Záhadná lžička

Někdy v noci se musel kdosi vloupat k nám domů a dát nám do příborníku lžičku. Jinak si to neumím vysvětlit. Jak by se u nás jinak vzala jedniná lžička, kterou jsme nikdy dřív neměli a která nepatří ani k jedné z asi pěti "sérií" lžiček, co doma máme? Kdykoliv si s ní připravuji kafe, musím o tom přemýšlet. V hlavě mám stovky různých verzí, jak se k nám ta lžička dostala. A ty pravděpodobné a logické verze násilně vystrnaďuju pryč. Proč se jimi taky zabývat? Logické uvažování je na každém rohu. Uvažovat racionálně?! Pff! To je pod moji úroveň!
Půjdete se mnou na muzejní noc? A na United islands? A kdo se mnou půjde do letního kina? A na letní divadelní scénu? Chybí mi kultura - dlouho jsem nebyla v divadle a dlouho předlouho ještě nebudu - divadelní prázdniny mi ruší plány. Žádná výstava mě nenadchla natolik, abych za ní byla ochotná dát 150Kč za vstupné a na filmy, které chci vidět se mnou nikdo nechce jít.
Chtěla bych chodit do obyčejných kin. Do Lucerny, do kina Oko... Ale jsem moc pohodlná. Multiplex mám kousek od domu a lístky seženu vždycky a jednoduše.
Asi na to nejsem dostatečně alternativní. Už jen to, jak jsem nadšená ze svých pilotních brýlí, které jsou zrovna "in" něco naznačuje. A navíc mě nebaví už druhá knížka po sobě. Uznávám že mínus Dostojevského je spíše v rozměrech knihy, než v obsahu. Asi si ho schovám spíš na prázdniny. A tak teď nasadím pilotní brýle, půjdu do knihovny, zprovoznit si kartičku a půjčit si knihu obyčejných rozměrů. A před tím se stavím na školním představení mých spolužáků. Abych si ten nedosatek kultury alespoň trošku nahradila.