Zítra začíná prosinec. Vánoční šílenství se rozjede naplno. Lidé budou vystresovaní nejen z práce, ale i starostmi s Mikulášem a hlavně Vánoci. Je to hloupé, jako by nestačilo, že musíme trávit hodiny a hodiny prací. Je pozdě na psaní a zároveň brzo na vyčítání světu, že si svátky klidu a míru neužívá s rodinou, ale tráví je v supermarketech. Asi mi jde marketing příkladem, učí mě, že nic se nesmí nechat na poslední chvíli a měla bych se začít vztekat nad společností 21. století už dnes.

- The question is, what is manamana?
- The question is, who cares?

Mám zmrzlý vlasy tak, že je slyšet, když se zlomí.

Poslední dobou mám pocit, jako by se moje tělo pohybovalo naprosto automaticky, mechanicky a moje mysl, popřípadě rozum ho vůbec neovlivňovaly. Ne že by mě rozum nějak ovládal, ale tak vím o něm (přesto že se jím moc neřídím). Je to zvláštní, sedět na hodině a najednou si uvědomit, že si vlastně zapisuju poznámky do sešitu. Je to tak automatické, podle mě ten samotný výklad ani moc nevnímám a jenom zapisuju. Připadám si, jako bych se sledovala z druhé strany místnosti a nijak neovlivňovala svoje činy. To asi není moc dobré, třicetiletí lidé se z toho dostávají do depresí, jak jim život protéká mezi prsty a oni si ho nijak neužívají. No, jak už jsem se tu X krát zmiňovala, naštěstí mi není třicet, takže se do deprese nedostávám. Ono taky jak mi může utíkat život pod rukama, když ho marním sezením ve škole, že jo? Přesto je to zvláštní. Koukám, že se to neomezuje pouze na školu, teď se mi to stalo zase. Najednou jsem si uvědomila, že mi prsty běhají po klávesnici a že se tu rozepisuju nad nějakou zbytečností v mém bujarém životě. Jak zařídit, aby mě ta škola tak nevysávala? Připadá mi, že strašně marním čas. Přijdu ze školy a většinou jsem tak vyřízená, že buď usnu anebo tupě zírám do obrazovky na nějaký seriál. Proč mi přijde, že osatní jsou naprosto v pohodě, div po škole nechodí na tůry? Nechci být jediná, co se sotva co přijde domů (a naprosto mechanicky, bez jakýchkoliv myšlenek uklidí v kuchyni) svalí do postele a usne jak špalek!

Celý den se mi ve všech přehrávačích bezdůvodně pausuje hudba. Vzpoura strojů? Neměli bychom začít mobilizovat armádu a zachránit lidstvo před zkázou? Stane se ze mě hrdina, který zachrání svět tím, že si vzpoury všiml dřív než všichni ostatní? A budu pak muset chodit do školy?

Tři dny volna. Ach jaká to pastva pro duši! Tři dny spaní, čtení, tupého zírání do prázna a přemýšlení nad maličkostmi. Tři dny bez povinností. Jáká to byla úleva. Ale teď? Vše je ztraceno! Přichází pět dní plných práce.
Ehm... Celé odpoledne jsem strávila psaním nějaké úvahy. Obávám se, že to ve mě ještě nějak zůstalo a já, bůhví proč, mám nutkání přehrávat. Ale přehrávání je bezvadné. Když je míněno schválně, ba dokonce i ironicky! V divadlech, když postavy něco přehnaně prožívají (viz. Lelio a jeho eskalátory! Všude jsou ty strašné eskalátory!), v normálním žiovotě, když člověk dostane náladu přehrávat (nebo se to děje jen mě?). Tak či onak, pokud někdo ne-nepřehrává schválně, přehrávání nemá obdoby.
Ach takových hrubých chyb! V kompozici, v slovosledu, v gramatice, v předsevzetí psát i pro neznalé! Nevadí! Připadám si, jako francouzská šlechtična v 18. století. Volánové šaty, bezstarostný život, večírky.
Jéžiš mě už vážně hrabe...

Kdy to proboha skončí? Konečně přejde největší vlna, ale vzápětí začne druhá. Kdo tomu věří? Proč tím otravuje svět? Kdo to vymýšlí? Musí to být nějaký ztoskotanec. A lidi mu na to skáčou. Co z toho má? Peníze a slávu určitě ne. Pocit uspokojení z dobře vykonané práce? Pokud může člověk, který otravuje svět řetězovými maily, mít pocit uspokojení z mučení nespočtu lidí, dobře mu tak. Nechtěla bych být na jeho místě.

Nemám náladu...

Dnes jsem dočetla neuvěřitelnou knížku od Wladyslawa Szpilmana, Pianista. Kniha vypráví o jeho životě za druhé světové války, o tom, jak, coby Žid, ztratil svoji rodinu, schovával se před Němci a bojoval za svůj život. Knížka bez jakýchkoliv okolků přesně vypráví o krutosti holocaustu ve Varšavě.
Myslím, že tento příběh budete znát z filmu netočeném Romanem Polanskim. Wladyslawa Szpilmana hraje Adrian Brody. Oba dva získali za svoji práci, kromě jiných cen, Oskara.
Ať už v knížce nebo ve filmu, ten příběh je neuvěřitelný, je depresivní a hlavně - je pravdivý.

Konvertuji, vymýšlím, scháním, usínám a obětovávám se.

Zítra odjíždí naše třída na asi třídenní výlet do divočiny. Já naštěstí zůstávám v Praze, a tak bych měla mít ten čas na psaní článků, který jsem poslední dobou, včetně dněška, neměla.

Dnes článek vypustím. Radši si budu hrát se svým novým kamarádem.

Spoustu lidí tvrdí, že letošní Yoyo mistrovství ČR bylo lepší než to loňské a vlastně vůbec nejlepší yoyo akce posledních let. Já, z pohledu naprostého laika a pomocníka při organizaci říkám: Máte pravdu! Letos se to opravdu povedlo. Pomáhání byla zábava, měla jsem čas se i dívat na dění na podiu, poznala jsem nové lidi a viděla Kentaro Kimuru! (Pro mě je to sice jenom další yoyer, ale třeba tím někoho nadchnu.) Výsledky mě potěšily, zvláště pak vítěz v kategorii středně pokročilých, desetiletý Daniel Konečný, kterému jsem to opravdu přála. Abych nebyla za barbara, musím samozřejmě zmínit i celkového vítěze, Vaška Kroutila, který obhájil svůj loňský titul. Tak, konec rádoby odborným řečem, musím vám sdělit spoustu svých poznatků. Tak například, že nejlepší doprovodnou hudbu ke svému výkonu měl němec Andres Pegam, který narozdíl od všech ostatních neměl electronic, hip hop nebo jiné populární písně poslední doby, ale nějakou hudbu, řekla bych z třicátých, čtyřicátých let (bohužel netuším co to bylo). Dál musím zmínit, že ani po třech letech diváci stále nefandí tolik, jak bych čekala. Na druhou stranu ale musím přiznat, že je to lepší, než před dvěma lety. Jako největší úspěch považuji, že kluk, který si nakoupil deset lístků do tomboly, vyhrál dvě hodnotné ceny (ne jenom všemi nenáviděné VHS). Jako poslední musím říct, že již zmíněný Kentaro Kimura (mistr světa, kromě jiného) je vážně legrační.

Lhář od Carla Goldoni (1707 - 1793) zasazený do současných Benátek naprosto předčil moje očekávání. Této hře jsem nevěnovala nijak zvláštní pozornost až do chvíle, kdy jsem při vstupu do sálu uviděla nápis "Kill the turists!". Příběh o lháři, který se postupně zamotává do svých "duchaplných výmyslů, plodů jeho nezkrotné obraznosti" provází lidstvo už od Antiky a přesto bylo toto představení překvapivé svým vtipem a originalitou. Slzy smíchu mi tekly zvláště ve chvíli, kdy Lelio (Jan Vondráček, který za tuto roli získal cenu Alfréda Radoka) velmi procítěně vypráví příběh z obchodního domu, kde se ztratil jako dítě. Spolu s Janem Vondráčkem na jevišti zářili Pavel Tesař, Jiří Wohanka, Vlastimil Zavřel, Marie Turková, Klára Sedláčková - Ottová, Michaela Doležalová a další.
Divadlo v Dlouhé

Dnes jsem byla v divadle na Lháři od Carla Goldoniho. Popsat moje nadšení dnes už asi nestihnu a tak se mu budu věnovat v příštím článku psaném za pár minut, patřící ale už dnu příštímu.

Bohužel, kvůli naprosté bláznivosti mých milovaných pánů profesorů (v tomto případě paní profesorky) musím zase jednou odfláknout článek. V hlavě se mi ale snad rodí nějaké myšlenky, takže bych teoreticky měla mít o čem psát. A když neuspěji s myšlenkami, mám v záloze ještě činnosti. Pokud ani to nevyjde, zkusím cokoliv jiného, čím vynahradím tyhle otravné články.

Je sníh, je náledí, je zima! Konečně! Sama nemůžu uvěřit tomu, že mě to těší. Sice miluju sníh, ale ta pražská břečka není zrovna úžasná. Náledí je o nos a zima je vážně neuvěřitelná. Tak proč mě to těší? Asi prostě proto, že je to začátek zimy, lyží, Mikuláše a asi i proto, že je to konec toho nijakého a pošmourného období zvaného podzim. Zima se vyznačuje něčím konkrétním - sněhem, mrazem a náledím, zatímco podzim je naprosto nezajímavý. Ano, stromy mají krásně barevné listy, ale ty při cestě ze školy opravdu nevnímám. Navíc jsou většinou na zemi a spolu s vodou a bahnem už nejsou tak dokonalé. Zbývá bahno a déšť a jistě mi dáte za pravdu, že to není důvod k radosti. Takže bude taková katastrofa, když v rámci globálního oteplování zanikne jaro a podzim? V rámci ekologie, biologie a ostatních -gií asi ano, ale zrovna v tuhle chvíli, kdy se tu nezabývám nad všemi katastrofálními dopady, by to mě osobně nevadilo. Netvrdím, že za pár dní se tu nebudu rozplývat nad podzimem.

Ještě jeden den...

Tak tu tak sedím a přemýšlím co napsat. S hrůzou zjišťuji, že naprosto netuším. Nenapadá mě ani sebehorší blbost. Usoudila jsem, že je to důvod pro to, zkusit si od toho blogování na chvíli odpočinout. Na druhou stranu si ale nedokážu představit, že nic nenapíšu. Že si prostě nesednu a nenapíšu ani větu. To je prostě už zavedený rituál. Donutí mě, se na chvilku zamyslet - nad uplynulým dnem, nad aktuálními problémy, nad mými věcmi. To že pak napíšu jen staré známé omleté "Promiňte..." už je jiná věc. Například dneska bych sice mohla psát o střetu neonacitů a anarchistů v rámci výročí Křišťálové noci, ale to podle mě není zrovna nejlepší téma článku. Dokud nepíšu vlastní sloupek v novinách, ale pouze blog, který čtou lidi, které znám, je tohle téma k ničemu. Právě proto že vás znám a vím, že by vám článek na toto téma byl lhostejný. No vemte si, koho z vás to zajímá? Navíc vám můj názor musí být předem jasný - každému normálnímu člověku je jasný. Takže tím jsem vyloučila aktuální problém. Téma "moje věci" vyloučím jednou větou - jsou to prostě moje věci. A uplnynulý den by musel být zajímavý, aby se o něm dalo psát. Dneska jsem totiž nevytáhla paty z domu. Vidíte? Není to žádná zábava. Chce to šťávu, šmrnc, chce to nápad. Chce to přestat se utápět sama v sobě a víc vnímat okolí. To se mi tenhle týden bohužel moc nedařilo a myslím, že zítra to stále nebude lepší. Vyzkouším tedy něco ve jako léčbu šokem - pokud mě zítra nenapadne něco naprosto úžasného, vynechám den psaní. Teď si určitě v duchu ironickým hlasem říkáte "Jéžiš, to je strašný!", ale pro mě je to prostě přerušení každodenní periody. Je to něco skoro nepředstavitelného, tak uvidím, co to udělá.

Já už skoro nedokážu nenapsat článek. I když píšu třeba jen jednu větu, musím napsat alespoň to, nejsem schopná se na to úplně vykašlat - sebehorší náladu bych měla, nebo byla sebe víc unavená, musím napsat alespoň: "Promiňte, jsem unavená" Takže i tentokrát, promiňte, nemám náladu...

Mám rozbité koleno. Není to sice tak šílené jako u dětí, ve skutečnosti tam vlastně nic nemám, ale přesto, mít rozbité koleno je super. Být mi třicet, řeknu, že si připadám mladší. To si ale ještě říkat nemusím, a tak si vystačím pouze s tím, že je to bezvadné, rošťácké a osbobozující od každodenních povinností. Ano, zní to divně, ale mít rozbité koleno je přece symbol vší legrace, pobíhání a zlobení a to je přesně to, co vůbec nedělám. Takže kdykoliv budu mít v nebližší době učení až nad hlavu, můžu se podívat na svoje rozbité koleno a připadat si, jako že mám spoustu času i na to, abych padala na zem a rozbíjela si kolena.

Je možné, aby mi únava a vyčerpanost odbourala bariéru strachu?

klik!

Právě jsem se vrátila z prodloužené. Jsem úplně odhopsaná, bylo to jak z nějaké parodie. Taneční se vším všudy - mám okopané nohy, bylo tam tolik lidí, že jsem neustále do někoho vrážela, z řečí mistra tance mi jde hlava kolem a z polky se mi hlava točí. Taneční se vším všudy.

Po dlouhém přemýšlení jsem dospěla k závěru, že člověk prakticky nemůže říct, že si připadá sám. Osamělý ano, to se stává poměrně často, ale sám? Na světě je šest miliard lidí, minimálně deset milonů lidí dokonce i rozumí vaší řeči a nepochybně se najde někdo, kdo rozumí i vám. Když někdo řekne, že je sám, pochopím to, že nemá přítele nebo přítelkyni - je to docela normální věta. Když někdo řekne, že si připadá osamělý, pochopím to, že si třeba zrovna v tuhle chvíli nemá s kým promluvit, má pocit, že nemá přátele. Ale když někdo řekne, že si připadá sám, to nepochopím. Přesto, že se o to snažím už celý víkend.

Jsem unavená, zamyšlená, bez nálady... Chcete ještě nějaký argument?

A je to zase tady. Po dlouhé době odjíždím zítra s našima na chatu sekat dříví. Celý víkend strávím s rodinou uprostřed Krkonoš, kde se kromě lyžování nedá nic dělat. Maximálně tak sekat to dříví.

Po dlouhé době jdu zase do divadla. Zbožňuju divadlo, líbí se mi na něm, že to není dokonale zahraný film, kde má člověk nesčetně pokusů najednu scénu. V divadle pokud se vám scéna nepodaří, je to daleko větší problém. Na druhou stranu mám ráda, když se hercům vykouří text z hlavy nebo se přeřeknou, zase, není to tak dokonalé jako ve filmu, má to svojí tvář. Navíc divadlo mi přijde takové elegantní, člověk se musí líp obléct, reprezentuje sám sebe v úplně jiném světle než ve všedním životě. To se mi na divadle nejvíce líbí - je nevšední.