Můj docela typický víkend

Konečně jsem se jednou donutila napsat si všechny domácí úkoly brzo a nenechávat nic na ráno. Tím jsem si vyhradila trochu času, abych napsala nový článek.
Dneska jsem zase měla nejpodivnější příspěvek na Francouzštině. Profesor ve snaze nás naučit minulý čas (na to, že jsem ho brala už asi 3x s ním nějak podezřele moc zápasím) se nás ptal, co jsme dělali o víkendu. Všichni odpovídali tak nějak normálně, pracovali, jeli za kamarádama, byli doma s rodinou... Co jsem dělala já? Já jsem byla na největším sjezdu veteránů z Vietnamský války a na Indickým večírku. V jednom dni. A teda jestli to, co jsem měla do teďka byl kulturní šok, tak Vietnamský veteráni mě uvedli do komatu. Přes padesát tisíc lidí na place uprostřed kukuřice, proplétající se mezi karavanama, vzhlížící k vlajce, děkující každýmu od jejich psa až po Boha a chodící v koženejch vestách nebo džínovejch bundách. Na jednu stranu to bylo pěkný a smutný, podle toho, co jsem slyšela, tak všichni ti lidi byli posláni do války a když se konečně vrátili domů, byla na ně hozená vina za celou tu válku. Na druhou stranu - víte jak jsem říkala, že jsou Američani hrozní nacionalisti, takoví, až je to k smíchu? No tak si to vynásobte tak 3x a dostanete obrázek týhle akce. Občas jsem doopravdy měla problém udržet smích.
Na Indickou slavnost jsem se dostala přes jednoho z dalších exchange studentů a i když jsem to nečekala, byla to legrace. Tolik barev v jedný místnosti jsem už dlouho neviděla. Mezi všema těma černovlasýma indkama v několikabarevných šatech až na zem a s tak pěticentimetrovou mezerou mezi sukní a tričkem (a to i u těch buclatých) jsem ve svých černých šatech po kolena, s výstřihem těsně u krku, černým svetrem a světlýma vlasama byla jak žárovka. Možná i zářivka. Ale bylo to tak zábavný, že jsem se dokonce i na chvíli zapojila do toho jejich tance. Šlo o asi čtyři kroky a tři tlesknutí, ale já než jsem zkoordinovala svoje tělo! A navíc odkoukat ty kroky je s těma jejich dlouhýma sukněma nemožný, musela jsem vždycky počkat, až ke mě přitančí nějaký chlap. Jelikož jsem se víc soustředila na kroky, než na rychlost, chlap většinou rychle odtančil a já musela čekat na dalšího... Ale tak po dvou kolech jsem se do toho nějak dostala a vydrželo mi to tak čtyři, pět kol, než mě z nezvyklýho pohybu začala bolet noha.
Neděle proběhla poklidně, prošly jsme se Stephanie pár obchodů, narazily na docela podezřelýho inda z večírku v obchodě pro děti a byly obhlídnout štěňata ve zverimexu. A protože Stephanie miluje psy, nemohly jsme odejít dřív, než si s nějakým pohrála. Tentokrát ale štěně zapůsobilo i na mě - malinkej, bílo hnědej kokršpaněl, kterej sotva co se dostal z klece do kabinky na hraní si se štěňatama začal běhat dokola (na prostranství 1 x 1,5 m), kousat mi tkaničku, útočit na tašku, kousat pásek na tý tašce, skákat a celkově naprosto vyšilovat, aniž by si uvědomil, že když ho dají to týhle kabinky, kde si budoucí páníčkové obhlížejí svoje budoucí miláčky, měl by se chovat nanejvíš způsobně a zapůsobit a tohle rodeo spustit až doma... Škoda, že jsem si ho nemohla odnést domů, mě se to jeho vyšilování líbilo. Třeba v letadle by s ním byla vyložená sranda!
Víkend skončil překvapivě malou náloží úkolů, ale myslím že minulý dva týdny a bojím se že i ten nadcházející se o tuhle chybu náležitě postarají.
Je 23:07 místního času, jdu se zavrtat do postele a spát, zítra píšu test z Beowulfa. Četli jste už někdy Beowulfa v angličtině? To stojí za to...

První dojmy

Trvalo mi to tři týdny, ale zvládla jsem to. Konečně se mi povedlo přesvědčit svojí host mum, že opravdu potřebuju internet, že nepotřebuju nejlevnější/nejpomalejší připojení a že když budu připojená, tak nebudu blokovat telefon. To tak, aby Stephanie nemohla trávit večery přilepená k telefonu, čtyřikrát vykládat čtyřem lidem, co se mezi sebou znaj, co se jí stalo během posledního týdne.
Mám se tu ale dobře, na americký poměry. Na ty evropský už to taková sláva není. Prosím vás, už nikdy si nestěžujte na evropany a jestli mě někdy uslyšíte vést litanie nad hloupostí a jednoduchostí ostatních lidí, připomeňte mi mých pět měsíců strávených v zemi kukuřice. Nenapadá mě jedinná věc, která by byla stejná jako v evropě. Všechno od povahy všech američanů, přes školu až po způsob jakým používají příbor, všechno je jiný! Američani berou všechno hrozně vážně, často mám strach vyjádřit vlastní názor na sebemenší prkotinu, protože oni by si to mohli vzít osobně.
Ve škole si většinu času připadám jak v mateřský školce. Přece jenom moje škola je trochu vyšším levelu a já si za těch šest let už asi zvykla na to, že se nám všechno nevysvětluje pomalu, detailně a třikrát dokola a i když si na to v Praze pořád stěžuju, ten odborný přístup mi chybí. Ale na druhou stranu, komu by se nelíbilo muset místo testu na závěr kapitoly o řeckém umění odevzdat vlastnoručně vyrobenou knížečku o rozměrech 5x5cm s výpiskama a obrázkama. Ale ne všechno je tak jednoduchý, takový Beowulf v angličtině, to je něco s čím jsem měla ze začátku trochu problémy. Největší krize je ale algebra. Je sice hrozně jednoduchá, ale matika v angličtině, to je jak učit se nový jazyk. Square roots, multiply, divide, negative three, set builder notation, integers... To je skoro jak francouština, kde z kombinace francouzštiny a angličtiny občas mluvím česky a pak se divím, proč mi nikdo nerozumí.
Spolužáci jsou zajímavý, všichni jsou mnou hrozně fascinovaní a první týden se zpráva o tom, že škola má novýho exchange studenta šířila rychlostí blesku. Permanentně za mnou někdo chodil a představoval se, chtěl slyšet, jestli jsem teda Mary nebo Marie, na odpověď, že je mi to jedno se mě pokoušel donutit si vybrat a pak začal žádat, ať řeknu něco česky. Když ze mě konečně vypadlo něco úžasně originálního jako "Jmenuju se Mářa a právě stojím ve svý škole v Indianapolis", byl hrozně nadšený a říkal, že to zní jak ruština. Skvělý, to je přesně to, co jsem chtěla přidat k vizitce studenta z východní Evropy. Když už teda ví, že Česká republika je v Evropě, jednou dokonce proběhlo něco ve stylu "Vážně z Český republiky? Cool! A kde v Americe to je?" Helooo! Daa! (To tu používají až nebezpečně často, na to jak legračně to zní) Jsou i jiný země, státy a kontinenty než USA! To by jim tu někdo měl opakovat dnes a denně. Americká vlajka je na všem, na co si vzpomenete, Američani žijou v přesvědčení, že oni spasili svět před všema válkama, že oni jsou středobod vesmíru a že koho nespasili oni, toho spasil snad už jen Ježíš. Chcete radu do života? Nezmiňujte se před američanem, že nejste věřící, jeho přístup se změní ve vteřině. Na to jak jsou obvykle jednoduchý, tahle informace k nim doputuje až překvapivě rychle.
Pro dnešek končím, byla bych takhle schopná psát dlouho, ale je tu 23:30 a já musím jít spát, abych zítra měla dostatek energie na to se dále začleňovat do americké kultury. Až na to, že místo kultury tady mají auta a fast foody je to náhodou docela dobrá vyhlídka. Zítra je totiž A day... Ale o tom zase příště.