Ležím v posteli, notebook na klíně, brýle na nose, hodinky na nočním stolku, hned vedle šroubováku - jdu na to. Slíbila jsem si, že budu psát, takže jedenáct ne jedenáct, zkusím se už potřetí tenhle týden rozepsat o tom, jak se tu mám.
Dneska jsem byla se Stephanie v Nashville, malým městečku slavným proto, že je v místě, kde je hodně listnatých lesů a kopce. Indiana je totiž jedna velká placka plná kukuřice, takže takový lesy a kopce, to je něco, na co se sjíždí koukat američani z širokýho dalekýho okolí. Po skoro dvou měsících tady už jsem si zvykla na všechno to, co mě rozčilovalo na začátku, takže dneska jsem obchody s dekoracema do bytu, ošklivým oblečením a nevkusným uměním procházela s úsměvem na tváři. A když si Stephanie koupila Ježíše v hnědém hábitu, se zlatou hlavou a rukama za 3 dolary, akorát jsem přisvědčila, že takový Ježíš zlevněný o deset dolarů je vážně dobrá koupě.
Zítra jedu s jednou z mých normálních spolužaček a její lehce evropskou rodinou na sbírání jablek. Doufám, že ty jablka nebudou tak kyselý jako moje dnešní jablko v karamelu. Stephanie v euforii, že přešla její malá finanční krize, mi kromě jinýho koupila jablko v karamelu, které bylo tak kyselý, že v kombinaci s karamelem a čokoládou se prakticky nedalo jíst.
Aby jste pochopili mojí poznámku o normálních spolužácích - zjistila jsem, že moje škola rozhodně není typická americká škola. Za prvé je to charter school - normálně děti chodí do školy, která patří do jejich okrsku. Tím se způsobí, že všichni studenti jsou z podobnýho prostředí a asi se tím zamezuje velkým sociálním rozdílům. Do charter school můžete jít odkudkoliv, no a to naopak způsobuje, že v mojí škole je široká paleta lidí. Od černochů z pochybných rodin, na který se neodvažuju promluvit, přes obyčejný lidi, se kterýma se bavím až po největší zbohatlíky. V mojí škole je to ještě vylepšený o to, že je to umělecká škola, takže do toho jsou tam pološílený podivíni - neardi, kteří nemluví a neustále si kreslí. To se nejvíc projevuje při dress down day, kdy nemusíme mít uniformu. Můj první dress down day jsem si připadala, jako že jsem si spletla školy. Všude kolem mě chodili hubený, bledý třesoucí se osoby s černýma linkama pod očima, punkeři v dlouhých černých kabátech a s kroužkovou košilí, emaři s trojbarevnýma vlasama přes oči, kluci v očividně holčičím oblečení, který je navíc o pár čísel menší, sem tam nějakej pirát nebo ninja. Do toho se konečně mohli projevit všichni černoši, kteří přesto že nesnáším, když je Stephanie osočuje nebo si z nich dělá srandu, jsou prostě jiný. Kluci s kalhotama pod zadkem, holky s masivníma zlatýma šperkama kam se podíváš... Ještě že jsem se rychle skamarádila s lidma, co mají rádi jednobarevný trička, tmavý kalhoty a svetr - a to všechno v jejich velikosti.
Další věc, čím je moje škola speciální je, že je prý jednoduchá i na americký poměry, takže já, z Josefský navyklá na to se učit jsem tu za hlavního šprta. Na US History se učitelka rozhodla, že každý měsíc poukáže na nejlepšího studenta v každý třídě co učí. Když tohle oznámila, začala jsem se modlit, ať to proboha nejsem já, aby moje výsledky nadále zůstaly anonymní. Bohužel, moje prosby nebyly vyslyšeny a ona doopravdy řekla moje jméno. Tím to nekončilo, následoval totiž rozjařený proslov, jak je to šílený, že se to učím v druhým jazyce a jak by si ze mě všichni měli vzít příklad. Moc jsem toho neslyšela, usilovně jsem se totiž snažila splynout s pozadím, ale můj rudý obličej a třesoucí se ruce mi v tom bohužel moc nepomáhaly. Ještě že mě nenutila se zvednout a dojít si ke katedře pro diplom. Akorát doufám, že si ty nástěnky, kde ten diplom visí, nikdo nečte. Naštěstí je v tý třídě kluk, co je jen 1% za mnou. Pravidelně si porovnáváme výsledky a při posledním testu jsem měla o dva body míň - vypadá to nadějně, že se tahle hrůza nebude opakovat. Nelíbí se mi být v pozici, kdy se mě spolužák ptá, jestli za něj nechci udělat jeho úkol. Chudák, vypadal tak překvapeně, když jsem se na něj podívala pohledem, jestli se náhodou nezbláznil a řekla ne, dokonce i potom, co pěkně poprosil.
Je toho hodně, co bych chtěla říct, ale jsem unavená a už to tu sepisuju tři čtvrtě hodiny. Pro dnešek končím, ale snad se k tomu brzo zase dokopu. Příští týden jedu na čtrnáct dní do Texasu, těšte se na další culture shock.
Dneska jsem byla se Stephanie v Nashville, malým městečku slavným proto, že je v místě, kde je hodně listnatých lesů a kopce. Indiana je totiž jedna velká placka plná kukuřice, takže takový lesy a kopce, to je něco, na co se sjíždí koukat američani z širokýho dalekýho okolí. Po skoro dvou měsících tady už jsem si zvykla na všechno to, co mě rozčilovalo na začátku, takže dneska jsem obchody s dekoracema do bytu, ošklivým oblečením a nevkusným uměním procházela s úsměvem na tváři. A když si Stephanie koupila Ježíše v hnědém hábitu, se zlatou hlavou a rukama za 3 dolary, akorát jsem přisvědčila, že takový Ježíš zlevněný o deset dolarů je vážně dobrá koupě.
Zítra jedu s jednou z mých normálních spolužaček a její lehce evropskou rodinou na sbírání jablek. Doufám, že ty jablka nebudou tak kyselý jako moje dnešní jablko v karamelu. Stephanie v euforii, že přešla její malá finanční krize, mi kromě jinýho koupila jablko v karamelu, které bylo tak kyselý, že v kombinaci s karamelem a čokoládou se prakticky nedalo jíst.
Aby jste pochopili mojí poznámku o normálních spolužácích - zjistila jsem, že moje škola rozhodně není typická americká škola. Za prvé je to charter school - normálně děti chodí do školy, která patří do jejich okrsku. Tím se způsobí, že všichni studenti jsou z podobnýho prostředí a asi se tím zamezuje velkým sociálním rozdílům. Do charter school můžete jít odkudkoliv, no a to naopak způsobuje, že v mojí škole je široká paleta lidí. Od černochů z pochybných rodin, na který se neodvažuju promluvit, přes obyčejný lidi, se kterýma se bavím až po největší zbohatlíky. V mojí škole je to ještě vylepšený o to, že je to umělecká škola, takže do toho jsou tam pološílený podivíni - neardi, kteří nemluví a neustále si kreslí. To se nejvíc projevuje při dress down day, kdy nemusíme mít uniformu. Můj první dress down day jsem si připadala, jako že jsem si spletla školy. Všude kolem mě chodili hubený, bledý třesoucí se osoby s černýma linkama pod očima, punkeři v dlouhých černých kabátech a s kroužkovou košilí, emaři s trojbarevnýma vlasama přes oči, kluci v očividně holčičím oblečení, který je navíc o pár čísel menší, sem tam nějakej pirát nebo ninja. Do toho se konečně mohli projevit všichni černoši, kteří přesto že nesnáším, když je Stephanie osočuje nebo si z nich dělá srandu, jsou prostě jiný. Kluci s kalhotama pod zadkem, holky s masivníma zlatýma šperkama kam se podíváš... Ještě že jsem se rychle skamarádila s lidma, co mají rádi jednobarevný trička, tmavý kalhoty a svetr - a to všechno v jejich velikosti.
Další věc, čím je moje škola speciální je, že je prý jednoduchá i na americký poměry, takže já, z Josefský navyklá na to se učit jsem tu za hlavního šprta. Na US History se učitelka rozhodla, že každý měsíc poukáže na nejlepšího studenta v každý třídě co učí. Když tohle oznámila, začala jsem se modlit, ať to proboha nejsem já, aby moje výsledky nadále zůstaly anonymní. Bohužel, moje prosby nebyly vyslyšeny a ona doopravdy řekla moje jméno. Tím to nekončilo, následoval totiž rozjařený proslov, jak je to šílený, že se to učím v druhým jazyce a jak by si ze mě všichni měli vzít příklad. Moc jsem toho neslyšela, usilovně jsem se totiž snažila splynout s pozadím, ale můj rudý obličej a třesoucí se ruce mi v tom bohužel moc nepomáhaly. Ještě že mě nenutila se zvednout a dojít si ke katedře pro diplom. Akorát doufám, že si ty nástěnky, kde ten diplom visí, nikdo nečte. Naštěstí je v tý třídě kluk, co je jen 1% za mnou. Pravidelně si porovnáváme výsledky a při posledním testu jsem měla o dva body míň - vypadá to nadějně, že se tahle hrůza nebude opakovat. Nelíbí se mi být v pozici, kdy se mě spolužák ptá, jestli za něj nechci udělat jeho úkol. Chudák, vypadal tak překvapeně, když jsem se na něj podívala pohledem, jestli se náhodou nezbláznil a řekla ne, dokonce i potom, co pěkně poprosil.
Je toho hodně, co bych chtěla říct, ale jsem unavená a už to tu sepisuju tři čtvrtě hodiny. Pro dnešek končím, ale snad se k tomu brzo zase dokopu. Příští týden jedu na čtrnáct dní do Texasu, těšte se na další culture shock.
