V budoucnu bude každý slavný na 15 minut.

Znovu se vám hlásím ze svojí little big planet, kde se v opojení bouřlivými 60. léty probouzím s Andy Warholem, na páté Avenue obědvám se Salvatorem Dalim a při svíčkách večeřím s Frankem Sinatrou. Občas zavítám zpět na Zemi, projdu se po Petříně, zajdu na kafe, dohnat ztracený čas s Ludvíkem Vaculíkem a večer si dám skleničku s Mickem Jaggerem. Po chvíli mě to ale omrzí a tak se nenápadně vytratím, zpět na svůj orbit, kde se s vypětím všech sil zbavím nezájmu a otupělosti, která mě na Zemi provází na každém kroku. Že to zní zajímavě? Podívejte se na to z té druhé stránky.

Přemýšlení

Tak tu tak sedím, rovnám si záda, zhluboka dýchám a přemýšlým o lidech. O Češích a o tom, jací vlastně jsou, o Němcích a mém názoru na ně, o Angličanech a jejich povaze. O lidech, se kterýma se vidím každý den i o těch, které jsem viděla jednou v životě, třeba i na pouhý den a kteří mi zasáhli do života víc, než leckterý spolužák. O tom jak na ostatní působím já a jestli takovéhle věci taky někdo řeší.
A vůbec, je takové přemýšlení vůbec k něčemu? Neměli by to lidi bez přemýšlení snažší? Vadilo by jim míň věcí, akorát takové základní vady jako bolavá záda, zima, vlas v puse. Žádná hloupost, nedorozumění a morálka by jim nezkazilo náladu. Žádné nepříjemné povinnosti, kreré člověk vlastně ani dělat nemusí, ale nechce zklamat sebe i ostatní. Když už to tak dlouho vydržel.
Zkusila jsem být slečnou, která vydrží řešit hlouposti celý den, ale na jeho konci, jsem byla naštvaná, zoufalá a nevěděla jsem, co s tím dělat. Jak se toho nepříjemného pocitu zbavit. Takže jsem zpět, se svými trably, špatnými známkami, se svojí netolerancí, povrchností a sebestředností. Taková, jakou se mám ráda já. Řekla bych si "kašlu na ostatní!", ale co bych pak celý den dělala. Chyběl by mi základní námět k myšlenkám a zbyla by mi jen ta bolavá záda. A to by stálo za prd.

Šaty, nehty, boty, šílenství

Už je to deset dní a já vám stále nemám co říct. Moje mysl je zahlcena myšlenkami o žlutých šatech, červeném laku na nehty, šedivých botách na podpadku, novým sestřihem, který se mi, jak už to tak s mými novými sestřihy bývá, vůbec nelíbí a vůbec takovými holčičími věcmi. Nerozumím tomu, asi se moje těo stále ještě vzpamatovává z příšerného zážitku ukončování pololetí a odmítá stejné dva týdny, jako předchozí dva týdny testů, přemýšlet o čemkoliv inteligentním.
Doufám, že je to jenom zotavovací období. Nepopírám, že to není zábava bojovat proti kousání nehtů rudým lakem na nehty a kvůli období maturitních plesů přemýšet, co si vezmu na sebe a jaké boty si koupím, ale potom to přestane, že jo? Dlouho bych tohle holčičí období asi nevydržela.
Uvidím za týden. To bude po prvním plese, bude to druhý týden po konci testů... Snad. Teď se ale musím jít postarat o svoje poprvé v životě vyrostlé nehty.

Aktuálně

Jako obvykle, místo abych se učila biologii jsem zaskočena aktuálními zprávami. Ačkoliv se usilovně snažím našprtat se tělní stavbu žížaly (doopravdy, nepíšu první bláhovost, co mě napadla, žížala se latinsky řekne Lumbricus terrestris a na každém článku má čtyři štětinky), mezi řádky mi vyskakují na mysl přestavy spokojených čechů, kteří si určitě mnou ruce, jak to všechno dobře i když trochu smutně dopadlo, představy mě a lidí mě podobných, kteří si naopak trhají vlasy, že teď už je všechno definitivně v háji a hlavně vidina znovunastolení té nekonečné debaty, kde i ten nejposlednější človíček z té nezapadlejší vesničky (bohužel i včetně mě, ale jak se člověk může nezapojit, když to hučí všude kolem?) bude muset sdělit ostatním, co si o tom všem teda myslí on. A já byla tak ráda, že když už nic jiného, aspoň ta příšerná diskuse je u konce! Ale co já s tím zmůžu. Můžu se akorát tak snažit vecpat si do hlavy koužkovce a drápovce, protože jak mi dneska řekl táta, už ani to místo šičky límečků v továrně na košile teď neseženu.

Pochybná báseň z pochybné adresy

Přemýšlela jsem o tom, jestli se mám připojit k tomu davu lidí, kteří poslední dny nedělají nic jiného, než že píší články, e-maily, smsky, dopisy a tak dál, ve kterých přejí lidem známým i neznámým ten "šťasný nový rok!" Jistě, je to pěkné, popřát někomu štěstí do života, je to tradice, něco co se prostě dělá, ale to přání samotné pro mě už ztatilo jakýkoliv význam. Proto jsem usoudila, že přece všichni vědí, že jim ten šťastný nový rok přeju a i kdyby to nevěděli, to poslední čím se budou zabývat je, proč jsem jim proboha nepopřála. A tak jsem letos vynechala vánoční a novoroční článek, nezápasila jsem na nový rok o mobilní síť se zbytkem světa a přála jenom lidem osobně, na potkání, z očí do očí. A podívejte se na mě, jak jsem spokojená! Nikdo se na mě nezlobí a já neutratila nekřesťanské peníze za smsky.
On i ten samotný nový rok není zas taková sláva. Astronomové nechápou, proč se odehrává zrovna 31.12. když v ten den není vůbec ničím významný. Žádný slunovrat, žádné speciální postavení planet proti sobě a křižmo, žádná křesťanská tradice, prostě žádná sláva. Vidím to asi jako jeden velký, společný důvod pro mejdan. A pro prázniny, to tomu novému roku musím nechat.
Prázdniny mi přišly velmi vhod. Bohužel skončily rychleji než začaly a já si poslední volný večer už zase musím kazit pracováním do školy. Sepisuju čenářský deník, tisknu si Máj z internetu... Takhle si to asi obrozenci nepředstavovali, pochybně přepsaný Máj na virtuální stránce a ještě k tomu s nevkusným designem. No co, vsadím se že jejich zvyky taky asi nebyly vyobrazením představ renesančních umělců nebo antických myslitelů.
Ach jo, ještě že mi dnes a denně okolní svět připomíná, jak je to vzdělání důležité, jinak bych z té školy asi zešílela. Po tom co jsem si začala libovat, že už jsem je dlouho neviděla se ne-základnám magoři vrátili na svoje stanoviště a vzali si s sebou i amplion.
"Děti, když se nebudete učit, nejen že z vás budou popeláři, ale ještě budete ve volných chvílích přesvědčovat lidi o blbostech." Myslím že tato hrozba mě donutí si ten Máj doopravdy přečíst. Minimálně kousek.

Vánoční nálada

Letošní Vánoce jsou nějaké podivné. Takové nevánoční. Od října jsem na všechny ty vánoční výzdoby imunní, dárky jsem nakoupila za dva dny a bez nějakých velkých problémů, na zabíjení kapra jsem nebyla doma... A není to jenom můj osobní pohled, myslím si, že letošní vánoce nejsou moc vánoční celkově. Požáry stromečků a adventních věnců se prý rapidně zmenšily, nikde není ani jinovatka, natož pak aby bylo sněhu jak z Ladových obrázků, tak jak by to na Vánoce mělo být a nevím jestli je to tou strašidelnou finanční krizí nebo prostě tím, že vyhýbám všem obchodním domům a podobným místům, ale ani ten vánoční shon nebyl tak šílený jako obvykle! No prostě, nerozumím tomu. A přitom dělám všechno pro to, abych si připadala vánočně. Už jenom kvůli mámě a její nenápadné scénce o tom, že ty vánoce jsou hrozné a že pořád jenom vaří a nikoho to nezajímá a proto musí náš podivný stromeček unést plastové vločky o čtyřiceticentimetrovém průměru. Na telefon jsem si pověsila vánočního jelena, sehnala jsem si asi tři CD vánočních hitů, nosím čepici a pořád něco uklízím - to bych si snad měla připadat vánočně, ne?! Chm, třeba Štědrý den udělá svoje. No řekněte, kdo by se po celodenním dohadování se o zdobení stromečku, dohadování se o uklizenosti bytu, smažení kaprů a vůbec všech těch vánočních sporech nepřipadal vánočně?
Na druhou stranu, něco je takové slavnostnější. Můj mladší bratr se například umyl. Občas mám pocit, že to dělá jen před důležitými událostmi, které probíhají tak jednou za čtyři měsíce. Nechci teda přehánět, ale moc bych za to nedala, kdyby si dokonce vyčistil zuby! A teda jestli jo, tak veškerá moje imunita na vánoční šílenství bude během sekundy v trapu a já si budu ochotná nandat svetr s losem jako Colin Firth v Bridget Jones. Znáte ten svetr? Je parádní, takový pravý britský.
Končím tenhle článek a jdu spát. Přece jenom zítra je Štedrý den a ty gigantické vločky se na stromeček nepověsí samy.

Francouzská chřipka

Dlouho očekávaná francouzská chřipka dorazila v plné síle. Věděla jsem, že týden permanentní zimy, sněhu, deště a mokrých bot se neobejde bez následků. Je to tu, přes hromadu kapesníků ani nejsem skoro vidět, ale kdybyste přeji jen se mnou chtěli mluvit, snadno mě najdete podle kýchání a kašlání. Teď už se ale nemusíte snažit, zítra vyrážím i se svojí papírovou výzbrojí do boje s dvěma testy a vánočními hodinami. Ale jsem za tu nemoc i docela vděčná. Neměla jsem ponětí, jak ten týden školy, kterému předcházel francouzský týden neučení se a po kterém následují dva týdny nicnedělání, proboha přežiju. Nemoc, která mě donutila být den a 3/4 doma mi to velmi usnadnila. Teď už jen sfouknu zítřek, páteční koncert a je to.
Koukám že týden v Lyonu byla výhra se vším všudy. Nejenže jsem mohla chodit týden po městě, koukat na svátek světel, chovat se jako turista v Lyonské opeře a nasávat vědomosti ale ještě ke všemu mi důsledky těch malých nepříjemností jako permanentní mráz venku i vevnitř, 16 hodinová cesta autobusem a týdenní namáhání mozkových buněk při používání dvou cizích jazyků způsobila takovéhle úlevy ve škole. Co je komu do toho, že nemůžu dýchat a bolí mě hlava - dokud se vyhnu hodině fyziky, stojí to za to.