Kempování

Vždycky jsem věděla, že nejsem typ člověka, který by dobrovolně nasadil těžkou krosnu na záda a vydal se pryč z milovaného velkoměsta vstříc nástrahám divočiny. A přesto jsem v sobotu po vysvědčení nevstala v poledne, jak by to udělal každý normální student, ale už v sedm hodin ráno – abych stihla dobalit, nakoupit bagety, být ve smluvený čas na nádraží a vydat se přibližným směrem k Lipnu. Přibližným proto, že než jsme se dostali do cílové stanice, bloudili jsme devět hodin ve vlaku, na přestupních stanicích a i na stanicích, ve kterých jsme vůbec neměli být. Po noci strávné na jakési louce / kempu jsme nasadili krosny a vydali se na patnctikilometrový výlet směrem k dalšímu kempu. Nebo spíše přibližným směrem?
Pomalu jsem začínala chápat, proč mám ráda velkoměsto – nejsou v něm komáři, člověk se nespálí, jen co vystrčí hlavu z okna, není tam hlína, bahno, hmyz a vesničani. Když mám hlad, užívám si i chuť jídla a nevyužívám pouze jeho základní, vyživovací funkci. Doma mám pračku a ve skříni mi nenačichne čisté oblečení od špinavého jako v krosně. Mám přehled o tom, kde co je, mám trochu soukromí, nedusím se když se vzbudím, můžu spát bez strachu že mi bude zima a následně vedro a v domě mám hromosvod. A když je bouřka, nezkolabuje naprosto celá doprava, tak že nikdo neví, jestli se vůbec domů dostane a jak dlouho mu to bude trvat – pět hodin, nebo zase skoro deset? A není už i těch pět trochu moc?
Ale chcete říct tajemství? Pomalu mi dochází, proč na ten stanový výlet s kamarády lidi jezdí – je to paráda.

Mravenci mají křídla?!

Svět se definitivně zbláznil. Měsíc je oranžový, můry jsou zelené, můj brácha bez řečí udělal dobrou večeři. Jediným světlým bodem je, že jsem zase spálila a zároveň rozvařila rýži - to jediné bude vždycky stejné.
Za dva dny mi končí školní rok. Zase. Budu mít skoro tři měsíce prázdnin a mám naplánovaný první týden. A pak nějaké možná, asi a pokud... Což je hloupé, nechci trávit prázdniny na chatě s rodinou.
A mám krizi. Článkouvou krizi. Námětovou krizi. Už přes měsíc jsem neposlala článek do mého "novinového" blogu. Což je pěkně debilní (promiňte mi ty výrazy). Co mám dělat? přemýšlím o tom 24/7. Nebo spíš jen když nespím. Jestli rychle něco nevymyslím, bude to tichý konec mé tiché blogařské... kariéry? Směšné slovo. Ale když si může Carrie Bradshaw v Sex and the City se svým týdenním sloupkem v novinách říkat spisovatelka, proč bych nemohla svůj námětový dluh považovat za kariérní krizi? Tak jako tak, jestli si se mi rychle neobjeví žárovka nad hlavou, jsem v trapu, srabu, průšvihu a bůhví v čem ještě.

Záhadná lžička

Někdy v noci se musel kdosi vloupat k nám domů a dát nám do příborníku lžičku. Jinak si to neumím vysvětlit. Jak by se u nás jinak vzala jedniná lžička, kterou jsme nikdy dřív neměli a která nepatří ani k jedné z asi pěti "sérií" lžiček, co doma máme? Kdykoliv si s ní připravuji kafe, musím o tom přemýšlet. V hlavě mám stovky různých verzí, jak se k nám ta lžička dostala. A ty pravděpodobné a logické verze násilně vystrnaďuju pryč. Proč se jimi taky zabývat? Logické uvažování je na každém rohu. Uvažovat racionálně?! Pff! To je pod moji úroveň!
Půjdete se mnou na muzejní noc? A na United islands? A kdo se mnou půjde do letního kina? A na letní divadelní scénu? Chybí mi kultura - dlouho jsem nebyla v divadle a dlouho předlouho ještě nebudu - divadelní prázdniny mi ruší plány. Žádná výstava mě nenadchla natolik, abych za ní byla ochotná dát 150Kč za vstupné a na filmy, které chci vidět se mnou nikdo nechce jít.
Chtěla bych chodit do obyčejných kin. Do Lucerny, do kina Oko... Ale jsem moc pohodlná. Multiplex mám kousek od domu a lístky seženu vždycky a jednoduše.
Asi na to nejsem dostatečně alternativní. Už jen to, jak jsem nadšená ze svých pilotních brýlí, které jsou zrovna "in" něco naznačuje. A navíc mě nebaví už druhá knížka po sobě. Uznávám že mínus Dostojevského je spíše v rozměrech knihy, než v obsahu. Asi si ho schovám spíš na prázdniny. A tak teď nasadím pilotní brýle, půjdu do knihovny, zprovoznit si kartičku a půjčit si knihu obyčejných rozměrů. A před tím se stavím na školním představení mých spolužáků. Abych si ten nedosatek kultury alespoň trošku nahradila.

Prázdninová nálada

Zvláštní - jen co se mi uzavřou všechny známky, proběhne klasifikace a školní rok neodvratně blíží ke svému konci, moje nálada se vyřítí nahoru galaktickou rychlostí. Myslíte, že je mezi tím nějaká spojitost?
Posledních pár dnů si prozpěvuju, poskakuju, usmívám se, kupuju si hočičí pilotní sluneční brýle a těším se, až je vyměním za dioptrické brýle se striktními obroučkami a budu vypadat jak začínající krasavice, která do toho pravda moc nevidí, ale snaha se taky počítá. A víte co? Ty brýle mají skla, která z tmavé postupně přechází do světlé - to je něco tak... jiného. Cha! Jsem z nich nadšená. Prázdninová nálada pohltila celou moji mysl a vystrnadila všechny otravné bacily, které možná znáte pod pojmem vědomosti. Chvála bohu, minimálně na dva měsíce od nich bude zase pokoj.

No jo, vždyť už jdu!

Vy, kteří jste zítra nebo v pátek zkoušení, píšete test, nebo jinak bojujete o dobré vysvědčení, nečtěte si tenhle článek dříve než se vám uzavřou všechyn důležité známky. Mohli byste mi ublížit...

Právě jsem na vrcholu blaha. Teda - spíše někde v základním táboře vrcholu blaha, nicméně blížím se ke špičce. Všechny důležité známky mám uzavřené na té lepší polovině X/Y. Zítra píšu poslední dva testy, na které se naučit není nějká extra námaha - vlastně si stačí jenom přečíst jednu učebnici a prolítnout druhou. Před chvílí jsem se vrátila z kina z velmi odpočinkového Indiana Jonese, mám nacpané břicho cheesburgerama, popcornem a tyčinkou, v lednici možná ještě je nějaká cocacola, není mi vedro, nejsem unavená a navíc - jako bonus, mi táta přines z práce nový monitor, takže mám konečně nějaké místo na stole. A ještě k tomu jsem dostala celých 80Kč k dobru. Jo, jo, nestěžuju si.

Nutně si musím uklidit pokoj. Už jsem s o to několikrát pokoušela, ale vždycky mi do toho něco vlezlo. (Jé, právě jsem zjistila, že ztenčením monitoru je více vidět moje superúžasná korková zeď, na které je přišpěndlen snad každý papír, co mi kdy přišel do ruky!) Jak se tentokrát proboha donutím si uklidit? Zkontrolujete mě?

Moje náhlé uvědomění o úžasnosti mé momentální situace pomalu vyprchává a nahrazují ho myšenky na už jednou nepodařenou instalaci Wordu a na to, jak se s tím budu muset zase dva dny prát. Navíc si moje rozjařená mysl začíná vzpomínat na šuplík za mými zády, ve kterém tiše leží učebnice dějepisu a čeká, až se pohroužím do jejího světa starověkého Říma. Raději bych se do toho měla pustit...

Lítost

Můž bože, co jsem to za člověka? V jednu chvíli, poté co mě trefí kulička z pistole, vyhodím svého bratra kazisvěta a otravu ze svého pokoje, s tím že vážně nemám náladu na jeho věčné ničení mých věcí, šťouchání, mlácení a konečnou rvačku. A v druhou chvíli, hned po tom, co bratr se slovy "ty máš teda náladu" a s další střelou z kuličkovky odejde, mě začne být líto, že jsem ho tak protivně vyhodila.
Co mám s tou svou proklatou lítostí dělat? Bude mě pronásledovat celý život a udělá te mě neúspěšnou trosku, která kvůli hloupé lítosti nedokázala dosáhnout vyšších cílů, na které je potřeba se obrnit inteligencí, sebevědomím a nadhledem. Ách jo.
A největší chudák je Ijáček.

Tolik myšlenek a tak málo informací!

Mísí se ve mě tisíce pocitů, že vlastně ani nevím, jakou mám náladu. Hlavou se mi honí tolik myšlenek, že ani na nic nemyslím. Mám tolik věcí, co chci napsat, že nevím čím začít, čím pokračovat a čím skončit. A je mi takové vedro, až je mi z toho zima.
Zase jsou ta příšerná, neuvěřitelně nesnesitelná a otravná vedra. Připadám si v nich jako obrovská tlusťoška po hodině aerobiku. Červená, zpocená se špinavou a unavenou tváří a mastnými vlasy. A nedá se proti tomu nic dělat, maximálně se 24 hodin v kuse sprchovat. A i to je v tuhle chvíli neproveditelné, protože náš strýc, který si žije ve svém vlastním, ostatním smrtelníkům nepochopitelném, vesmíru, naprosto netoleruje ostatní obyvatele domu a bazén napouští v době, kdy se všichni chtějí mýt, prát si prádlo, vařit večeři a vůbec používat vodu, která kvůli našemu nemožnému bojleru/rozvodu vody/bůhví čemu neteče, když se pustí někde jinde.
Co mě ale na tom vedru rozčiluje nejvíc je, ostatně jako každý rok, fontána na Švandově divadle. Pokaždé když rtuť teploměru vyšplhá ke 25°C, tahle kašna se zaplní lidmi všech tvarů, barev a velikostí, kteří se před zraky všech kolemjdoucích máchají ve svých průhledných upnutých tričkách a s rozmazaným makeupem v kašně! Nikdy, nikdy, nikdy nepochopím, jak se někdo může ráchat ve fontáně.
Za svoje největší vítězství ale považuju fakt, že jsem v tomto nesnesitelném vedru ušla asi patnácht kilometrů z Třeskoprsk do Zaječova (Výchozí bod se sice nejmenoval Třeskoprsky, ale bylo to něco velmi podobného. Zaječov je správně a není nahrazen městem z jakéhokoliv komiksu.) kde jsem byla s vybranými studenty mého gymnázia a na jakémsi přednáškovém semináři. To bylo něco úžasného! Jak říkal ředitel při své závěrečné řeči, kde jinde se během tří dnů dozvím něco o Platónově pojetí duše, všechno o siru Arthuru Conanu Doylovi a jeho Sherlocku Holmesovi, zbavím se jakéhosi "dětského" odporu k opeře a zjistím, co je to vlastně výtvarné umění? Bylo to parádní, což dokazuje i fakt, že jsem na tu tůru z nádraží do kláštěra, ve kterém jsme přebývali, poměrně rychle zapoměla.
Jak už jsem psala na začátku - chci vám toho napsat tolik, že ani nevím co. A tak zveřejním článek v této lehce rozpracované podobě, zavřu prohlížeč a na všechno si vzpomenu.