bez přemýšlení snažší? Vadilo by jim míň věcí, akorát takové základní vady jako bolavá záda, zima, vlas v puse. Žádná hloupost, nedorozumění a morálka by jim nezkazilo náladu. Žádné nepříjemné povinnosti, kreré člověk vlastně ani dělat nemusí, ale nechce zklamat sebe i ostatní. Když už to tak dlouho vydržel.
Zkusila jsem být slečnou, která vydrží řešit hlouposti celý den, ale na jeho konci, jsem byla naštvaná, zoufalá a nevěděla jsem, co s tím dělat. Jak se toho nepříjemného pocitu zbavit. Takže jsem zpět, se svými trably, špatnými známkami, se svojí netolerancí, povrchností a sebestředností. Taková, jakou se mám ráda já. Řekla bych si "kašlu na ostatní!", ale co bych pak celý den dělala. Chyběl by mi základní námět k myšlenkám a zbyla by mi jen ta bolavá záda. A to by stálo za prd.

Šaty, nehty, boty, šílenství

2009-01-25T20:02:00.002+01:00

Už je to deset dní a já vám stále nemám co říct. Moje mysl je zahlcena myšlenkami o žlutých šatech, červeném laku na nehty, šedivých botách na podpadku, novým sestřihem, který se mi, jak už to tak s mými novými sestřihy bývá, vůbec nelíbí a vůbec takovými holčičími věcmi. Nerozumím tomu, asi se moje těo stále ještě vzpamatovává z příšerného zážitku ukončování pololetí a odmítá stejné dva týdny, jako předchozí dva týdny testů, přemýšlet o čemkoliv inteligentním.
Doufám, že je to jenom zotavovací období. Nepopírám, že to není zábava bojovat proti kousání nehtů rudým lakem na nehty a kvůli období maturitních plesů přemýšet, co si vezmu na sebe a jaké boty si koupím, ale potom to přestane, že jo? Dlouho bych tohle holčičí období asi nevydržela.
Uvidím za týden. To bude po prvním plese, bude to druhý týden po konci testů... Snad. Teď se ale musím jít postarat o svoje poprvé v životě vyrostlé nehty.

Aktuálně

2009-01-15T00:07:00.002+01:00

Jako obvykle, místo abych se učila biologii jsem zaskočena aktuálními zprávami. Ačkoliv se usilovně snažím našprtat se tělní stavbu žížaly (doopravdy, nepíšu první bláhovost, co mě napadla, žížala se latinsky řekne Lumbricus terrestris a na každém článku má čtyři štětinky), mezi řádky mi vyskakují na mysl přestavy spokojených čechů, kteří si určitě mnou ruce, jak to všechno dobře i když trochu smutně dopadlo, představy mě a lidí mě podobných, kteří si naopak trhají vlasy, že teď už je všechno definitivně v háji a hlavně vidina znovunastolení té nekonečné debaty, kde i ten nejposlednější človíček z té nezapadlejší vesničky (bohužel i včetně mě, ale jak se člověk může nezapojit, když to hučí všude kolem?) bude muset sdělit ostatním, co si o tom všem teda myslí on. A já byla tak ráda, že když už nic jiného, aspoň ta příšerná diskuse je u konce! Ale co já s tím zmůžu. Můžu se akorát tak snažit vecpat si do hlavy koužkovce a drápovce, protože jak mi dneska řekl táta, už ani to místo šičky límečků v továrně na košile teď neseženu.

Pochybná báseň z pochybné adresy

2009-01-05T00:07:00.006+01:00

Přemýšlela jsem o tom, jestli se mám připojit k tomu davu lidí, kteří poslední dny nedělají nic jiného, než že píší články, e-maily, smsky, dopisy a tak dál, ve kterých přejí lidem známým i neznámým ten "šťasný nový rok!" Jistě, je to pěkné, popřát někomu štěstí do života, je to tradice, něco co se prostě dělá, ale to přání samotné pro mě už ztatilo jakýkoliv význam. Proto jsem usoudila, že přece všichni vědí, že jim ten šťastný nový rok přeju a i kdyby to nevěděli, to poslední čím se budou zabývat je, proč jsem jim proboha nepopřála. A tak jsem letos vynechala vánoční a novoroční článek, nezápasila jsem na nový rok o mobilní síť se zbytkem světa a přála jenom lidem osobně, na potkání, z očí do očí. A podívejte se na mě, jak jsem spokojená! Nikdo se na mě nezlobí a já neutratila nekřesťanské peníze za smsky.
On i ten samotný nový rok není zas taková sláva. Astronomové nechápou, proč se odehrává zrovna 31.12. když v ten den není vůbec ničím významný. Žádný slunovrat, žádné speciální postavení planet proti sobě a křižmo, žádná křesťanská tradice, prostě žádná sláva. Vidím to asi jako jeden velký, společný důvod pro mejdan. A pro prázniny, to tomu novému roku musím nechat.
Prázdniny mi přišly velmi vhod. Bohužel skončily rychleji než začaly a já si poslední volný večer už zase musím kazit pracováním do školy. Sepisuju čenářský deník, tisknu si Máj z internetu... Takhle si to asi obrozenci nepředstavovali, pochybně přepsaný Máj na virtuální stránce a ještě k tomu s nevkusným designem. No co, vsadím se že jejich zvyky taky asi nebyly vyobrazením představ renesančních umělců nebo antických myslitelů.
Ach jo, ještě že mi dnes a denně okolní svět připomíná, jak je to vzdělání důležité, jinak bych z té školy asi zešílela. Po tom co jsem si začala libovat, že už jsem je dlouho neviděla se ne-základnám magoři vrátili na svoje stanoviště a vzali si s sebou i amplion.
"Děti, když se nebudete učit, nejen že z vás budou popeláři, ale ještě budete ve volných chvílích přesvědčovat lidi o blbostech." Myslím že tato hrozba mě donutí si ten Máj doopravdy přečíst. Minimálně kousek.

Vánoční nálada

2008-12-24T00:31:00.002+01:00

Letošní Vánoce jsou nějaké podivné. Takové nevánoční. Od října jsem na všechny ty vánoční výzdoby imunní, dárky jsem nakoupila za dva dny a bez nějakých velkých problémů, na zabíjení kapra jsem nebyla doma... A není to jenom můj osobní pohled, myslím si, že letošní vánoce nejsou moc vánoční celkově. Požáry stromečků a adventních věnců se prý rapidně zmenšily, nikde není ani jinovatka, natož pak aby bylo sněhu jak z Ladových obrázků, tak jak by to na Vánoce mělo být a nevím jestli je to tou strašidelnou finanční krizí nebo prostě tím, že vyhýbám všem obchodním domům a podobným místům, ale ani ten vánoční shon nebyl tak šílený jako obvykle! No prostě, nerozumím tomu. A přitom dělám všechno pro to, abych si připadala vánočně. Už jenom kvůli mámě a její nenápadné scénce o tom, že ty vánoce jsou hrozné a že pořád jenom vaří a nikoho to nezajímá a proto musí náš podivný stromeček unést plastové vločky o čtyřiceticentimetrovém průměru. Na telefon jsem si pověsila vánočního jelena, sehnala jsem si asi tři CD vánočních hitů, nosím čepici a pořád něco uklízím - to bych si snad měla připadat vánočně, ne?! Chm, třeba Štědrý den udělá svoje. No řekněte, kdo by se po celodenním dohadování se o zdobení stromečku, dohadování se o uklizenosti bytu, smažení kaprů a vůbec všech těch vánočních sporech nepřipadal vánočně?
Na druhou stranu, něco je takové slavnostnější. Můj mladší bratr se například umyl. Občas mám pocit, že to dělá jen před důležitými událostmi, které probíhají tak jednou za čtyři měsíce. Nechci teda přehánět, ale moc bych za to nedala, kdyby si dokonce vyčistil zuby! A teda jestli jo, tak veškerá moje imunita na vánoční šílenství bude během sekundy v trapu a já si budu ochotná nandat svetr s losem jako Colin Firth v Bridget Jones. Znáte ten svetr? Je parádní, takový pravý britský.
Končím tenhle článek a jdu spát. Přece jenom zítra je Štedrý den a ty gigantické vločky se na stromeček nepověsí samy.

Francouzská chřipka

2008-12-17T22:54:00.003+01:00

Dlouho očekávaná francouzská chřipka dorazila v plné síle. Věděla jsem, že týden permanentní zimy, sněhu, deště a mokrých bot se neobejde bez následků. Je to tu, přes hromadu kapesníků ani nejsem skoro vidět, ale kdybyste přeji jen se mnou chtěli mluvit, snadno mě najdete podle kýchání a kašlání. Teď už se ale nemusíte snažit, zítra vyrážím i se svojí papírovou výzbrojí do boje s dvěma testy a vánočními hodinami. Ale jsem za tu nemoc i docela vděčná. Neměla jsem ponětí, jak ten týden školy, kterému předcházel francouzský týden neučení se a po kterém následují dva týdny nicnedělání, proboha přežiju. Nemoc, která mě donutila být den a 3/4 doma mi to velmi usnadnila. Teď už jen sfouknu zítřek, páteční koncert a je to.
Koukám že týden v Lyonu byla výhra se vším všudy. Nejenže jsem mohla chodit týden po městě, koukat na svátek světel, chovat se jako turista v Lyonské opeře a nasávat vědomosti ale ještě ke všemu mi důsledky těch malých nepříjemností jako permanentní mráz venku i vevnitř, 16 hodinová cesta autobusem a týdenní namáhání mozkových buněk při používání dvou cizích jazyků způsobila takovéhle úlevy ve škole. Co je komu do toho, že nemůžu dýchat a bolí mě hlava - dokud se vyhnu hodině fyziky, stojí to za to.

Flatinská famerika.

2008-11-30T21:43:00.003+01:00

Měla bych si najít práci. Moje radovánky poslední dobou stojí víc, než mi můj rozpočet dovoluje a jelikož jsou tyhle radovánky nejoblíbenější součástí mého týdne, tak nějak se jich nehodlám vzdát. Říkejte si co chcete, ale jakákoliv činnost, při které mám nějakou energii a nemusím jí využívat na počítání teploty vody po vložení ohřáté olověné koule, je pro mě nedocenitelná. Jenže teď je zase neděle večer a já se musím učit Latinskou Ameriku a psát referát na Lyon. K tomu bych si ještě měla přečíst nějaké francouzské texty, udělat úkol na angličtinu a být ráda, že toho na to pondělí nemáme moc.
Nejraději ze všeho bych si teď prostě četla Saturnina, přemýšlela o sladkých hloupostech a snažila se přijít na to, kdo je Fantomas. Ač jsem ráda za jakýkoliv komentář, ještě raději jsem, když není anonymní. Ale to že se někdo podepíše jako Fantomas a napíše super komentář ve mě vyvolá vlnu zvědavosti nad tou kreativní a záhadnou postavou. Kdo to je a jak docílit toho, aby prozradil svou identitu? Nestačilo by říct "nestyď se"?
Díky Fantomasovi bude moje dnešní vzdělávání se neprosto nemožné. Veškerou snahu na naučení se států Latinské Ameriky budou utlačovat myšlenky na potenciální kandidáty. Člověče nechceš mi to prostě usnadnit a klidně rádoby nenápadně se nějakým charakteristickým znakem prozradit?! Nikdo to nebude vědět, jenom já a slibuju, že to nikomu neřeknu!
Viděli jste ten film? Jak to tam dopadlo? Já ani vlastně moc nevím, o čem to bylo. Fantomase znám jen z Arabely a to ještě mlhavě.
Teď mě něco napadlo - možná bych se místo honby za superschopnostmi měla hnát za kouzelným prstenem z Arabely nebo utrženým sluchátkem z Macha a Šebestové.
Nemáte náhodou někdo zlatou rybku? A neví kdo je Fantomas?

Jakou byste si bybrali superschopnost?

2008-11-27T23:03:00.002+01:00

Rozhodla jsem se, že kdybych si mohla vybrat, jakou superschopnost bych chtěla mít, byl by to asi supersluch. Hodně jsem o tom přemýšlela a řekla jsem si, že neviditelnost se nepočítá, tu by chtěl mít každý a všichni ví, že je ze všech nejlepší. Létání je nuda, navíc člověku musí být hrozná zima! Supersluch vám zajistí spoustu důležitých informací, můžete odposlouchávat zločince, díky tomu vědět, co chystají a oni o tom nebudou mít ani ponětí. Navíc takový supersluch se hodí i v každodenním životě - při zkoušení třeba.
Na druhou stranu možná než supersluch by bylo ještě lepší čtení myšlenek. V mé hlavě se odehrává tolik věcí, o kterých nemá nikdo ani ponětí. Velké plány velkých zločinců se dějí v jejich velice zakomplexovaných hlavách. A u zkoušení byste navíc měli informace z první ruky od učitelky, popřípadě od šprtek v první lavici a ne od člověka, který ví o mlžích stejné nic jako vy a akorát to vyhledává v sešitě.
Musím říct, že tohle je velmi promyšlená teorie, zabírala jsem se jí celou cestu autobusem a cestou ze zastávky, když jsem si zapomněla knížku. Jen mě trochu vadí, že těch schopností je tolik a mít je všechny najednou by bylo sobecké. Co myslíte? Jakou si mám vybrat, až mi je v budoucnosti někdo nabídne?

Vzdávám se!

2008-11-23T09:36:00.002+01:00

Wooohooo!!! Je to tady! Viděli jste to? Viděli jste to taky?! Jak by ne, je to všude. Sníh! Miluju sníh, zasněženou Prahu, miluju když jdu v noci domů a ono to vypadá, jak kdyby se teprve stmívalo, protože díky sněhu je hrozné světlo. Sněží velké vločky, všichni jsou zabalení do šál a na svých tmavých kabátech mají bílou pokrývku. Když jenom vytáhnete ruku z kapsy, okamžitě vám zmrzne a stane se nepoužitelnou. Na ulici je sníh a náledí a bezvadně to klouže. Cesta domů se pak stane lehce adrenalinovou, ale to se mi na tom líbí - alespoň se zase jednou něco děje a pak, když přijdete domů, můžete kromě pouhého obvyklého zamručení "ahoj" říct ještě něco jako "Teda, já šla tu cestu ze zastávky snad půl hodiny, jak to klouže." A kdyby jste viděli našeho psa na sněhu! To je snad ještě lepší než vidina brzkého lyžování. Když napadne sníh, pokaždé ho chytne amok a on lítá, skáče, honí si ocas, válí se a šílí ještě víc než obvykle. Člověk by řek, že už to skoro ani není možné, ale věřte že je a stojí to za tu podívanou.
Jsem ochotná to přiznat. Už budou Vánoce. Joo, jo, je teprve 23.11. ale mám k tomu dva pádné důvody, proč se přestávám obrňovat proti vánočně vyzdobeným výlohám a nechávám se pohltit vánoční atmosférou Prahy. Za prvé je to tedy sníh. Vím že za chvíli sleze a nebýt mého druhého důvodu, asi by pouhý sníh nezpůsobil, že jsem vzadala boj s obchody lákající nebohé matky od rodin, aby nakupovaly jako blázni. Druhý vánoční důvod je reklama na Cocacolu s kolonou kamionů. Znáte ji? "Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady, Cocacolu si vychutneeeej!" Už jsem ji viděla a to na tu televizi zas tolik nekoukám. Tahle reklama je ta nejvánočnější věc na světě. Dávají ji snad odjakživa a já ji vždycky zbožňovala. Nekonečná kolona vánočně ozdobených červených kamionů s mrkajícím Santou Clausem na konci. Není to zrovna vlastenecké, ale tak všichni víme, že Cocacola dala Santovi červený obleček. Do té doby byl santa obyčejný dědula v hnědých šatech. Cocacola dala vlastně tvar Vánocům po celém světě. Ježíšek ve výloze prostě nikoho k nákupům nenaláká tolik, jako tlusťoch volající "Hou, hou, hou!"
Asi nebudu zas tak silná osobnost, jak jsem si myslela. Vzdát každoroční vánoční boj takhle brzo... Musím se podívat na své loňské články a porovnat si výsledky bitev.

Potřebuji ďábla v těle

2008-11-19T19:25:00.003+01:00

Tak to tak vypadá, že ve chvíli kdy mě ve středověké hospodě očistili od ďábla, zabili ve mně poslední aktivní část mého já. Od chvíle, co mě orazítkovali jako očištěnou čarodějnici jsem neustále unavená, je mi špatně a buď spím, zívám anebo zírám do prázdna. Je nějaký obřad na návrat ďábla do těla? Očividně mi byl ku prospěchu.

Hruškové opojení

2008-11-17T14:06:00.003+01:00

Nesmím objevovat nové věci co mi děsně chutnají. Stávají se z nic pak drogy. Zrovna teď popíjím jeden horký hruškový džus se skořicí za druhým. Během necelých dvou dnů jsem jich měla tak asi pět. Teď si dělám zálusk na šestý. Je to tak dobré! Jako vánoce nalité v hrníčku. Všechna radost, láska a mír světa schované ve skleničce! Chcete mír moji chvilkoví hippie přátelé? Dejte si hrníček s hruškovým džusem nad ten váš ohýnek, nebo co to používáte místo mikrovlnky, vypěstujte si skořici a třeba hřebíček a rozdávejte to lidem. Všichni budou sedět doma a tělem jim bude proudit hrušková slast. Na nějakou ropu si jen tak nevzpomenou...

Hospodyňka

2008-11-12T23:28:00.003+01:00

Stačí tak málo a člověk si najednou připadá důležitě. Investice do kabátu a naprostý rozkol mých financí díky utracení malé částky z mých peněz na pouhou plátěnou tašku, inteligentní kniha a moje už několikrát zmiňované sluneční brýle ze mě konečně jednou udělali člověka spokojeného se svým vzhledem. To se nestalo už někdy od tercie, kdy jsem si koupila černé tričko s lebkou a stříbrnými nápisy I LOVE ROCK! a v autobuse četla Topdívku. Věřte nebo ne, jsem ráda, že už nejsem v tercii.
Poslední dobou si všímám, že moje přeměna nabývá nebezpečných rozměrů a já s tím nemůžu nic dělat. Připadám si jako hospodyňka, div ne jak ze Stepfordských paniček (i když při pohledu na naší domácnost a můj pokoj to chce trochu fantazie). Nedávno jsem během týdne dělala tři dorty, neustále něco uklízím, myju okna, myju psa, myju další okna, vylepšuju svůj zevnějšek, uklízím, vařím a myju okna. Řekněme, že tohle by se dalo ještě snést, ale já se přistihla, že se div netěším, až přijdu domů ze školy a začnu mýt okna! Vážně, zjistila jsem, že mě baví, jak se stírá ta voda a jak je to všechno najednou hezky čisté. To je ta pravá katastrofa!
Ale asi bych se tím neměla stresovat. Opravdové starosti si začnu dělat, až se jednou ráno vzbudím, učešu si vlasy a uklidím si pokoj.

Zvláštní den

2008-10-23T16:50:00.003+02:00

Dneska je zvláštní den. Stalo se tolik věcí. Přežila jsem psaní několika testů bez nějaké větší újmy, bavila mě hodina tělocviku, nebavila mě hodina dějepisu... To se obvykle nestává, tělocvik se snažím bojkotovat jak jen to jde a dějepis mě hrozně zajímá. Teda, ta zajímavá období smaozřejmě. Cestou domů svítilo sluníčko a já si mohla nandat svoje sluneční brýle, které mě ještě po půl roce nošení nepřestaly bavit. Stereotypní jízda domů byla ozvláštněna o rozbitý autobus a kuchyň jsem dneska nemusela moc uklízet. Jako malé dítě jsem si zamávala světelným mečem a bojovala s imaginárními nepřátely a teď tu sedím v pánské nevyžehlené košili a připadám si jako doktor House. Jediné co mi chybí k jeho dokonalosti je deprese, věk, šedivé vlasy, charisma a vědomosti, ale tak něčím se začít musí... Těším se, až za dvě hodiny pojedu MHD do Akropole. Těším se, jak se začtu do knížky a zaposlouchám do hudby. Těším se, jak mi bude zima. Těším se na Saturnina a tetu Kateřinu. Těším se, jak mě představení v divadle nadchne víc než film a konečně mě donutí si toho slavného Saturnina i přečíst. Proboha vždyť ta kniha začíná házením koblih po kavárně, jakto že jsem ji ještě nečetla?

Úkol na francouzštinu

2008-10-21T23:43:00.003+02:00

Za úkol na francouzštinu máme na francouzských annoncích najít 3 příbytky a nějak je popsat. To ale není důležité, důležité je, že ode dneška začínám šetřit a až budu jenom trochu veklá a schopná se o sebe postarat, koupím si zámek ve Francii a budu tam žít. Já ty domy naprosto miluju! Jsou tam bílé domečky s modrými okenicemi schované uprostřed bujné zeleně, jsou tam zámky, na kterých by se u nás dělaly prohlídky pro rodiny s dětmi, jsou tam kamenné domy s kulatou věží! S věží!!! Já chci dům s věží! Naproti našemu domu máme úžasný dům s věží a když jsem byla malá, byl to pro mě krásný zámek, ve kterém jsem chtěla bydlet jako princezna s vyšívanými šaty až na zem se sukní s obručemi a spoustou spodniček. A teď, při úkolu na francouzštinu objevím kamenný dům s věží uprostřed Francie ještě lepší, než ten dům naproti, který ještě dnes jeho majitelům tiše závidím. A co teprv ten krásný dům s dřevěnými parketami, francouzským oknem, krbem a dřevěným obložením stěn! Jediné co potřebuji je asi tak půl milionu Euro. A když bych si nevybrala mezi domy na Francouzském venkově, byt se štuky a vysokými stropy uprostřed Paříže je všechny nahradí. I ten zámek s obrovkou zahradou, stájemi a jinými stodolami. Ale na ten bych bohužel potřebovala šetřit trochu dýl. To je poprvé, co chci přesně dodržet zadání úkolu - najít si úžasné bydlení ve Francii, posoudit jeho plusy a minusy, zjistit jestli cena odpovídá nabídce a přestěhovat se...

Složka Fun

2008-10-20T18:24:00.002+02:00

Ztratila se mi složka Fun. V záložkách jsem měla složku Fun, kde byly všechny bezvýznamné a nezařaditelné odkazy na stránky všeho druhu. A teď se mi ta složka ztratila. Není omylem přesunuta jinam, není omylem v liště místo ve složce bookmarks... Prostě není, zmizela, rozhodla se že už ji nebaví sedět na jednom místě a vydala se vstříc dobrodružstvím virtuálního světa. Zajímalo by mě, kde teď. Myslíte že je na stránce, kde pes olizuje obrazovku? Anebo třeba na nějakém chatu. Co když se dostává do depresí z blogů malých holčiček? Může se složka přes internet přihlásit na nějakou slavnou univerzitu? Myslíte že moje složka Fun chodí na Harvard? A jak jí přesvědčím, aby se vrátila? Měla jsem v ní spoustu důležitých odkazů! Ale jak já můžu konkurovat touze po vzdělání na jedné z nejprestižnějších univerzit světa. A když ne tomu, pes olizující obrazovku je prostě moc velký soupeř.
Jdu si založit novou složku Fun. To funguje na stesk - náhrada. Ach jo, hlavně aby se jí něco nestalo...

Už zase

2008-10-19T17:30:00.003+02:00

Já se prostě nikdy nepoučím. Pokaždé to udělám znova a pokaždé jsem z toho zhnusená. Objevila jsem blog nadepsaný "blog jedné zhýčkané pražačky". Řekla jsem si "to zní dobře, třeba mi ten blog bude i sympatický", klikla jsem na odkaz a... znova jsem se zklamala ve svých vrstevnících. Ten blog píše asi 20 letá slečna, co tráví veškerý čas v hospodě a nosí tričko s nápisem "I am not drung enough to date you". Její články jsou o tom, jaké barvy a střihy vlasů měla v posledních pěti letech a na jaký kdy byla - cituji - kalbě. Ách jo, jediné co schází je eMo píSmO. Proč to všichni dělají?Akorát ostatním vyplácávají adresy. Ale zase nemůžu říct, že bych chtěla svůj blog prezentovat pod adresou www.muriel.blog.cz.

URL adresa

2008-10-15T22:57:00.002+02:00

Dokázala jsem to! Odolala jsem své obvyklé touze jít po škole spát a být aktivní o to déle do noci. S vypětím všech sil jsem překonala odpolední únavu. Třeba se mi i podaří dostat se do normálního režimu. Tak jako tak je teprve 23:00 a já už se chystám do postele. Oberu ze sebe všechny vlasy, které poslední dobou neustále všude trousím (asi měním kožich na zimní), zabalím si věci do školy a usnu jak zařezaná. Uch, už se na to těším.
Měla bych na vás dotaz. Už delší dobu si lámu hlavu nad novou url adresou tohohle blogu. Ta stávající je pěkně hloupá, původně měla být prozatimní, než vymyslím něco inteligentnějšího. Jako že třeba týdenní nebo měsíční. No, rok by mohl být ten pravý čas na změnu. Napadá vás něco úžasného a vystihujícího? A hlavně - napadá vás něco, co nebude mít nikdo jiný, tak jako mojí předchozí adresu? Byla bych vám moc vděčná.
Vyrušil mě bratr tím, že mi švihal nad hlavou nafukovacím světelným mečem. Ztratila jsem nit a navíc musím jít ten meč vyzkoušet taky...

Je Opencard cool?

2008-10-13T22:12:00.003+02:00

Stalo se něco neuvěřitelného. Asi se blíží konec světa. Nebo jsem se najednou objevila v paralelním vesmíru, kde je všechno stejné. Všechno až na jednu maličkost. Dneska jsem si byla koupit tramvajenku. Byla jsem psychicky připravená na hodinovou frontu, krátkou hádku s protivnou úřednicí o tom, že nemám všechny potřebné i nepotřebné dokumenty, dokonce jsem počítala i s tím, že se z Anděla budu muset přesouvat na Karlovo náměstí, protože slavný Opencard nebude tak cool jak se tváří. Jak jsem byla překvapená, když fronta byla poměrně snesitelná, úřednice mladá a příjemná, nepotřebovala jsem žádné doklady, dokumenty ani potvrzení a celá transakce proběhla za pár minut. Mám nahranou čtvrtletní tramvajenku do Opencard, která možná je doopravdy cool. Teď akorát čekám, že až mě bude kontrolovat revizor, zjistím že to celé byl podvod, zjistím že jsem nezašla na nějaký další úřad, zjistím že Opencard kupony ještě neplatí... Zjistím prostě něco, co vše navrátí zpět do normálu a potvrdí mi, že je opravdu neuvěřitelné, aby se problémy spojené s DPP tak najednou vypařily.

Ách jo. Zase.

2008-10-09T21:28:00.002+02:00

Dospěla jsem do stavu naprosté zoufalosti. Můj život se točí kolem školy, kafe a počítače. Jediné co dělám je, že půl dne přemáhám ranní rozespalost a druhou půlku dne kafem zaháním školní unavenost. K večeru většinou usnu jak zabitá a v noci se začínám učit.
Nedávno jsem si říkala, jak se ze mě stal pravý student. Odpoledne v kavárně, o víkendu s kamarády... Teď mi došlo, že jsem zanedbala ostatní části týdne. Ráno zničená, ve škole neučesaná, doma unavená a o víkendu relaxující. Akorát utrácím peníze a řeším, co si o mě ostatní myslí. Vážně. Káťa měla pravdu. Hlavně abych nevypadala moc střeštěně nebo hloupě, ale abych zároveň byla zajímavá. Pff! Trapné. Upjaté. Vždycky jsem si přála, aby si lidi o mně řekli: "Wow! Ta je cool!" Možná bych si nejdřív měla sama o sobě začít myslet, že jsem cool. Ale na to jsem moc unavená.

Chtěla bych se zeptat...

2008-10-05T20:35:00.003+02:00

Tak tu tak sedím, poslouchám rádio a přemýšlím o Woody Allenovi, Meryl Streep, Colinu Firthovi a jedné zajímavé myšlence z knížky, co teď čtu. Hlavní postava tam mluví o tom, jak ráda čte knihy a že ty knihy soudí podle toho, jestli by po přečtení chtěl, aby autor byl jeho kamarád a on mu mohl kdykoliv zavolat. Chtěla bych, aby mým kamarádem byl Woody Allen, abych mu mohla zavolat a popovídat si s ním třeba o jeho filmu Anything Else (Cokoliv), který jsem dneska viděla. Chtěla bych s ním jít do parku a on by mi radil jako David Dobel radil Jerrymu Falkovi. Aby mi vstoupil do života a zásadně ho změnil. Anebo bych chtěla kamarádit s Meryl Streep a jít s ní na kafe. Chtěla bych se Colina Firtha zeptat, jak se pořád má. Chtěla bych se zeptat Micka Jaggera, jestli má rád hroznové víno. Co by asi Annie Leibovitz myslela o mojí korkové superzdi? Měla bych tolik otázek pro tolik lidí! Mám ráda většinu lidí co znám, ale jen málokdo je dostatečně inspirující. Není moc lidí, kterých bych se zoufale chtěla zeptat, jestli se taky bezdůvodně usmívají na veřejnosti, jenom aby donutili lidi kolem sebe přemýšlet: "Proč se ta holka naproti proboha usmívá? Přemýšlí o něčem hezkém? Nemám rtěnku na zubech? To už jsem si zase pokecal tričko? Nebo jí v těch sluchátkách hraje něco vtipného?" Ráda žiju s představou, že možná někdy alespoň trochu ovlivním někoho neznámého.

Zloději

2008-10-03T20:02:00.002+02:00

Jsem sama doma a náš byt zase dělá divné zvuky. On vždycky dělá divné zvuky, ale když jsem sama doma, tak je dělá ještě víc. A já, známý strašpytel, vždycky tiše a nenápadně našlapuju a jdu zkontrolovat, jestli nemám doma zloděje. Zlodějů se totiž bojím snad ještě víc, než bouřky. Slyším je všude. Vždycky mi tak strašlivě zašimrá v břiše, vystrašeně jdu zkontrolovat dané místo a po zjištění že vzduch je čistý, si akorát zvýším zvuk u hudby a snažím se nevymýšlet, co všechno by se mohlo stát. V těhle chvílích si říkám, že bych náš jindy tak milovaný byt raz dva vyměnila za byt v šestém patře paneláku, jen abych měla jistotu, že tam přece nikdo nepoleze...

Sušička

2008-10-01T00:57:00.003+02:00

Sedím tady v posteli a s každým zatočením sušičky čekám, kdy se ozve jindy tak otravný pískot - hlášení, že prádlo je usušeno. Chtěla jsem jít spát už dávno, ale ve chvilkovém pomatení smyslů jsem si hodila svoje v tuhle chvíli jediné džíny do pračky a zmáčkla tlačítko ON. Mezitím si máma nacpala sušičku svým oblečením, kterého je tolik, že to ta sušička snad ani nezvládne usušit. A tak tu čekám a bedlivě poslouchám, jak je na tom, abych měla v čem jít zítra do školy.
Venku strašidelně fouká a mě po týdnu stále bolí v krku. Chce se mi spát a uvědomila jsem si, že jsem nenapsala úkol na francouzštinu. Pomalu se smiřuju s tím, že asi půjdu do školy v mokrých kalhotech, znova prochladnu a znova nastydnu.
Přes zavírající se oční víčka už ani nevidím na obrazovku. Jdu to prádlo řešit násilně!

Kolonka "o mně".

2008-09-27T23:29:00.005+02:00

Před chvílí jsem si uvědomila, že první co udělám, když přijdu na nějaký nový blog je, že vyhledám kolonku "o mně" a zjistím, kdo vlastně ten autor je. Pak jsem si uvědomila, že když tuhle kolonku v tom blogu nenajdu, většinou ho vypnu a on upadne v zapomnění, mezi stovky ostatních blogů. Dalším milníkem mého myšlenkového pochodu bylo, že já tuhle kolonku na svém blogu nemám. Mám tam sice nějaký profil, nebo co to je, ale v tuhle chvíli mi to nestačí. Co já vím, třeba tenhle článek časem vymažu s tím, že jsem se zase jednou unáhlila. Ale tak prozatím. Zjistím co to udělá...

Jmenuji se Mářa. Nemám ráda většinu jiných zkomolenin svého rodného jména Marie, takže například s Mařkou u mě neuspějete. Teď, v roce 2008 je mi 16 let a tolik mi bude až do února roku příštího. Žiju v Praze, jsem hrdý Pražan, ale ačkoli to není zrovna nacionalistické, nemohla bych žít nikde jinde na území ČR. Jsem velice pro západní člověk a bydlet v Londýně nebo Paříži by mi nebylo proti mysli.
Mám ráda (především moderní) umění, design, architekturu, literaturu, moderní dějiny, hudbu, filmy a seriály.
Mám několik osobností, každou se svými specifickými vlastnostmi. Nejsem zrovna středoproudá dívka - nesnáším krátké sukně, trička ani žádné jiné oblečení, které víc odhaluje, než skrývá, make up nosím jen do divadla, na koncert anebo když mám dostatečně času a nálady na to, starat se celý den o to, jestli nemám rozmazanou tužku na oči. V tuhle chvíli jsem majitelkou jedněch použitelných kalhot a jedné sukně, kterou nosím jenom když jsou kalhoty v pračce. Mám ráda auta, internet a jednoduchost. Zároveň se ale vyžívám v roztomilých sešitech, deskách s Ijáčkem, stužkách místo tkaniček, růžových obrázcích s květinovým vzorem a hned vedle stolu mám krabici s nepochopitelným množstvím krémů, řasenek, lesků na rty, hřebenů, čelenek, korálků, zrcátek, odličovadel a pleťových masek. Jedna z mých oblíbených knih (a filmů) je Pýcha a předsudek.
Mám ráda, když někdo někomu řekne, že je trubka, nejraději bych si nečesala vlasy, ráda jím, piju prakticky jenom lehkou colu, mám ráda fast foody a o greenpeace si myslím, že to s tou ekologií trochu přehánějí. Strašně často je mi někoho líto a občas se kvůli tomu nemůžu dívat ani na televizi. Moje rodina má nevycvičitelného psa, který se inteligenčně zasekl ve fázi střeštěného štěněte a nenávidím, když někdo bije nebo jakkoli jinak ubližuje psům. Jednoduše se pro něco nadchnu, ale málokdy danou věc dokončím.
Jsem ráda středem pozornosti, ale zároveň nerada mluvím o sobě a prý mám kolem sebe velkou bublinu, ve které se vypořádávám s osobními věcmi a do které se jen tak někdo nedostane. Napsat tenhle článek mi dělá velký problém, protože mám pocit, že to přece nikoho nemůže zajímat. Připadám si, jako že mám trochu poničené sebevědomí, ale poslední dobou často přemýšlím o článku (nebo to snad někdo říkal?), že ČR je vůči ostatním zemím Evropy tak zaostalá, protože si Češi nevěří, nemají dostatečné sebevědomí, aby si řekli: "Tohle dokážu!" a drali se na vyšší místa. A bůhví proč lidem (podvědomě) nevěřím, že jim na mě záleží. Ani svým dobrým kamarádům.
Na druhou stranu jsem vůči ostatním lidem velmi kritická a když je mi někdo nesympatický, má u mě utrum. Myslím, že díky svému chování můžu někomu připadat povrchní, namyšlená a nesnášenlivá. A možná mají i pravdu, ale nemůžu říct, že by mi to nějak vadilo. Poslední věc, co mě napadá je, že mám ráda, když mě někdo pochválí a že jsem strašně stydlivá. A že i přesto, že to vypadá, jako že akorát sedím u počítače, žiju ve virtuálním světě a koukám na seriály, jsem to většinou já, kdo volá všem svým kamarádům a tahá je ven...

To je tak všechno, co jsem o sobě dokázala vymyslet. Teď žádám vás, co mě znáte, abyste to posoudili a řekli, co je na tom pravdy a jestli je tohle ten správný způsob, jak se přestavit neznámému člověku. Nechám to tu pár dní viset a podle vašich komentářů usoudím, jestli jsem se zase pro něco moc rychle nadchla a vymažu to, anebo jestli vymažu jenom úvodní a závěrečný proslov a vytvořím kolonku "o mně".

Pirátský bacil

2008-09-27T00:23:00.004+02:00

Už minimálně čtvrtý den mluvím, kašlu a vlastně i vypadám jako pirát. Možná jsem pirát. Nevstahují se na piráty nějaké zákony? Víte co myslím, něco jako Asimovy zákony robotiky.

1) Pirát musí ublížit člověku nebo svou činností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
Hm, první zákon a hned se nedá použít. I když - ne že bych si libovala v ubližování lidem, ale tak určitě jsem někdy někomu ublížila. Třeba i nechtěně.

2) Pirát nesmí uposlechnout příkazů jiného člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy nabádají k použití prvního zákona.
No, bohužel se už asi tak 16 let víceméně řídím příkazy minimálně dvou lidí, takže se už ani nebudu snažit překonvertovat třetí zákon.

Nejsem pirát i přesto, že jsem si ty zákony vymyslela sama. Tak ale proč proboha mě to nastydnutí nepřejde? Prostě mě nedokáže překonvertovat na piráta ani kdybych sama chtěla. Což, když o tom tak uvažuju bych možná i docela chtěla. Ale ne. Ne! Vždyť já už ani nechci jít spát, protože vím, že se budu celou noc budit kašlem, bude mě to štvát a vůbec se nevyspím. Asi tu budu celou noc sedět, pít horkou citronádu a koukat do prázna. Internet mám za ty dva dny, co jsem s tím stupidním pirátským bacilem bojovala, třikrát prošlý, myslím že ještě pár dní nemoci a najdu internetový konec. Anebo se vydám na internetovou lodní výpravu a objevím internetovou ameriku. Mezitím dočtu další knížky, dokoukám další filmy, vyrobím další úžasné věci z mého dárku, vytisknu další obrázky na termohrníček, přidělám další obrázky na korkovou super zeď a pak už bude jen prázdno. Pak to vzdám, budu sedět čekat, až mě pirátský bacil pohltí celou. Anebo tu bitvu vyhraju a půjdu zpátky do školy. Což je ale, když o tom tak uvažuju, asi ještě horší, než nechat se pohltit pirátským bacilem.

Po dlouhé době

2008-09-25T19:15:00.003+02:00

Po dlouhé době jsem nemocná. Teda - měla bych spíš říct, že po dlouhé době jsem nemocná tak, že jsem zůstala doma a nešla do školy. Během mého zotavování jsem se po dlouhé době začetla do knížky tak, že jsem jí za chvíli přečetla asi třetinu a za další chvíli ji celou dočetla. Po dlouhé době jsem k tomu jedla samotnou pařížskou šlehačku, protože po překvapivě dlouhé době u nás nebylo nic dobrého k jídlu. Po dlouhé době jsem jedla marshmallows, protože ani po příjezdu rodičů z práce tu (ne až tak překvapivě) stále nic není. Po jejich příjezdu jsem ale po dlouhé době dostala nečekaný dárek, u kterého by mě nikdy nenapdalo, že ho dostanu. Což mě přivádí k tomu, že po dlouhé době přibyde do mého pokoje něco zásadnějšího, než jenom nový obrázek. Stačí jeden den vypadnout ze stereotypu a hned se toho tolik stane. Po dlouhé době.

Vyzývám vás k souboji!

2008-09-23T00:12:00.000+02:00

Lidé už nebojují o svojí čest. No řekněte, kdy naposled vás nebo někoho ve vašem okolí někdo vyzval k souboji? Už ani ve škole se kluci neperou. Od malička se těším, jak se ve škole kluci poperou, kolem nich se seskupí kolečko a bude sázet na výherce. Pak přijde rozzuřený profesor a za uši je odtáhne do ředitelny na kobereček. A ono nic! Dnes si buď lidé nechají všechno líbit nebo si akorát řeknou pár nadávek a nepromluví spolu dokud nebude jeden z nich něco potřebovat. Něco jako čest je najednou neznámý pojem. Vemte si třeba, co všechno jsou lidi ochotni podstoupit pro pouhou vidinu nějaké směšné výhry v televizi. Znepřátelit si všechny své blízké jen aby možná vyhráli pár šupů, které nakonec stejně bezúčelně prošustrují, protože budou mít pocit, že si to můžou dovolit. Abych pravdu řekla větu: "Vyzývám tě k souboji!" jsem neřekla už... nikdy, ale chtěla bych být jako Don Quijote. Bezhlavě bojovat o čest svou nebo své vyvolené Dulciney. Vždycky když jsem na nějaké, když už tedy ne městské tak alespoň vesnické, pouti nebo v nějaké hospodě, říkám si, že by se tedy konečně mohla strhnout rvačka, protože jeden řekl o druhého ženě, že má "tlustej zadek". Všichni okolo mi většinou přitakají, ať to neříkám dvakrát, že něco takového vůbec není vyloučené. Ne! Ani jednou přátelé! Ani jednou. Dneska se prostě lidé perou jen kvůli hloupostem. Když se teda vůbec vzmůžou na to se poprat. Přestaňte bránit svojí čest silnými řečmi až za nepřítomnosti útočníka. Poperte se! Víte jak vás budou ostatní obdivovat, že máte monokla z rvačky na obranu své cti? Teda - jenom v případě, že ji vyhrajete samozřejmě...

Zamlžené smysly

2008-09-21T19:33:00.003+02:00

Mám chřipku. Teda ještě asi ne úplnou. Abych pravdu řekla, chřipku neumím identifikovat. Neznám hranici mezi "jenom mě bolí v krku, mám rýmu a je mi špatně" a "uuuh oh já bám chřibku". Myslím že jsem momentálně v tom prvním stádiu. Tak jako tak to nic nemění - hlavně fakt, že já prostě nemůžu být nemocná. Zítra jdu na koncert. Nemůžu být nemocná na koncertě. Navíc u nás doma se obvykle praktikuje "dokud nemáš teplotu, jdeš do školy". Jestli jste si mysleli, že chodit do školy je otrava, tak chodit do školy s chřipkou je naprostá Sodoma Gomora. Navíc doma nemáme žádné takové ty dobré léky jako strepsils nebo septolete. Máme sice plný šuplík prášků, ale nejobyčejnější je tam paralen a na ten se mi neche brát. Ách jo. Můj srandovní stav mi zničil veškerý cit pro psaní článků. Nevím tedy, jesti jsem někdy nějaký měla, ale tohle prostě nemá hlavu ani patu. Abych pravdu řekla, nevím ani, co píšu. Prostě si tak stěžuji klávesnici.
Víte že jsme s rodinou zachránili ježka? Od našeho střeštěného psa. To byla akce. Před výletem do Starbucks. Na naší zahradě. Byl to krásný ježek. Velký ježek. Chudák, určitě se strašně bál.
Tenhle článek nesmažu jenom proto, že bylo tak namáhavé ho napsat. Na notebookovské klávesnici neumím psát ještě na 100%.
Jdu psát úvahu na zsv o jedinci X společnosti. To jsem zvědavá, co ze mě vyleze. A co tomu bude říkat pan profesor.
Ladi da.

Aaaaagrrrrhhhhhh!!!!!!!!!!

2008-09-11T20:37:00.002+02:00

Můj bože, to je to takový problém nainstalovat tiskárnu?! Jsem z toho zoufalá, až je mi skoro do pláče. Ale to mě spíš ještě pořád pálí oči z cibule, co jsem před chvílí krájela. V tuhle chvíli jsem tak naštvaná na to, že u nás doma nevydrží jediné stupidní instalační CD, že když jednou zase potřebuju bratra, aby mi s tím pomohl, on vyjímečně nesedí doma na zadku, ale trajdá někde v divočině. A táta jakbysmet. Máme doma tři tiskárny, dvě nefungují a jedna je připojená k počítači, na který nesmím a kterého se stejně bojím. A tak se tu už několik hodin snažím nainstalovat svojí tiskárnu, abych si mohla vytisknout obrázek, na můj nový termohrníček. Taková drobnost, která má jediný účel - zařídit, abych po cestě so školy přestala vrážet do sloupů, vnímala okolní svět a vypadala alespoň trochu k světu. A tahle maličkost mi dneska udělala obrovskou radost. Celé odpoledne jsem se těšila, až přijdu domů, najdu si úžasný obrázek a vytisknu ho. Cha! Prdlajs! Výsledkem celé té tisknoucí akce je, že jsem zoufalá, naštvaná a připadám si jako neschopná blondýna. Člověk by neřekl, jak ho dokáže zdeptat ubohá tiskárna. A věděli jste, že .exe dokumenty se během stahování záhzadně mění na něco nepoužitelného? Proč když jednou zase potřebuju pomoct s technikou, je doma akorát mladší bratr, hrající celý večer falešně na saxofon?!!!!!!!

Budu potřebovat kafe. Hodně kafe.

2008-09-07T23:40:00.006+02:00

Já to nezvládnu. Skoro tři měsíce, jsem něco takového nedělala. Člověk si odvykne. Nebo mám říct, člověk si rád zvykne? Nepůjdu spát. Třeba když nepůjdu spát, nenastane druhý den. Nikdy jsem nezůstala vzhůru celou noc. Skoro celou ano, ale nikdy ne celou. To znamená, že zatímco spím, musí se něco velkého udát. Nějaký velký třesk. Posun času. Mám vlastního permoníčka, co přehodí vypínač z noci na den. Když nepůjdu spát, nebude moct cvaknout vypínačem. Už navždycky bude 7.9.2008. Ano, to je dobrý plán. Jediné co musím udělat, je donést si zásoby jídla. A kafe. Ale to by neměl být problém - věřte nebo ne, máme doma jídlo. Že nevěříte? Je to stejně nemožné jako permoník s vypínačem a přesto je to pravda. Další důkaz toho, že moje mysl nezkolabovala z panického strachu ze zítřka, že je to všechno pravda! Ach, kdyby se nezasztavil čas, jistě bych byla oslavována mnohými studenty mého gymnázia. A vymyslet to dříve, řekněme tak... 31. srpna, byla bych zbožňována studenty z celého světa! Kromě šprtů samozřejmě. Ale tak - člověk musí musí něco obětovat v zájmu něčeho velkého. Něčeho galaktického. Obětuji cokoliv, jen abych zítra nemusela vstávat v sedm ráno, během čtvrt hodiny se obléct a vyrazit školy! Vždyť něco takového jsem nedělala už skoro tři měsíce!

Mise splněna

2008-09-01T23:47:00.002+02:00

Zvládla jsem to! Odjela jsem s rodiči na dovolenou do Anglie s několika cíly, kterých jsem chtěla dosáhnout. V první řadě přežít. To se mi očividně, s většími i menšími potížemi, podařilo.
Mým dalším milníkem k úspěchu bylo sehnat tričko s vyplazeným jazykem - znakem Rolling Stones. Právě si čtete článek hrdé majitelky tmavě šedivého trička s červenobílým rádoby sepraným obrázkem vyplazeného jazyku a bílým stejně rádoby sepraným nápisem Rolling Stones. V neposlední řadě jsem sehnala úžasně nádherný tlustý sešit, který bude tento rok vymění můj modrý sešit s kolečky a bude se místo něj starat o to, abych nosila domácí úkoly, psala testy a chodila na domluvené schůzky včas připravena na všechno. A jako bonus jsem sehnala ještě jeden krásný sešit se sluchátky. S těmahle sešitama jako by se člověk do toho podivného domu, kam nás zavírají na dlouhé a předlouhé hodiny do podivných pokojů s pomalovanými stoly skoro i těšil. Ale to je jen taková malá iluze. Ve skutečnosti jsem si už vymyslela úžasný plán jak letos těm drastickým rukám zákona uniknout. Nemůžu vám ho prozradit, udělali by jste to taky a bylo by to moc nápadné. Jediné co vám můžu říct je, že k tomu potřebujete pomoc minimálně jednoho člověka. Mám dokonce i plán B, kdyby se něco nepovedlo. Ten vám klidně prozradím. Až půjdete zase do školy (a nezáleží na tom, jestli už zítra jako všichni nebo až v pondělí jako já a lidé, kteří se mnou chodí do školy), zamyslete se nad tím, které dveře doma jsou nejpevnější, chyťe se futra a nepusťte se, ani když vás budou tahat za nohy. Pro dodání vetší autentičnosti můžete křičet a jako sebeobranu můžete i kopat. Zkuste to, myslím, že by to mohlo vyjít. V nejhorším vás po čase odvezou do takového velkého domu s mřížemi, ale nebojte se, slyšela jsem, že jsou tam velmi hodní. Lidé tam nosí bílé pláště a starají se o vás. To je lepší než škola, nemyslíte? Všechno je lepší než škola. "I ten nejhorší den na moři je lepší, než nejlepší den ve škole." Měla jsem si to tričko s tímhle nápisem koupit a vzít si ho na první školní den. Pan profesor třídní by ho určitě ocenil.

Update

2008-08-09T23:26:00.002+02:00

Chtěla jsem vám napsat o tom, že mi tepe v koleni, ale ještě než se mi otevřelo okno s "řídícím panelem", tepání v koleni přstalo. V tuhle chvíli vám tedy můžu tam maximálně říct, že se mi hnula ruka s aviváží a že se bojím, že až vytáhnu prádlo z pračky, bude samo stát.
Taky se vám někdy stává, že když jste dlouhou dobu jenom sami se sebou, začne vám podivně lechtat v břiše a nevíte proč? Právě teď se mi to děje.
Víte co mám? Soundtrack k Včelím medvídkům. Nemám ho v plánu někdy poslouchat, ale vzít jsem si ho musela. Už nikdy jindy by se mi taková příležitost nenaskytla. Zajímalo by mě, jak by se to asi vyjímalo na last.fm.
Všechny ovladače, které jsou potřeba k ovládání naší televize naprosto ignorují všechny příkazy, které jim dám. A když už fungují, nefungují zase ty přístroje, které ovládají.
A náš pes je poslední dobou ještě bláznivější, než obvykle.

Tvářím se otráveně, protože se tak tváří modelky.

2008-07-19T22:25:00.002+02:00

Dneska se staly dvě velké věci:
1) Sedla jsem si v autobuse dopředu. Nikdy si nesedám dopředu. Nejradši jsem, když si vždycky sednu na stejné místo, na sedadla hned za zadními dveřmi. A když ne na ně, tak na ty vedle. Ale dneska jsem si sedla dopředu, i když vzadu bylo místo.
2) Babička koupila žárovku do pokoje, kde žárovka není už několik let. Myslím, že ho chce celý přestavět. Proč by tam jinak najednou kupovala žárovku?

Otupený mozek

2008-07-12T23:22:00.003+02:00

K čemu čtu všechny ty knížky, když si pak ani nemůžu vzpomenout, co jsem četla, o čem to bylo a jak se mi to líbilo? Nedávno jsem přišla na to, že ze všech těch knížek, co jsem přelouskala si jich pamatuju jenom pár. To je k naštvání. Možná je to jen tím, že si teď zrovna chci vzpomenout na všechny najednou, sama od sebe. Asi kdyby to vyplynulo z konverzace, vzpomenu si hned.
Jsem dobrá, takhle uklidňovat svoje vlastní záchvaty rozhořčenosti. Není to něco jako povídat si sama se sebou? Způsobuje mi dlouhé nic nedělání (rozuměj nechození do školy), že se mi otupuje mozek? Teda - o prázdninách bych nespočetla ani trojčlenku, ale že už bych si mluvila sama k sobě? No, možné to je. Rozumná témata na článeky ne a ne vymyslet a když už něco malého přilétne, nejsem schopna to rozvinout do smysluplného článku.
Raději půjdu spát, moje večerní nevolnost se zase ozvala. Už jsem vám říkala, jak poslední dobou mě každý večer bolí v krku? Přes den mi nic není a večer nemůžu ani polknout. Zvláštní...

Kluk nebo holka?

2008-07-05T00:02:00.003+02:00

Jsem kluk! Vždycky jsem chtěla být kluk a konečně se mi to začíná dařit. Kluci to mají o tolik jednodušší. Nedbají moc na kamarádské vztahy. Tím myslím, že se nenípají v každé blbůstce, neřeší tohle a támhleto, co se stalo před dvěma rokama. Problémy si řeknou, pohádají se (případně i poperou) a jdou na pivo. Konec debaty. Jsou schopní se bavit o všem a ještě lépe - mnohem jednoduššeji se s nimi mluví o důležitých věcech. Nevadí jim chodit lesem, namočit si hlavu, zabahnit se nebo třeba spadnout. Neřeší, jestli jí zdravě nebo elegantně. Prostě, s mužským pokolením si rozumím mnohem víc, než s ženským. V době Jane Austenové by mě odsoudili za to, že opovrhuji vlastním pohlavím. To ale není pravda. Jak tu tak píšu ten článek a přemýšlím nad tím, co všechno je u kluků lepší, aby to nebylo pouhé chození bez trička, pomalu mi dochází nápady. A nebo je to pouze tím, že si zrovna v tuhle chvíli nemohu vzpomenout, proč mi bylo minulý týden, když jsem byla s kamarádama pod stanem, sympatičtější vláčet se patnáct kilometrů v klučičí části pelotonu, než v té holčičí? A proč mě vážně baví chodit na yoyerské akce, kde jsou spíš jen kluci? Protože, přesto že moje transformace do kluka je na dobré cestě, stále mám v pokoji krabici plnou krémů, masek, řasenek, pinzet, jeleních lojů a lesků na rty. A na tu nedám dopustit. Pořád mě baví květinové vzory, přestává mi vadit růžová a záleží mi na tom, jak vypadám, když vyjdu na veřejnost - třebaže jdu jenom se psem do parku. Pohybuji se nejspíš ve vakuu mezi dvěma extrémy. Nebaví mě nípat se v maličkostech, nerada se bavím o soukromých věcech, nelakuju si nehty, každý týden koukám na pořad o autech a jsem na to pyšná. Přesto všechno mě nakonec stejně trochu zamrzí, když kamarádi řeknou: "Tu neřešte, ta je jako kluk."

Prázdniny

2008-07-01T22:29:00.004+02:00

Jsem věčně nespokojený snob. V tom tkví celý problém mé osobnosti. Když jsem ve škole, nejsem spokojená, že tam musím být pořád, poslouchat cizí rozkazy, pracovat na plné obrátky a vidět se s lidma, které vidět nechci. Když mám prázdniny, nelíbí se mi, že ti lidé, se kterýma se vidět chci, jsou narozdíl ode mě z rodin, které si věci plánují dopředu a proto se nemůžou najednou rozhodnout, že něco podniknou. Že pojedou na chatu, že půjdou do kina nebo že si půjdou sednout na limonádu. Musí tou dobou totiž být u babičky, na táboře nebo na dovolené. To není fér! Mě letos tábor skončil a naprosto mi rozboural prázdninový plán. Najednou mám spoustu času. Taky jsem trochu vyrostla a tak zbylou dobu nepleju záhony u babičky na chatě. Měla bych se radovat, ale neraduji se. Nemám si s kým užívat pravé studentské prázdniny. A taky za co. Věděli jste, jak jsou všechny moje radovánky finančně náročné? Kempování sem, ubytování tam, sem tam nějaké to jídlo. Tak jsem se zběžně koukla na internet po nějaké té brigádě. A zjistila jsem tak akorát, že jsem snob. Jít rovnat jogurty do supermarketu anebo prodávat zmrzlinu je pro mě nepředstavitelné. Navíc když mi není 18, všechno představitelné je už dávno rozebrané - a tím se vracím zpět na začátek. Prostě zase všechno řeším na poslední chvíli, což sice většinou funguje - pracovat ve stresu a časovém pressu je pro mě nejideálnější, jenže když mám dva měsíce volna před sebou, nic nevymslím. A víte že je dnes 1. oficiální den prázdnin? Žádný víkend nebo prodloužené prázdniny. A já už mám ty nejlepší akce za sebou. Ách jo, co mám dělat o prázdninách?

Kempování

2008-06-26T23:12:00.002+02:00

Vždycky jsem věděla, že nejsem typ člověka, který by dobrovolně nasadil těžkou krosnu na záda a vydal se pryč z milovaného velkoměsta vstříc nástrahám divočiny. A přesto jsem v sobotu po vysvědčení nevstala v poledne, jak by to udělal každý normální student, ale už v sedm hodin ráno – abych stihla dobalit, nakoupit bagety, být ve smluvený čas na nádraží a vydat se přibližným směrem k Lipnu. Přibližným proto, že než jsme se dostali do cílové stanice, bloudili jsme devět hodin ve vlaku, na přestupních stanicích a i na stanicích, ve kterých jsme vůbec neměli být. Po noci strávné na jakési louce / kempu jsme nasadili krosny a vydali se na patnctikilometrový výlet směrem k dalšímu kempu. Nebo spíše přibližným směrem?
Pomalu jsem začínala chápat, proč mám ráda velkoměsto – nejsou v něm komáři, člověk se nespálí, jen co vystrčí hlavu z okna, není tam hlína, bahno, hmyz a vesničani. Když mám hlad, užívám si i chuť jídla a nevyužívám pouze jeho základní, vyživovací funkci. Doma mám pračku a ve skříni mi nenačichne čisté oblečení od špinavého jako v krosně. Mám přehled o tom, kde co je, mám trochu soukromí, nedusím se když se vzbudím, můžu spát bez strachu že mi bude zima a následně vedro a v domě mám hromosvod. A když je bouřka, nezkolabuje naprosto celá doprava, tak že nikdo neví, jestli se vůbec domů dostane a jak dlouho mu to bude trvat – pět hodin, nebo zase skoro deset? A není už i těch pět trochu moc?
Ale chcete říct tajemství? Pomalu mi dochází, proč na ten stanový výlet s kamarády lidi jezdí – je to paráda.

Mravenci mají křídla?!

2008-06-18T23:13:00.003+02:00

Svět se definitivně zbláznil. Měsíc je oranžový, můry jsou zelené, můj brácha bez řečí udělal dobrou večeři. Jediným světlým bodem je, že jsem zase spálila a zároveň rozvařila rýži - to jediné bude vždycky stejné.
Za dva dny mi končí školní rok. Zase. Budu mít skoro tři měsíce prázdnin a mám naplánovaný první týden. A pak nějaké možná, asi a pokud... Což je hloupé, nechci trávit prázdniny na chatě s rodinou.
A mám krizi. Článkouvou krizi. Námětovou krizi. Už přes měsíc jsem neposlala článek do mého "novinového" blogu. Což je pěkně debilní (promiňte mi ty výrazy). Co mám dělat? přemýšlím o tom 24/7. Nebo spíš jen když nespím. Jestli rychle něco nevymyslím, bude to tichý konec mé tiché blogařské... kariéry? Směšné slovo. Ale když si může Carrie Bradshaw v Sex and the City se svým týdenním sloupkem v novinách říkat spisovatelka, proč bych nemohla svůj námětový dluh považovat za kariérní krizi? Tak jako tak, jestli si se mi rychle neobjeví žárovka nad hlavou, jsem v trapu, srabu, průšvihu a bůhví v čem ještě.

Záhadná lžička

2008-06-10T15:28:00.003+02:00

Někdy v noci se musel kdosi vloupat k nám domů a dát nám do příborníku lžičku. Jinak si to neumím vysvětlit. Jak by se u nás jinak vzala jedniná lžička, kterou jsme nikdy dřív neměli a která nepatří ani k jedné z asi pěti "sérií" lžiček, co doma máme? Kdykoliv si s ní připravuji kafe, musím o tom přemýšlet. V hlavě mám stovky různých verzí, jak se k nám ta lžička dostala. A ty pravděpodobné a logické verze násilně vystrnaďuju pryč. Proč se jimi taky zabývat? Logické uvažování je na každém rohu. Uvažovat racionálně?! Pff! To je pod moji úroveň!
Půjdete se mnou na muzejní noc? A na United islands? A kdo se mnou půjde do letního kina? A na letní divadelní scénu? Chybí mi kultura - dlouho jsem nebyla v divadle a dlouho předlouho ještě nebudu - divadelní prázdniny mi ruší plány. Žádná výstava mě nenadchla natolik, abych za ní byla ochotná dát 150Kč za vstupné a na filmy, které chci vidět se mnou nikdo nechce jít.
Chtěla bych chodit do obyčejných kin. Do Lucerny, do kina Oko... Ale jsem moc pohodlná. Multiplex mám kousek od domu a lístky seženu vždycky a jednoduše.
Asi na to nejsem dostatečně alternativní. Už jen to, jak jsem nadšená ze svých pilotních brýlí, které jsou zrovna "in" něco naznačuje. A navíc mě nebaví už druhá knížka po sobě. Uznávám že mínus Dostojevského je spíše v rozměrech knihy, než v obsahu. Asi si ho schovám spíš na prázdniny. A tak teď nasadím pilotní brýle, půjdu do knihovny, zprovoznit si kartičku a půjčit si knihu obyčejných rozměrů. A před tím se stavím na školním představení mých spolužáků. Abych si ten nedosatek kultury alespoň trošku nahradila.

Prázdninová nálada

2008-06-08T23:10:00.003+02:00

Zvláštní - jen co se mi uzavřou všechny známky, proběhne klasifikace a školní rok neodvratně blíží ke svému konci, moje nálada se vyřítí nahoru galaktickou rychlostí. Myslíte, že je mezi tím nějaká spojitost?
Posledních pár dnů si prozpěvuju, poskakuju, usmívám se, kupuju si hočičí pilotní sluneční brýle a těším se, až je vyměním za dioptrické brýle se striktními obroučkami a budu vypadat jak začínající krasavice, která do toho pravda moc nevidí, ale snaha se taky počítá. A víte co? Ty brýle mají skla, která z tmavé postupně přechází do světlé - to je něco tak... jiného. Cha! Jsem z nich nadšená. Prázdninová nálada pohltila celou moji mysl a vystrnadila všechny otravné bacily, které možná znáte pod pojmem vědomosti. Chvála bohu, minimálně na dva měsíce od nich bude zase pokoj.

No jo, vždyť už jdu!

2008-06-04T23:35:00.002+02:00

Vy, kteří jste zítra nebo v pátek zkoušení, píšete test, nebo jinak bojujete o dobré vysvědčení, nečtěte si tenhle článek dříve než se vám uzavřou všechyn důležité známky. Mohli byste mi ublížit...

Právě jsem na vrcholu blaha. Teda - spíše někde v základním táboře vrcholu blaha, nicméně blížím se ke špičce. Všechny důležité známky mám uzavřené na té lepší polovině X/Y. Zítra píšu poslední dva testy, na které se naučit není nějká extra námaha - vlastně si stačí jenom přečíst jednu učebnici a prolítnout druhou. Před chvílí jsem se vrátila z kina z velmi odpočinkového Indiana Jonese, mám nacpané břicho cheesburgerama, popcornem a tyčinkou, v lednici možná ještě je nějaká cocacola, není mi vedro, nejsem unavená a navíc - jako bonus, mi táta přines z práce nový monitor, takže mám konečně nějaké místo na stole. A ještě k tomu jsem dostala celých 80Kč k dobru. Jo, jo, nestěžuju si.

Nutně si musím uklidit pokoj. Už jsem s o to několikrát pokoušela, ale vždycky mi do toho něco vlezlo. (Jé, právě jsem zjistila, že ztenčením monitoru je více vidět moje superúžasná korková zeď, na které je přišpěndlen snad každý papír, co mi kdy přišel do ruky!) Jak se tentokrát proboha donutím si uklidit? Zkontrolujete mě?

Moje náhlé uvědomění o úžasnosti mé momentální situace pomalu vyprchává a nahrazují ho myšenky na už jednou nepodařenou instalaci Wordu a na to, jak se s tím budu muset zase dva dny prát. Navíc si moje rozjařená mysl začíná vzpomínat na šuplík za mými zády, ve kterém tiše leží učebnice dějepisu a čeká, až se pohroužím do jejího světa starověkého Říma. Raději bych se do toho měla pustit...

Lítost

2008-06-03T21:40:00.002+02:00

Můž bože, co jsem to za člověka? V jednu chvíli, poté co mě trefí kulička z pistole, vyhodím svého bratra kazisvěta a otravu ze svého pokoje, s tím že vážně nemám náladu na jeho věčné ničení mých věcí, šťouchání, mlácení a konečnou rvačku. A v druhou chvíli, hned po tom, co bratr se slovy "ty máš teda náladu" a s další střelou z kuličkovky odejde, mě začne být líto, že jsem ho tak protivně vyhodila.
Co mám s tou svou proklatou lítostí dělat? Bude mě pronásledovat celý život a udělá te mě neúspěšnou trosku, která kvůli hloupé lítosti nedokázala dosáhnout vyšších cílů, na které je potřeba se obrnit inteligencí, sebevědomím a nadhledem. Ách jo.
A největší chudák je Ijáček.

Tolik myšlenek a tak málo informací!

2008-06-01T23:19:00.003+02:00

Mísí se ve mě tisíce pocitů, že vlastně ani nevím, jakou mám náladu. Hlavou se mi honí tolik myšlenek, že ani na nic nemyslím. Mám tolik věcí, co chci napsat, že nevím čím začít, čím pokračovat a čím skončit. A je mi takové vedro, až je mi z toho zima.
Zase jsou ta příšerná, neuvěřitelně nesnesitelná a otravná vedra. Připadám si v nich jako obrovská tlusťoška po hodině aerobiku. Červená, zpocená se špinavou a unavenou tváří a mastnými vlasy. A nedá se proti tomu nic dělat, maximálně se 24 hodin v kuse sprchovat. A i to je v tuhle chvíli neproveditelné, protože náš strýc, který si žije ve svém vlastním, ostatním smrtelníkům nepochopitelném, vesmíru, naprosto netoleruje ostatní obyvatele domu a bazén napouští v době, kdy se všichni chtějí mýt, prát si prádlo, vařit večeři a vůbec používat vodu, která kvůli našemu nemožnému bojleru/rozvodu vody/bůhví čemu neteče, když se pustí někde jinde.
Co mě ale na tom vedru rozčiluje nejvíc je, ostatně jako každý rok, fontána na Švandově divadle. Pokaždé když rtuť teploměru vyšplhá ke 25°C, tahle kašna se zaplní lidmi všech tvarů, barev a velikostí, kteří se před zraky všech kolemjdoucích máchají ve svých průhledných upnutých tričkách a s rozmazaným makeupem v kašně! Nikdy, nikdy, nikdy nepochopím, jak se někdo může ráchat ve fontáně.
Za svoje největší vítězství ale považuju fakt, že jsem v tomto nesnesitelném vedru ušla asi patnácht kilometrů z Třeskoprsk do Zaječova (Výchozí bod se sice nejmenoval Třeskoprsky, ale bylo to něco velmi podobného. Zaječov je správně a není nahrazen městem z jakéhokoliv komiksu.) kde jsem byla s vybranými studenty mého gymnázia a na jakémsi přednáškovém semináři. To bylo něco úžasného! Jak říkal ředitel při své závěrečné řeči, kde jinde se během tří dnů dozvím něco o Platónově pojetí duše, všechno o siru Arthuru Conanu Doylovi a jeho Sherlocku Holmesovi, zbavím se jakéhosi "dětského" odporu k opeře a zjistím, co je to vlastně výtvarné umění? Bylo to parádní, což dokazuje i fakt, že jsem na tu tůru z nádraží do kláštěra, ve kterém jsme přebývali, poměrně rychle zapoměla.
Jak už jsem psala na začátku - chci vám toho napsat tolik, že ani nevím co. A tak zveřejním článek v této lehce rozpracované podobě, zavřu prohlížeč a na všechno si vzpomenu.

Čeká mě déja vu?

2008-05-20T00:22:00.002+02:00

Právě jsem čtyři hodiny v kuse dělala prezentaci, při které jsem mimo jiné zjistila, že když hledáte informace o Fidelu Castrovi a o aktuální situaci na Kubě, v rámci celosvětového šíření Marxistické myšlenky se vám zpomalí ten ošklivý, imperialistický, kapitalistický počítač na úplné minimum, takže se práce ještě zpomalí. Možná by to šlo vypočítat. W= F * s = síla daného komunistického režimu * vzdálenost od místa, o kterém hledáte informace (v mém případě tedy od Kuby) = rychlost vašho počítače. Jednoduché!
A co budu dělat teď? V 0:32? Spát? Áhahahehehoho! (*hysterický smích lehce zaměnitelný za hysterický pláč*). To by nešlo abych spala těch minimáních osm hodin. Kde jste a to přišli? Nee, ještě se musím naučit biologii na zítřejší test. Je toho sice "jenom" dvě z obou stran hustě popsané A4, ale jelikož třičtvrtině slov nerozumím, musím se to našprtat nazpaměť, slovo od slova. Bohužel, biologie je mnohem lepší uspávač než kdejaký prášek, takže to že mi zítra odpadá první hodina pro mě nemá žádný význam, protože asi budu muset vstát jako obyčejně a tu hodinu se učit.
Co budu dělat za dva týdny, kdy bude ten vražedný týden před klalsifikaci?! Bude můj "hysterický smích lehce zaměnitelný za hysterický pláč" pouze pláčem? Obávám se, že se budu choulet v koutě, kolem mě budou rozloženy sešity a učebnice a já budu permanentně vzlykat, už ani nebudu mít slzy, nebudu mít sílu na pláč, natož pak na učení, psychicky zhroucená napíšu všechny testy na 5, propadnu a celé tohleto se bude jako déja vu opakovat znova.

Výstava

2008-05-14T22:52:00.002+02:00

Musím počkat minimálně půl hodiny, než půjdu spát, abych si na noc dala oblečení do sušičky a ráno měla co na sebe. Nemám co dělat a tak jsem se rozhodla obohatit vás i sebe o nový článek. Nemám vlastně o čem psát, tak asi napíšu cokoliv, co mi zrovna přijde pod prsty. Třeba že jsme dneska byli s dějinami umění na výstavě Gregoryho Crewdsona, toho momentálně tak opěvovaného fotografa, který ani s filmovým štábem a spoustou peněz neumí vyfotit zajímavou fotku. Ta výstava byla tak nudná, že si jeho jméno ani nepamatuiju - musela jsem ho opsat z letáčku. Tenhle člověk si nechá obrovským štábem všechno naaranžovat, nasvítit, sem tam zbořit nějaký nepotřebný dům nebo jinak změnit okolí, prostě všechno, aby jeho fotografie byly dokonalé. Práce na fotce ale nekončí cvaknutím spouště. Potom se do ní totiž pustí počítačoví mágové se svými turbophotoshopy a upraví všechny nedostatky, zostří detaily, vylepší barvy, smaže vrásky a pihy, vyhladí pleť. Člověk by si řekl, že po tom všem úsilí z toho vyleze zajímavá fotka. Nějaká neobvyklá. Ale tohle? Byla to nuda. Trochu mi to připomínalo velmi drahé, rádoby umělecké rodinné album. Nebo spíše takové ty ilustrující fotografie. A když na té fotce nebyl hořící dům, žena v depresi nebo trávové koberce, byl tam pouhý, trapný model se sektou ptáků, kteří zrovna mají jakýsi obřad kolem kruhu z vajíček. Alespoň tak mi to připadalo. Vážně, ještě že jsme to jako školní skupina měli zadarmo - byla by škoda i té trapné dvacetikoruny za studentské vstupné.

Další z těch článků, kde je kvůl vzteku všechno přehnané a za který musí přijít nějaký trest.

2008-05-11T22:43:00.006+02:00

Mám kolem sebe jakýsi obranný mechanismus, který při jakékémkoliv náznaku sympatií ostatních lidí spustí velký červený alarm a způsobí, že se začnu ubírat myšlenkami o svojí bezvýznamnosti o cizích úskocích, výmyslech a podvodech, ztuhnu a vůbec mě to celou rozhodí. Navíc jsem se asi stala živitelkou mých dvou sourozenců - hlavně pak toho staršího. Všechno moje kapesné na tento týden padlo za naše sladkosti, základní potraviny a coca colu, protože po rodičích žádám peníze tak často, že už se jim ani neodvažuji říct, že nemám ani korunu, protože jsem minulý měsíc platila benzín na cestu ze středověké hospody. Ještě k tomu jsem po mém dnešním odvážném nápadu vzít si šaty celá spálená na zádech, takže se můžu oficíálně prohlásit za redneck-a a jít se i se svým blbým obranným mechanismem zahrabat metr pod zem. Většina mojí třídy by stejně vyvěsila vlajky, protože mě nebaví tlachat o ničem, hrát volleyball a plazit se v lese po zemi. Tím se dostávám k další věci, která je na mém dnešním seznamu pojmenovaném "vykřič do světa co tě žere a doufej že si to nikdo zase nevezme osobně". Vypadá to, že až do oktávy už asi nepojedu s naší třídou na školní výlet. Nemůžu říct, že by mi to nějak extrémě vadilo, ale nadšená z toho také dvakrát nejsem. Plazit se v lese po zemi mě baví jenom s určitým typem lidí. V ostatních případech je to pro mě hotové utrpení. A jelikož je náš pan třídní profesor takový ten člověk, co přesně tyhle akce zbožňuje, rád je pořádá coby školní výlety. A tak já - protože naše třída bhužel nesplňuje požadavky na ten "typ lidí" - buď překonám sama sebe a pojedu a nebo se na to vykašlu a až do oktávy nebudu rozumět třičtvrtině rozhovorů, protože se budou týkat toho super týdně, kdy se spalo pod stanama a o půlnoci se hrála hra, při které si XXX zlomil ruku a nikdo nevyvázl bez škrábanců po celém těle.

Jsem šílenec co si nerozumí s lidmi, se kterými bude muset být kažný den ještě tři roky a bojí se, kdy z těhlech článků těm lidem rupnou nervy a pošlou mě do háje nejenom za mými zády, ale i z očí do očí.

Chcete nahlédnout do mých myšlenek?

2008-05-09T23:03:00.003+02:00

Konečně jsem dosáhla toho, že když sedím u stolu a chci si něco zapsat, nemusím se zvedat, půl hodiny hledat tužku a mezitím zapomenout, co jsem si to vlastně chtěla napsat - mám ji totiž hned po ruce.
Dočetla jsem knížku, u které jsem byla vzhledem k tématu dost překvapená, jak mě bavila. Hned jsem se pustila do další, která tu na mě přibližně týden trpělivě čekala. Jsem teprve na začátku, ale prosím, aby ta knížka nebyla tak podivná, jak zatím vypadá. Ale podle ocenění a kritik by snad neměla. Jestli se tam ale slovo kniha bude stále objevovat v každé druhé větě, asi se nedostanu ani ke třetí kapitole.
Po více jak půl roce jsem našla jednu ztracenou ponožku, takže moje zelenotyrkysové, teplé a protiskluzové ponožky jsou zase nejoblíbenější součást mého skromného šatníku.
Jak to, že i když jsem postupovala přesně podle prodavaččina návodu a dokonce koupila speciální prášek, se mi moje nová super mikina scvrka? Ne moc, ale stejně.
Měla bych se vzmužit a udělat asi tři prezentace.
Písnička co mi tu právě hraje je vážně pěkná.
Doma nemáme nic dobrého a tak brácha udělal karamel s oříškama - asi mám novou závislost.
Nenávidím poštu, pošťáky a pošťačky, nesnáším všechny servisy a úřady. Z těhle míst vždycky odcházím rozzuřená.

Tak, bůhví proč jsem vám tu napsala zlomeček věcí, které se mi poslední dobou honí hlavou. Asi prostě proto, že se mi chtělo. A proč jednou taky neudělat něco, jen proto, že se mi chtělo, protože jsem mohla, ale nemusela.

Dámy a pánové, řekněte dobrý den mému 100. článku na tomto blogu!

2008-05-06T22:08:00.005+02:00

Prosím, prosím, prosím! Ať je ze mě Spiderman! Mám na noze obrovský červený flek doplněný velkou boulí - doufám že ta věc, co mě kousla byl ten zmutovaný pavouk. Třeba se ráno probudím a budu mít strašné svaly a sílu a z rukou mi budou tryskat pavučiny. No ale protože jsem holka, bude to všechno růžovofialové, což je docela škoda, ale tak nemůžeme být se Spidermanem úplně stejní. Mohla bych vstávat mnohem později a do školy doletět ze stromu na strom. Ráno v parku stejně nikdo nechodí, takže mě neuvidí...

(o pár vteřin vnitřního boje později)

Já se nechci ráno probudit a zjistit, že mě kousnul jenom komár. Komáři jsou nudní - nedají vám žádné superschopnosti, takže se o vás nenapíše komiks, nenatočí film a nebudete dětským idolem a musíte uznat, že to vážně za nic nestojí. Ani za těch pár vteřin, kdy se vaše fantazie ujme vlády nad zdravým rozumem a behem pár vteřin vám před očima vykreslí zářnou budoucnost coby růžovofialového spidermana.

Chalupa

2008-05-03T21:18:00.002+02:00

Jsem na chatě. Po týdnech a měsících úspěšného odporu jsem opět tady. A překvapivě - není to zas až tak strašné. Zatím. Ale jsem tu pouze pár hodin. Není to tak strašné asi proto, že tu mám poměrně velkou zásobu časopisů a knih, co si chci přečíst, proto že jsem se u večeře zase zapovídala s rodičema a také proto, že náš šílený pes se rozhodl, že i když byla máma od té lásky a nechala ho na procházce volně puštěného, nebude poslouchat a radši uteče do lesa a to i přes to, že nepochybně věděl, že na dlouho dobu bude zase chodit na vodítku. Takže jsem další hodinu zabrala nervozitou a strachem o psa i rodiče, kteří se ho vydali hledat do lesa. Teď se rodiče tváří naštvaně, ale jenom před psem, protože být naštvaný na našeho psa je velmi obtížné a nikdo to nevydrží moc dlouho. I po třech psech (pro mě pouze po dvou psech) jsme se nenaučili odolat těm jejich nevinným obličejům á la "jsem ten nejhodnější pes na světě, který na slovo poslouchá a proto, místo abyste na mě byli naštvaní, dejte mi radši kousek té vaší sušenky." A pes se velmi usilovně tváří jako že zpytuje své svědomí. Nikdy se nevsázím, ale v tomhle případě bych se i klidně vsadila, že se mu hlavou honí další lumpárny a že si říká, jaké to bylo skvělé, honit srny po lese.
Další chvíle uprostřed polí teď tedy zaplňuji upájením mé závislosti na internetu. Připadám si jak ve filmu, kde si lidé jezdí do svých super chalup odpočinout od ruchu velkoměsta a mezi naprosto dokonalým "chatovým" nábytkem a okenicemi s andělíčky píšou svojí knihu. Kdybych psala knihu, určitě bych jí tu psala, protože přestože sem nerada jezdím a radši si užívám ruchu velkoměsta, je to tu správně zařízené. Celé je to takové světlé, nové ale zároveň chatařské a skromné. A nová podlaha tomu dodala šmrnc. Bohužel pro mé rodiče, i když to tu momentálně a záhadně lépe snáším, těším se domů, do našeho domu v zatáčce, kde každou půl hodinu piští pneumatiky, každých šest minut funí autobus do kopce a každou půlminutu štěká nějaký pes. Mám totiž ráda ruch města...

Donald Duck

2008-04-18T16:11:00.002+02:00

Chcete vědět, kde se vzal Donald Duck alias Kačer Donald?

Příběhy bez pointy.

2008-04-16T21:04:00.004+02:00

Všichni píší tak složité články. Jsou o nějaké věci, o které ví jenom autor, ale ve svém čláínku ji nezmíní, to znamená, že čtenář tomu článku nakonec vůbec nerozumí. Teda nevím jestli čtenář, ale já určitě. Vždycky když si přečtu nějaký takový článek, nevím co si o tom mám myslet. Je to k něčemu? Měla jsem to vůbec číst? Není nakonec tahle stránka určena jenom k vylévání srdcí těch autorů? Není to soukromé? Anebo jsem tak nechápava? Nakonec je to pěkný článek, chytře a zajímavě napsaný. Akorát má skrytou pointu. Třeba je to nějaký nový styl. Román, novela, povídka, fejeton a príběh se skrytou pointou. Chtělo by to pro něj nějaký název. Pointilismus už existuje a navíc to vůbec nesouvisí jak s literaturou, tak s pointou. Nevadí, třeba napadne něco vás.

(Nakonec bych asi měla zmínit, že mě tyhle články baví, pouze jim nerozumím a tento článek v žádném případě neměl urazit lidi, kteří takovéhle články píšou.)

Superhrdinové!

2008-04-09T22:29:00.005+02:00

Koho napadlo, že trička se superhrdinama budou nosit jenom kluci?! Kdo rozhodl, že holky budou radši nosit trička s oplzlýma nápisama anebo s kytičkama, místo aby nosily trička se Supermanem, s Flashem nebo s Green Lantern? To je tak nespravedlivé! Vybíráme si s bráchou na internetu trička a všechny holčičí mají trapné nápisy anebo růžové obrázečky, zatímco všechny klučičí jsou buď jako trička Charlieho Browna nebo na sobě mají znaky superhrdinů. To jsou má trička snů! Proč je musí mít akorát v klučičím, gigantickém, rovném střihu? Ách jo, ještě že mají dámská trička s Domokunem, když už nic jiného...

Jakou přezdívku nebude mít nikdo z lidí s přístupem k internetu?

2008-04-08T20:51:00.003+02:00

Právě jsem dokoukala asi tří minutové video, kde nějaký kluk z anglie, telefonuje do telefonu udělaného z ruky. Víte co myslím, dělají to děti. Dá se ruka v pěst a natáhne se akorát palec a malíček. No a on s naprosto vážnou tváři takhle telefonuje, říká že to neberou, vykecává se s hasičema a nakoci řekne něco jako: "Řeknu vám tajemství, tohle ve skutečnosti není opravdický telefon." Taková blbost a ztráta času, ale mě to připadá božské! Až si vymyslím inteligentní přezdívku, kterou už někdo na YouTube nebude mít obsazenou, dám si to video do oblíbených.

Žabí vlas?!

2008-04-04T00:55:00.002+02:00

Tak jsem zase jednou promarnila celý večer snahou naučit se látku na zítřejší test. Kdybych se učila něco užitečného, něco využitelného v budoucnosti, neřeknu ani slovo (i když slovo asi ano, ale ne tolik slov, jako teď), přesto že by mě ten předmět taky nijak zvlášť nebavil. Ale jak proboha v životě, v životě s internetem a s veřejně přístupnými knihovnami využiju, že zástupcem zelených řas je váleč koulivý?! Celý večer si násilím rvu do hlavy vědomosti o každém pitomém výtrusu každé blbé řasy která se před 3,6 miliony let pyšnila svou slizovitou kolonií, než jí sežral dinosaur ale ona se stejně pomocí diploidní zygoty a haploidní gamety udržela naživu, aby se, jako pomstu za ten dinosaurův odsouzeníhodný čin, během let vyvinula do 15 druhů stélek a 4 druhů řas se svými podtřídami, třídami a zástupci a nutila nebohé studenty, kterým je nějaká biologie naprosto ukradená, psát z její stavby těla testy! Ani bych se tu tolik nerozčilovala, kdybych si potom, co jsem se našrotila informace víceméně slovo od slova, alespoň něco pamatovala! Místo toho mi hlavou bezcílně létají pojmy jako trubicovitá stélka a chlorofyl A,C/A,B/A,D. Já prostě nedokážu pochopit, proč se tyhle detaily považují za základní vzdělání, za součást všeobecného rozhledu. Nevím jestli si náhodou ti lidé z ministerstva školství neuvědomují, že už nejsme v antice nebo renesanci, kde sice lidé neco věděli o všem, jenomže všechny ty obory nebyly rozvinuté do každé jednojaderné buňky. Proč se nenaučíme akorát že řasy se dělí na zelené, čevené, hnědé a zlatohnědé, možná sem tam nějakou tu podtřídu a zbytek pro zájemce na přírodovědecké fakultě?
Téda, ta škola mě dovádí k nebezpečným revolučním myšlenkám. Jdu spát, abych zítra byla čilá na tu ránu pěstí do oka od testu z biologie.

Ach jo

2008-03-22T23:37:00.003+01:00

Připadám si jako odpad společnosti. Slova jako blogísek, mocinky nebo muck říkám jenom v ironii. Náš pes se nejmenuje nějakým exotickým a moderním jménem jako Charlotte nebo Chelsea. Můj cíl je naučit se rozumě psát můj názor na aktuální problémy. Podle toho, co jsem za poslední hodinu zase našla na internetu bych radši měla psát pořád dokola o tom samém povrchním tématu, měla bych se tvářit hrozně světaznale při psaní recenzí na filmy z multiplexu a měla bych si obarvit vlasy na černo a nechat si ustřihnout patku.
Abych vám to vysvětlila: nějak se mi povedlo objevit všemožné blogy a profily (Jo, nesmím si zapomenout udělat profil na lide.cz. Nebo radši na libimseti.cz - ten má tu mocinky supeeer reklamu.) mých bývalých spolužáků. To znamená mých vrstevníků.
Tenhle článek by mohla završit nějaká taková slečna rozzuřeným komentářem o tom, jaká jsem neskutečně zlá a podlá mrcha, která si nečeše vlasy. Ách, to by byla sladká třešnička na mém dortu opovržení!

Závislost

2008-03-20T22:06:00.002+01:00

Já a závislá? Pche! Na čem asi? Na coca cole? Na chipsech? A vůbec celkově na nezdravém jídle? Jooo, ale to není žádná závislost, to mi akorát chutná. Já přece nejsem závislá - neberu drogy, nejsem permanentně opilá v největším pajzlu v Praze a co je na tom, že když nám pár dní nešel internet, já vůbec nevěděla, co si mám počít? Dobře, přiznávám, často mě napadalo: "To je zajímavý, to si vygoogluju." a pak jsem si v panické hrůze uvědomila, že to nejde. Ale to je přece normální, sháním informace, to je všechno...
Kašlu na to, přiznávám - vážně k životu potřebuju internet. Vždyť já ani nevěděla, kdy mi jede autobus! Nemohla jsem si pečlivě prostudovat mapu, když jsem jela na neznámé místo a musela jsem spoléhat na to, že ten dav by mohl jít taky do nemocnice, když široko daleko nic jiného není. A co teprve celý on-line svět - já byla šest dní doslova odtržená od civilizace! Divili byste se, ale život se teď odehrává po síti, ne nějaké akce ve městě, všichni jsou přece na nyxu! A i kdybych se chtěla zabavit třeba filmem, nemohla jsem - nešel net a já neměla jak zjistit, co dávají, popřípadě jsem si nemohla stáhnout titulky na filmy v počítači. Na internetu závisí úplně všechno!
A to jste neviděli nás s bratrem - naprosté zoufalství a nekonečná nuda. První den jsme byli schopni třeba 10 minut sedět a zírat do zdi. Ale postupně jsme to zpracovávali, koukali na stále stejné filmy a seriály. Pravda, trochu jsme náš absťák zmírňovali internetem na telefonu, ale to víte - není to ono.
Teď už ale internet zase běží a já jsem strávila poslední dvě a půl hodiny non-stop projížděním všech stránek, fór atd. které jsou v mém každodenním okruhu - tzn. že je navštěvuji každý den a tak tam většinou není nic moc nového a projedu je za chvíli - rozhodně ne za dvě a půl hodiny. A to jsem se ani moc nezasekla na ničem jiném...
Hmm, tohle nemůže být moc zdravé.

2008-03-12T22:09:00.002+01:00

Dneska jsem na ulici viděla igelitový sáček unášený větrem a nenapadaly mě žádné hluboké myšlenky. Místo toho jsem cestou z autobusu blbla na písničku, kde mi Hives tématicky zpívali: "... see the idiot walk ..."

http://www.youtube.com/watch?v=UDXjnW3nIWg
http://www.youtube.com/watch?v=UsazuAL1J70

Odsouzena k culíku

2008-03-12T18:50:00.002+01:00

Návštěva kadeřnictví se pro mě rovná sázce do loterie. Vsadím si jednou za čas, vždycky si svoji sázku dobře promyslím a zajdu na pečlivě vybrané místo, takové, které vyhovuje jak moderností, tak cenami. Dřívě jsem si neuvědomovala, že tahle sázka se prostě nedá vyhrát a že se vždy budu vracet domů doslva oškubaná. Dnes už to vím a tak alespoň ušetřím sebe sama velkého zklamání. Člověku jako já prostě není souzeno vyhrát. V první řadě nejsem ochotná vrazit do této sázky nekřesťanské peníze, protože to nepovažuji za zas tak důležitou věc. Za druhé je na mě asi vidět, že mi na té sázce zas tak nezáleží (ale dámy, to neznamená, že jsem ochotná vždy prohrát!). A kdybych se náhodou nějak přenesla přes tohle, svoje šance na výhru zadupu do země větou: "Hlavně ať se o to nemusím moc starat." Zřejmě dokud nebudu ochotná vstávat každý den o hodinu dřív, abych se pečlivou přípravou zařadila do světa těch, co mají šanci na výhru, budu odsouzena k tomu, vracet se vždycky domů s prázdnou.

Chci si rozumět se svými přáteli!

2008-03-06T00:02:00.002+01:00

Koho napadlo, že dát na osum let skupinu lidí do jedné místnosti, na průměrně osm hodin denně, by mohl být dobrý nápad? Taková zvrhlost! To si ti lidé neuvědomili, že chtě nechtě si všichni prostě musí začít lézt na nervy? Připadám si jako součást nějakého globálního experimentu. Šílení vědci se rozhodli prozkoumat lidskou psychiku, ale jelikož by jim to nevyšlo, kdyby narovinu řekli, že je to experiment, pjmenovali to školství, všem namluvili, jak je k životu dobré vědět, že podhoubí může mít i několik hektarů a začali testovat. Protože je každý člověk jiný, musí se to vyzkoušet na co nejvíce lidech, aby byl výsledek co nejpřesnější. Mladým lidem se mozek teprve rozvíjí, experiment bude o to zajímavější. A sotva co dospějou, šup s nima do druhé báně, do druhého experimentu, tentokrát na téma "Kdo nejdéle vydrží každodenní rutinu a kdo se dokáže odpojit od skupiny a naučit se vydělávat hodně peněz za žádnou práci?" Svoji ponorkovou nemoc považuji za vedlejší účinky tohoto pokusu. Je nežádoucí, ale nejde se jí zbavit. Nechci mít ponorkouvou nemoc, vždyť většina naší třídy jsou chytří lidé, se kterýma bych se uměla bavit, kdybych je neviděla každý den, nevnímala jejich špatné nálady i rozdováděnost, kdybych na nich mohla objevovat něco nového - zvláštnosti na jejich povaze, osobitost, originalitu. Tohle objevování mi zabralo asi tři a půl roku. Od té doby je všechno stejné, stereotypní, dusné. Vždyť já už se ani nemůžu bavit se svými nejlepšími přáteli. Vždycky jsme spolu vycházeli, ale teď? Nemáme si co říct a jediné co nám zbývá je tiše snášet vzájemnou nevraživost. No uznejte, není to zvrácené?

Protahování

2008-03-02T22:24:00.003+01:00

Trrošku uměle jsem měla prodloužený víkend o jeden den. Přesně o ten jeden den se mi dnes nechce do školy víc než obvykle. Navíc po turnaji mě všechno bolí - nevěřili byste, jak je to všemi nenáviděné protahování důležité. A co všechno může bolet, když ho člověk odflákně. No, je toho hodně. Počínaje lýtkama, přes záda a krční páteř zase zpět k rukám a prstům. Proto jim dopřeju poturnajový luxus a nechám je odpočívat. Ve středu totiž zase dostanou zabrat...

Musím vydržet do posledního zvonění

2008-02-26T00:43:00.002+01:00

Mám problém a jeho vyřešení budu muset obětovat spoustu času a dobré nálady. Ten problém není až tak závažný, přesto není tak nepodstatný, abych mu nevěnovala pozornost. První pololetí tohoto roku jsem se se školou začala opravdu snažit. Stala se ze mě studnice informací o domácích úkolech, písemkách a seminárkách, jsem správce třídního blogu, kam se píší všechny tyhle informace, to znamená, že všichni spoléhají na moje zápisky. Začala jsem se učit, snažila jsem si vylepšit známky a ukázat učitelům, že mě jejich řeči o tom, jak je druhý stupeň gymnázia náročný, nezastaší. Po hodinách strávených v nepohodlné pozici nad učebnicemi a sešity se moje známky začaly pomaličku zlepšovat. Až na vyjímky si toho snad i všimli profesoři a na vysvědčení jsem dostala, na mě, dobré známky. Neříkám že jsem měla samé jedničky, ale vzhledem k mému dosavadnímu prospěchu to bylo opravdu povedené vysvědčení. Byla jsem na sebe snad i pyšná, jak ten těžký druhý stupeň zvládám. Ale teď je únor, už přibližně měsíc je druhé pololetí a já si po tom oddechu od všech těch písemek před vysvědčením ještě asi neuvědomila, že to celé začíná nanovo a že bych se zase měla pustit do práce. Přesto že mě škola nebaví, s většinou spolužáků si nerozumím a můj hlavní cíl dne je, abych vydržela do toho posledního zazvonění, po kterém budu konečně moct odejít domů, musím se vzpamatovat a donutit se doma si sednout a učit se s takovou vervou, na jakou jsem byla tak pyšná v prvním pololetí. Například dnes jsem začala svým obvyklým rituálem. K učení jsem se odhodlala až pozdě v noci, uvařila si kafe a dala si na klín sešit, abych se naučila redoxní reakce a termochemii na zítřejší test. Bohužel, udělala jsem tu chybu, že jsem nevypnula internet, nebo ještě lépe celý počítač. Je 0:54, já zavřela panel s YouTube a radši než abych si ryla do hlavy že při oxidaci se oxidační čísla zvyšují a při redukci snižují, bůhví proč vám tady píšu o tom, jak škola irituje. Natolik, že se ani nedokážu posadit k sešitu a naučit se pár stránek. Je chyba ve mě nebo ve školství? V naší škole nebo zbůsobu výuky, v tomto případě, naší chemikářky. Obávám se, že jde akorát o moji lenost, protože zbůsob výuky "nauč se sešit nazpaměť, přesto že ani nevíš, co se vlastně učíš" je v České republice normální. Můj největší problém je, že přesně tohle neumím - naučit se nazpamět svoje zápisky, i když jim ve většině případů nerozumím. A tak se o to alespoň pokouším a zdánlivě se to všechno naučím. Ano zdánlivě, protože i přes to, že třeba test napíšu na dobrou známku, ve vteřině kdy profesor řekne "odložte pera", moje vědomosti vyprchají stejně rychle, jako si v tu chvíli člověk konečně oddychne, že už to má za sebou a teď už mu zbývá jenom vydržet do toho posledního zvonění.

Zrníčka

2008-02-23T23:44:00.003+01:00

Vždy, když si dojím popcorn, zůstanou mi na dně kukuřičná zrníčka. Jsou tvdá, oslupkovaná a nejedlá. A já je přesto vždycky sním. Ne všechny. Jen některá, nejlépe ta napůl prasklá. Proč to dělám? Nechutnají mi, nedají se rozkousat, nedají se spolknout. Určitě jsou nezdravá. Ale já je stejně vždycky sním.

Jak nahradit zameškané tréninky? Asi by to šlo i lépe...

2008-02-22T23:03:00.005+01:00

Táta mě pokaždé, když ho jenom napadne, že by mohl jít na běžky, nutí, abych šla s ním. Na moje výtky, že běžkovat neumím a že v sekundě na lyžáku to byla taková katastrofa, že mě na běžky už rozhodně nikdo nikdy nedostane většinou reaguje nějakým "Ále, to se naučíš a uvidíš jak tě to bude bavit." Obvykle se zašklebím a na běžky doopravdy nejdu, ale dnes jsem si řekla, že tu zkusím - stejně musím nějak nahradit zameškaný trénink. Přála bych vám, vidět mě na běžkách. Kdyby se počítal nějaký průměr z dobré nálady během týdne, po této podívané by se ten váš zvýšil minimálně o polovinu. Tátovo "no vidíš jak ti to jde" beru s nadsázkou, zvlášte potom, co mě na začátku naší výpravy poučil o tom, jak jako zkušený otec ví, že dětem se nesmí nadávat, když jim něco nejde, protože výsledku se tím doopravdy nepomůže. Na děti se musí strategicky... A tak, i přes to že ke konci se čas mezi jednotlivými škobrtnutími, překříženími lyží a jinými začátečnickými chybmi maličko zvětšil, myslím že do doby, kdy zase zameškám tři tréninky po sobě, navíc před jakýmsi turnajem, se budu na tátovo lákání na běžky zase jenom šklebit.

Garfield

2008-02-21T20:41:00.003+01:00

Todd Flanders

2008-02-21T16:58:00.005+01:00

Táta mi dneska koupil plastovou postavičku Todda Flanderse. Jistě ho všichni znáte, je to jeden z dvou synů Neda Flanderse, souseda Homera Simpsona, který je manžel Marge Simpsonové, se kterou má tři děti - Barta, Lisu a Meggie. Už si vzpomínáte? Ano, je to ten mladší z bratrů, kudrnatý s červeným tričkem a zelenými kraťasami. Mladší brácha si vybral postavičku Homera, ale Todd je mnohem hezčí, roztomilejší a lepší. Nemohla jsem se rozhodnout mezi Rodem, Toddem a Nedem, ale Todd zvítězil. Todd je totiž z Flandersů nejlepší. Najděte si ho ve Wikipedii a uvidíte. Navíc i jako plastová postavička byl nejkrásnější. Škoda že v sérii Simpsonovských posatviček jsou jenom ty nejznámější postavy. Chtěla bych spíš ty méně známé, nebo ty méně oblíbené. Třeba Disco Stua, Apua Nahasapeemapetilona, Miss Springfield, Čmeláčího muže a hlavně, nejvíc ze všech bych chtěla Ralpha Wigguma. Ten je totiž ze všech nejlepší. Přestože se to dá jen velmi těžce posoudit.

Pouhé stěžování si

2008-02-20T21:37:00.002+01:00

To yoda-speak I found out a convertor. Yes, hmmm. But only in english and, it is because my blog is in czech this is my last yoda-sentence. Hmmmmmm.
Jak jste jistě sami pochopili, zřejmě zrovna nemám jeden z těch super vytížených týdnů, kdy nevím jaký předmět se dřív učit a proto mám čas objevovat Yoda-speak convertor. Mám totiž prázdniny - studentovy svaté dny. A já je trávím na chatě s rodiči. Respektive vždy s jedním rodičem, který se dnes vystřídal za druhého rodiče. Den tu končí ve čtyři hodiny odpoledne - to totiž přestanou jezdit vleky a od této chvíle se dá tak maximálně hrát hry na PSP mladšího bratra. Za chvíli ve mě bude přeborník ve vraždění nevinných žížalek (pro nechápavé - Worms). Až tohle bude číst táta, určitě se bude hrozně rozčilovat, jak je to všechno zbytečné, jak jsme sem vůbec nemuseli jezdit a mohli jsme teda klidně zůstat v tý zasmraděný Praze, když jsme teda pořád tak nespokojený... Promiň tati, ale to jsme klidně mohli. Ale abych nebyla jenom zlá a neposlušná puberťačka, lyže mám ráda. Takže od rána (tzn tak 11:00) až do chvíle, kdy mě naštve počasí, únava nebo cokoliv jiného a já jdu domů, je to tu fajn. Zvlášť když tu potkám spolužáky - ty kterých nemám tak plné zuby, že jsem kvůli nim vlastně ráda, že můžu být na chatě s mladším bratrem, ketrý neustále říká nějaké jedenáctileté věci, než abych s nima byla zavřená v jedné místnosti průměrně 8 hodin denně.
Konec stěžování si, konec nesmyslnému výlevu myšlenek. Protože jsem delší dobu neměla přístup k internetu, nevěnuju se tomuhle článku tak, jak bych měla. Proto ho utnu vlastně v půlce. Alespoň ty mé šílené výlevy nebudete muset louskat moc dlouho. Omlouvám se, příště to snad bude lepší...

Comeback

2008-02-14T22:09:00.003+01:00

Dočkali jste se. Jsem zpátky.
Proč jsem s psaním článků vůbec přestala? Ani vlastně nevím - bez jakékoliv odezvy to po čase přestává být zábavné. S každodenní únavou ze školy to začíná být vyčerpávající. A hlavně moje dny nebyly poslední dobou zrovna inspirativní.
Proč jsem znova začala psát? Chystala jsem se pustit se zase do práce už dýl, ale proč zrovna dnes? Dnes se mi potvrdilo, že můj každodenní výlev myšlenek nebyl zas tak zbytečný. Že by to možná mohlo i k něčemu potěšujícímu být. A hlavně jsem si řekla, že nechci být součástí té vlny bloggerů, která ve stejnou dobu, se vší grácií a popularitou mezi kamarády, začne psát příběhy z jejich vlastně docela obyčejného, každodenního života a pak zase tiše a nenápadně psát přestanou, protože už "to prostě byla nuda".
S novým začátkem ale přichází i nový režim. V první řadě se zase vrátím k těm přášerným nadpisům. Vymyslet nadpis chce hodně trpělivosti, ale asi mají nějaký význam...
A za druhé, nebudu každný den psát křečovité a strojené články. Budu psát podle nálady. Jednou za tři dny nebo taky třikrát za den...
Tak doufejme, že se z toho něco vyvine!

2008-01-06T16:37:00.000+01:00

Hodina. 60 minut. To není tak málo. Za hodinu člověk stihne spoustu věcí. Třeba se naučit na jednu písemku. Nebo napsat referát. Vidět půlku filmu, na který se už dlouho těší. Vidět dva díly Monty Python's Flying Circus a prodloužit si tím život o další hodinu. Hodinu trvá můj trénink, to znamená, že za hodinu pomůžu svému tělu spálit nějaké ty kalorie, rozproudit si krevní oběh a vůbec se dát tak nějak do kupy. Je spoustu věcí, co bych mohla udělat za tu hodinu, kterou jsem strávila zbytečnou jízdou do C&A a zpátky, už podruhé vrátit oblečení, kde mě už podruhé s naprosto nesmyslným důvodem posali domů. Vážené dámy z tohoto obchodu, které nemáte na práci nic jiného, než otravovat lidem život už jen tím pohledem, kterým nás všechny obohacujete, vězte že poslední věc, kterou chci strávit hodinu svého života je se s vámi dohadovat nad nesmyslností vašich argumentů!

2007-12-31T18:55:00.000+01:00

Nový rok. Rok 2008. Všichni ti, co mají podle kalendáře nový rok 1.1.2007, ty miliony, miliardy lidí čeká na tu jednu minutu po půlnoci, kdy vstoupí do nového roku. Všechno to, co se stalo vloni se hodí za hlavu, otočí se papír a začne se na čisté stránce. Všichni čekají nějakou úžasnou změnu - když je teda ten nový rok. Pro mě není nový rok nijak důležitý. Nedávám si předsevzetí, neočekávám, že bude lepší než ten minulý. Ani ho nijak vyjímečně neslavím (i když tady je problém spíše v tom, že ho pořád ještě trávím s rodinou, než že by mě to nezajímalo). Je to takové 3, 2 , 1 šťastný nový rok, přípitek, rachejtle, sprcha, postel. Přesto, těm pro které je nový rok důležitý přeji, aby byl plný emocí, s příjemnými, přátelskými lidmi, bez smutku a zklamání, prostě aby to byl opravdu ten šťastný nový rok.

2007-12-24T17:04:00.000+01:00

Přeji vám Veselé Vánoce plné klidu, bez dohadů a neustálého uklízení a samozřejmě šťastný nový rok se spoustou radosti, nových příležitostí, bez zklamání a smutku.

2007-12-23T23:28:00.000+01:00

Bolí mě pravá půlka celého těla. Včera jsem totiž byla na turnaji. Nebyla to zas taková námaha, bavilo mě to, konečně jsem doladila házení a vůbec - byl to úspěch, přestože jsme prohráli snad každý zápas. No jo no, byl to turnaj pro nováčky a my jsme doopravdy byli nováčci, popřípadě věční začátečníci jako já. A pravá půlka těla mě bolí proto, že házím pravou rukou a přitom se opírám o pravou nohu. Dobře, bolí mě celé tělo, přiznávám, ale pravá půlka víc.
.
.
.
Jednou jsem jeden svůj článek zakončila uprostřed slova. Dnes jsem to stejné (no, spíše dost podobné) viděla v jednom filmu. A mám chuť to udělat i teď. Nevím co psát. Ano, je to už stokrát omílaný problém, já vím, ale bohužel je to pravda.
.
.
.
Víte co je nejhorší na Vánocích? Když 23. večer přijdete do lednice pro něco dobrého a tam, všude kam se podíváte, je mrtvý, rozporcovaný kapr!

2007-12-21T23:19:00.000+01:00

Tak, oficiálně začaly prázdniny. Byl vánoční koncert ve škole, koupila jsem vánoční dárky, chvilku jsem pobyla na vánočním večírku... A přesto, že jsem v té vánoční náladě nějak podezřele dlouho, zrovna v tuhle chvíli to ze mě všechno vyprchlalo. Teď, ve 23:24 mě všechno štve, nějaké Vánoce mi přijdou úplně ukradené a jediné na co se těším je postel. Jenže předtím ještě musím udělat spoustu věcí a ráno musím vstávat brzo. A proč vám tu vlastně tak složitě říkám, že jsem ospalá? Nevím, něco mě žere a já se z toho potřebuju vybít. Hlodá to ve mě už docela dlouho a akorát mě to štve. Díky tomu stojí všechno za prd. Hlavně ty články. Včetně tohohle. A to mě na tom vadí nejvíc. Že už neumím napsat ani dobrý článek. A přitom mě to tak baví.

2007-12-19T22:52:00.000+01:00

Člověk se těch Vánočních besídek snad nezbaví. Letos už to vypadalo nadějně a přesto se naší třídě povedlo zařídit alespoň jednu volnou hodinu, kterou zaplníme předáváním dárků, blahopřání a snad i zpívání koled. Já tohle tak nemám ráda! Pokaždé se na té slavné, dlouho připravované besídce nic neděje a většina lidí si akorát připadá strašně trapně. Letos už ani nebudem, po spolčné dohodě, předávat ty dárky (teda alespoň já a okruh lidí mě nejbližších), protože jsme chudí studenti a jsme rádi, že máme dárky pro rodiče (které stále ještě nemám). Takže zbývá tam jenom sedět a připadat si trapně. Vždyť už jen to slovo "besídka" je úplně strašné. Je to jedno z těch slov, které se nedá nahradit ničím lepším. Něco jako "diskotéka". No nic, jako každý rok, tak i letos se to nějak přežije.

2007-12-18T18:56:00.000+01:00

Tak jsem to udělala - stáhla jsem si CD Christmas Greatest Hits. A přesto, že to zní šíleně, je to super. Jsou v tom všechny písničky, co jsou ve filmech. Takové ty, co si člověk řekne: "Jéé, to je ale pěkná písnička, musím počkat do titulků a zjistit, co to je." A pak, po pár vteřinách, u další scény, už ani neví, že nějaká písnička obohacovala děj.
Víte podle čeho poznám, jak moc jsem unavená? Nebo jak moc namáhavou jsem měla školu? Než dojdu do bytu, musím projít zahradou, která je strašně do kopce a má spoustu schodů. Když do těch schodů jdu rychle, znamená to, že jsem se dobře vyspala a škola nebyla moc namáhavá. Když se ale do těch schodů sápu a plazím div ne po čtyřech, je jisté, že za pár minut už se budu úplně vyřízená válet pod dekou v posteli a pomalu vstřebávat nával práce, informací a pohybu.
Zní to legračně, něco jako když mi mladší bratr oznámil, jak pozná že je umytý. Když se mu udělají na prstech takové ty vlnky, ví že se všechna špína odplavila a že už může vylízt.
Pán s novinama už se na mě dlouho neusmál.

Listen here

I want a hippopotamus for Christmas
Only a hippopotamus will do
I don't want a doll, no dinkey tinker toys
I want a hippopotamus to play with and enjoy

I want a hippopotamus for Christmas
I don't think Santa Claus will mind, do you?
He won't have to use a dirty chimney flue
Just bring him through the front door
That's the easy thing to do

I can see me now on Christmas morning
Creeping down the stairs
Oh what joy, what surprise
When I open up my eyes
To see a hippo hero standing there

I want a hippopotamus for Christmas
Only a hippopotamus will do
No crocodiles, no rhinosauruses
I only likes hippopotamuses
And hippopotamuses like me, too

Mom says a hippo would eat me up, but then
Teacher says a hippo is a vegetarian

There's lots of room for him in our two-car garage
I'd feed him there and wash him there and give him his massage.

I can see me now on Christmas morning
Creeping down the stairs
Oh what joy, what surprise
When I open up my eyes
To see a hippo hero standing there

I want a hippopotamus for Christmas
Only a hippopotamus will do
No crocodiles, no rhinosauruseses
I only likes hippopotamuseses
And hippopotamuses like me, too

2007-12-17T23:30:00.000+01:00

Mám vánoční náladu. Dneska jsem pomáhala babičce s cukrovím. Přemýšlím o jakémi vánočním playlistu, který si budu pouštět při nakupování dárků (které ale přijde na řadu až v pátek), uvažuji nad tím, že si zítra vemu do školy sukni. To je totiž tak razantní rozhodnutí, až se tomu dá říkat vánoční. Kupodivu mám ráda stromečky, které každý den míjím - jeden na Malostranském náměstí, druhý před ředitelnou a další u Rudolfina. Obyčejně je nesnesu - jsou nevkusné, přeplácané a nemají hezký tvar, ale letos se mi líbí. Přestože určitě nejsou o moc lepší než obvykle.

2007-12-16T19:10:00.000+01:00

Poslední dobou se kolem mě a mě dějou všemožné zvláštnosti. Nezvyklé detaily. Každé ráno, když si jdu pro noviny, abych si je mohla během nudných hodin číst, usměju se na pána, který je rozdává. A každé ráno se ten pán celý rozzáří a odpoví něco ve smyslu, že tak to má být.
V pátek jsem nastoupila do tramvaje. Plnou pusu a v ruce rozjedený sandwich. Snažila jsem se ho rychle sníst, protože jíst v tramvaji, to se přece nesmí. Vedle mě stál pán a pořád po mě pokukoval. Čekala jsem, kdy mu dojdou nervy a on mi vynadá, co si to představuju, jíst v tramvaji. Ale on mě místo toho upozornil, že v té tramvaji jsou revizoři. To mě potěšilo dvojnásobně, protože mi zrovna skončila tramvajenka. Kolik lidí vás upozorní na revizory v tramvaji?
Když jsem na nejbližší zastávce vystoupila, potkala jsem spolužáka, kterého každý den vidím ve škole, ale prohodím s ním maximálně tak "Ahoj". I teď mi chvíli trvalo, než jsem si ho všimla. Tak jsem s ním konečně prohodila pár slov.
To odpoledne jsem na čechově mostě potkala jednoho našeho amerického spoluhráče na ultimate. Než jsem si ale uvědomila, kdo to byl, byli jsme už každý na druhé straně mostu a byla moc velká zima na to se vracet. I když by to asi stálo za to, v sobotu odjeli zpátky do Ameriky. A přesto, že se sotva známe, člověka přece musí potěšit, když někoho potká. Pokud to není nějaký blbec.
Bohužel nám prakticky celý víkend nefungoval internet a já už si teď nepamatuju všechny ty drobnosti, co se mi v pátek staly.

2007-12-13T23:12:00.000+01:00

Musím se učit. Musím se učit! MUSÍM SE UČIT!
Tak to nefunguje. Nefunguje opakování si této věty stále dokola, nefunguje ani psaní této věty stále dokola. Nefunguje zvyšující se nátlak na moji mysl. Dnes se moje tělo rozhodlo, že rozum je jenom nějaký hloupý otrava, co by chtěl jen pracovat a vůbec si neužívat. Moje tělo chce sedět u internetu, moje tělo si chce číst, pojídat čokoládu a bombóny, psát si s kamarádama, se kterýma se už dlouho nebavilo, vymýšlet bláhovosti s kamarádama, se kerýma prakticky nedělá nic jiného, chce poslouchat nové CD...! Nechce se učit! Do toho je nuceno neustále!
Poslední dobou, se mému rozumu vcelku dařilo, to rozbouřené tělo ovládat. Ale dnes? Asi je to blížícím se víkendem, nebo už Vánocemi?
Tak jako tak, rostlinná pletiva tu stále leží nedotčena...

2007-12-12T23:01:00.000+01:00

Konečně vím, o čem je Čaroděj ze země Oz. Vždycky jsem to tak nějak tušila, ale dnes jsem si ve školní knihovně, o které jsem zjistila, že vůbec není tak divná jako byla vždycky, pučila anglické, nepochybně zkrácené vydání. Ale mě to bohatě stačilo, šlo mi o to, znát základní zápletku.
Vůbec, návštěvou nové školní knihovny jsem si zase jednou uvědomila, jak mě ty knížky baví. Byla jsem úplně nadšená a zároveň naštvaná, že nemám víc času si to tam prohlédnout. Poslední dobou objevuji spoustu knížek, ale bohužel na ně vůbec nemám čas. Mám ve svojí knihovničce poličku, kde mám knížky které si chci v nejbližší době přečíst. Právě teď je jich tam 7 a to jsou jenom ty, co v knihovně zrovna měli. Jinak je jich asi třikrát víc.
A přesto že vůbec nestíhám si ty knížky číst, doufám, že tohle stádium objevování knížek mi vydrží ještě hodně dlouho.

2007-12-11T23:24:00.000+01:00

Právě píšu dopis Ježíškovi. Dostali jsme to za úkol od mámy, vyvěsí se to na lednici, aby Ježíšek věděl, co si přejeme k Vánocům. Jedna z věcí, co si "přeju" je vědecká kalkulačka. Smutný to osud studentův...

2007-12-10T23:11:00.000+01:00

Mám rýmu, nešla jsem do tanečních, mám zalehlé jedno ucho a když nakloním hlavu na stranu, tak to přestane. Jediné co mi brání zálézt do postele a vypnout až do zítřejšího rána je slohovka na češtinu. Už jí mám napsanou, čekám na výrok poroty. Téma - co by bylo kdyby nebyla elektřina - je vážně otravné a proto je celá moje práce strojená a vůbec nepěkná. Navíc dnes si žiju ve svém světě kapesníků, ostatní moc nevnímám.

2007-12-09T23:47:00.000+01:00

Konečně, po dlouhém, předlouhém roce jsem byla na lyžích! Nemohla jsem se dočkat, až si konečně nazuju ta dvě krásná, červená prkýnka, rozjedu se z kopce a budu si užívat rychlosti, ostrých zatáček a příjemného sněhu!
Hned co jsme v sobotu kolem dvanácté přijeli, začala jsem se převlékat do všemožných legínovitých oblečků a ošklivých termoponožek. Na to obrovské kalhoty, teplou mikinu, lyžáky, chránič na páteř, bundu, přilbu, brýle, rukavice... Během pár minut, zatímco se zbytek mojí rodiny dohadoval nad banalitami, se ze mě stala jakási nepohyblivá koule. Přesto, že jsem se díky krunýři téměř nevešla do bundy, že rukavice byly roztrhané a lyžáky mě už po pár minutách tlačily na holeních, vyrazila jsem s lyžema a naprosto příšernýma, komunistickýma, provizorníma hůlkama na svah.
Abych popsala situaci trochu přesněji: V první řadě nebylo nijak úžasné počasí, na vleku byla zima, na svahu vedro, rok jsem nelyžovala a moje fyzické výkony nejsou nijak kvalitní. Prvni den to ještě šlo, sníh byl docela příjemný, ale druhý den? Vstala jsem brzo, abych ještě stihla manžestr (který pak vydržel celý den), ale urolbovaných byla jen půlka sjezdovek, A to ještě napůl. Sníh byl tvrdý, celé to byla vlastně jedna velká plotna. Chumelilo, byla zima a mlha, že nebylo vidět na krok. Sluchátka mi nedržela v uších, bolely mě nohy a v lyžácích jsem nemohla vydržet. Byla jsem unavená, na konci každého kopce udýchaná. Jídlo v bufetu nebylo nijak zvlášť výborné a tak jsem zastavovala spíš z únavy než z haldu. Na sjezdovky už zase vyrazili němečtí turiské ve stylových kombinézách a plužili přes celý svah.
Normální člověk by se asi v zoufalství zhroutil nad hrnkem čaje, ale já jsem byla naprosto spokojená. Byla jsem totiž znova na lyžích.

2007-12-06T23:38:00.000+01:00

Měla bych napsat o jediné pozitivn věci na dnešním dni. O divadle Norway.today, na kterém jsem dneska byla v Celetné. Bylo to jistě zvláštní představedí, už jen tím, že tam hráli jen dva herci. Nemůžu říct, že se mi stoprocentně líbilo, když se tam hodinu a půl bavili o sebevraždě, nicméně to bylo nezvyklé a po dnešku hlavně osvěžující.

2007-12-05T23:31:00.000+01:00

Když nejsem ze školy vyřízená, tak jsem na školu naštvaná. Zítra je vernisáž. Každý rok je to stejně strašné. A letos snad ještě horší. No, alespoň si pusťte tohle video.

2007-12-03T23:07:00.000+01:00

Moje neschopnost na logické předměty se dostala do takové výše, že jsem si dnes začala hledat doučování. To je naprostá tragédie, ale jestli mi to má zabránit ve čtyřkách z matematiky a fyziky, tak to podstoupím. Zním asi zbytečně moc otráveně, ale představa, že kromě školy a učení doma budu mít ještě doučování je naprosto šílená.

2007-12-02T22:14:00.000+01:00

Díky mému bratrovi jsou v levé liště dvě nové položky. Jedné, obrovského okna "Contact me" jste si nepochybně všimli. Pokud by vás to náhodou nenapadlo, tam když mi napíšete, přijde mi zpráva na moje icq a pokud budu online, mohu s vámi chatovat (agrh, nemůžu uvěřit, že jsem použila to slovo). Druhé položky jste si možná nevšimli, je hned nad Contact me oknem, má nadpis twitter updates. Tam, pokud to budu dodržovat, by se mělo objevovat, co právě dělám. Nebo prostě nějaké moje vzkazy. Myslím, že těmito novinkami, se mohu pokusit postoupit do vyššího levelu a psát články méně často, ale zato lépe. Uvidím, mám strach, že když se každý večer nedonutím napsat článek, vykašlu se na blogování úplně. A to já nechci...

2007-12-01T21:44:00.000+01:00

Ráda bych psala na nějaké úrovni. Nemyslím tím, že bych chtla vyhrávat literární soutěže, ale myslím tím spíš maličkosti. Napřiklad psaní slušně. Jsou sice články, kde by spisovná čeština zněla spíš komicky, ale to jsou vyjímky. Mojí další zásadou se stalo nepsaní smajlíků do textu. Je to hloupé, psát pořád :)) nebo :D za každou větou. V neposlední řadě dodružuji nepsaní tří teček za větou, pokud to vhodné. Myslím že je velký rozdíl mezi:
Dneska jsem byla s kamarádkou v Čelákovicích na rozsvěcení stromečku. Bylo to zvláštní, Čelákovice jsou pár kilometrů za Prahou, ale hned mi to celé přišlo takové vesnické. Přitom v tu samou chvíli se rozsvěcel stromeček i na Staroměstském náměstí, ale myslím, že by se mi to tolik nelíbilo. Je to sice větší paráda, ale celé je to takové neosobní. A to přitom ani venkov nemám moc ráda. Tedy v porovnání s mým milovaným velkoměstem nemá šanci.
V těch čelákovicích to bylo stejně super... Dopoledne sme byly u tý kámošky ve škole. Nikoho sem tam neznala, ale byla to fakt sranda :D. A dostaly sme tam cukroví. Moje první letošní cukroví... Téda, tímhle dnem oficiálně začaly Vánoce.
Tak tedy šťastné a veselé.

2007-11-30T23:16:00.000+01:00

Zítra začíná prosinec. Vánoční šílenství se rozjede naplno. Lidé budou vystresovaní nejen z práce, ale i starostmi s Mikulášem a hlavně Vánoci. Je to hloupé, jako by nestačilo, že musíme trávit hodiny a hodiny prací. Je pozdě na psaní a zároveň brzo na vyčítání světu, že si svátky klidu a míru neužívá s rodinou, ale tráví je v supermarketech. Asi mi jde marketing příkladem, učí mě, že nic se nesmí nechat na poslední chvíli a měla bych se začít vztekat nad společností 21. století už dnes.

2007-11-29T20:10:00.000+01:00

- The question is, what is manamana?
- The question is, who cares?

2007-11-28T22:29:00.000+01:00

Mám zmrzlý vlasy tak, že je slyšet, když se zlomí.

2007-11-27T22:33:00.001+01:00

Poslední dobou mám pocit, jako by se moje tělo pohybovalo naprosto automaticky, mechanicky a moje mysl, popřípadě rozum ho vůbec neovlivňovaly. Ne že by mě rozum nějak ovládal, ale tak vím o něm (přesto že se jím moc neřídím). Je to zvláštní, sedět na hodině a najednou si uvědomit, že si vlastně zapisuju poznámky do sešitu. Je to tak automatické, podle mě ten samotný výklad ani moc nevnímám a jenom zapisuju. Připadám si, jako bych se sledovala z druhé strany místnosti a nijak neovlivňovala svoje činy. To asi není moc dobré, třicetiletí lidé se z toho dostávají do depresí, jak jim život protéká mezi prsty a oni si ho nijak neužívají. No, jak už jsem se tu X krát zmiňovala, naštěstí mi není třicet, takže se do deprese nedostávám. Ono taky jak mi může utíkat život pod rukama, když ho marním sezením ve škole, že jo? Přesto je to zvláštní. Koukám, že se to neomezuje pouze na školu, teď se mi to stalo zase. Najednou jsem si uvědomila, že mi prsty běhají po klávesnici a že se tu rozepisuju nad nějakou zbytečností v mém bujarém životě. Jak zařídit, aby mě ta škola tak nevysávala? Připadá mi, že strašně marním čas. Přijdu ze školy a většinou jsem tak vyřízená, že buď usnu anebo tupě zírám do obrazovky na nějaký seriál. Proč mi přijde, že osatní jsou naprosto v pohodě, div po škole nechodí na tůry? Nechci být jediná, co se sotva co přijde domů (a naprosto mechanicky, bez jakýchkoliv myšlenek uklidí v kuchyni) svalí do postele a usne jak špalek!

2007-11-26T23:43:00.000+01:00

Celý den se mi ve všech přehrávačích bezdůvodně pausuje hudba. Vzpoura strojů? Neměli bychom začít mobilizovat armádu a zachránit lidstvo před zkázou? Stane se ze mě hrdina, který zachrání svět tím, že si vzpoury všiml dřív než všichni ostatní? A budu pak muset chodit do školy?

2007-11-25T22:56:00.000+01:00

Tři dny volna. Ach jaká to pastva pro duši! Tři dny spaní, čtení, tupého zírání do prázna a přemýšlení nad maličkostmi. Tři dny bez povinností. Jáká to byla úleva. Ale teď? Vše je ztraceno! Přichází pět dní plných práce.
Ehm... Celé odpoledne jsem strávila psaním nějaké úvahy. Obávám se, že to ve mě ještě nějak zůstalo a já, bůhví proč, mám nutkání přehrávat. Ale přehrávání je bezvadné. Když je míněno schválně, ba dokonce i ironicky! V divadlech, když postavy něco přehnaně prožívají (viz. Lelio a jeho eskalátory! Všude jsou ty strašné eskalátory!), v normálním žiovotě, když člověk dostane náladu přehrávat (nebo se to děje jen mě?). Tak či onak, pokud někdo ne-nepřehrává schválně, přehrávání nemá obdoby.
Ach takových hrubých chyb! V kompozici, v slovosledu, v gramatice, v předsevzetí psát i pro neznalé! Nevadí! Připadám si, jako francouzská šlechtična v 18. století. Volánové šaty, bezstarostný život, večírky.
Jéžiš mě už vážně hrabe...

2007-11-24T21:26:00.000+01:00

Kdy to proboha skončí? Konečně přejde největší vlna, ale vzápětí začne druhá. Kdo tomu věří? Proč tím otravuje svět? Kdo to vymýšlí? Musí to být nějaký ztoskotanec. A lidi mu na to skáčou. Co z toho má? Peníze a slávu určitě ne. Pocit uspokojení z dobře vykonané práce? Pokud může člověk, který otravuje svět řetězovými maily, mít pocit uspokojení z mučení nespočtu lidí, dobře mu tak. Nechtěla bych být na jeho místě.

2007-11-23T23:57:00.001+01:00

Nemám náladu...