Tak tu tak sedím a přemýšlím co napsat. S hrůzou zjišťuji, že naprosto netuším. Nenapadá mě ani sebehorší blbost. Usoudila jsem, že je to důvod pro to, zkusit si od toho blogování na chvíli odpočinout. Na druhou stranu si ale nedokážu představit, že nic nenapíšu. Že si prostě nesednu a nenapíšu ani větu. To je prostě už zavedený rituál. Donutí mě, se na chvilku zamyslet - nad uplynulým dnem, nad aktuálními problémy, nad mými věcmi. To že pak napíšu jen staré známé omleté "Promiňte..." už je jiná věc. Například dneska bych sice mohla psát o střetu neonacitů a anarchistů v rámci výročí Křišťálové noci, ale to podle mě není zrovna nejlepší téma článku. Dokud nepíšu vlastní sloupek v novinách, ale pouze blog, který čtou lidi, které znám, je tohle téma k ničemu. Právě proto že vás znám a vím, že by vám článek na toto téma byl lhostejný. No vemte si, koho z vás to zajímá? Navíc vám můj názor musí být předem jasný - každému normálnímu člověku je jasný. Takže tím jsem vyloučila aktuální problém. Téma "moje věci" vyloučím jednou větou - jsou to prostě moje věci. A uplnynulý den by musel být zajímavý, aby se o něm dalo psát. Dneska jsem totiž nevytáhla paty z domu. Vidíte? Není to žádná zábava. Chce to šťávu, šmrnc, chce to nápad. Chce to přestat se utápět sama v sobě a víc vnímat okolí. To se mi tenhle týden bohužel moc nedařilo a myslím, že zítra to stále nebude lepší. Vyzkouším tedy něco ve jako léčbu šokem - pokud mě zítra nenapadne něco naprosto úžasného, vynechám den psaní. Teď si určitě v duchu ironickým hlasem říkáte "Jéžiš, to je strašný!", ale pro mě je to prostě přerušení každodenní periody. Je to něco skoro nepředstavitelného, tak uvidím, co to udělá.