Zvláštní den

Dneska je zvláštní den. Stalo se tolik věcí. Přežila jsem psaní několika testů bez nějaké větší újmy, bavila mě hodina tělocviku, nebavila mě hodina dějepisu... To se obvykle nestává, tělocvik se snažím bojkotovat jak jen to jde a dějepis mě hrozně zajímá. Teda, ta zajímavá období smaozřejmě. Cestou domů svítilo sluníčko a já si mohla nandat svoje sluneční brýle, které mě ještě po půl roce nošení nepřestaly bavit. Stereotypní jízda domů byla ozvláštněna o rozbitý autobus a kuchyň jsem dneska nemusela moc uklízet. Jako malé dítě jsem si zamávala světelným mečem a bojovala s imaginárními nepřátely a teď tu sedím v pánské nevyžehlené košili a připadám si jako doktor House. Jediné co mi chybí k jeho dokonalosti je deprese, věk, šedivé vlasy, charisma a vědomosti, ale tak něčím se začít musí... Těším se, až za dvě hodiny pojedu MHD do Akropole. Těším se, jak se začtu do knížky a zaposlouchám do hudby. Těším se, jak mi bude zima. Těším se na Saturnina a tetu Kateřinu. Těším se, jak mě představení v divadle nadchne víc než film a konečně mě donutí si toho slavného Saturnina i přečíst. Proboha vždyť ta kniha začíná házením koblih po kavárně, jakto že jsem ji ještě nečetla?

Úkol na francouzštinu

Za úkol na francouzštinu máme na francouzských annoncích najít 3 příbytky a nějak je popsat. To ale není důležité, důležité je, že ode dneška začínám šetřit a až budu jenom trochu veklá a schopná se o sebe postarat, koupím si zámek ve Francii a budu tam žít. Já ty domy naprosto miluju! Jsou tam bílé domečky s modrými okenicemi schované uprostřed bujné zeleně, jsou tam zámky, na kterých by se u nás dělaly prohlídky pro rodiny s dětmi, jsou tam kamenné domy s kulatou věží! S věží!!! Já chci dům s věží! Naproti našemu domu máme úžasný dům s věží a když jsem byla malá, byl to pro mě krásný zámek, ve kterém jsem chtěla bydlet jako princezna s vyšívanými šaty až na zem se sukní s obručemi a spoustou spodniček. A teď, při úkolu na francouzštinu objevím kamenný dům s věží uprostřed Francie ještě lepší, než ten dům naproti, který ještě dnes jeho majitelům tiše závidím. A co teprv ten krásný dům s dřevěnými parketami, francouzským oknem, krbem a dřevěným obložením stěn! Jediné co potřebuji je asi tak půl milionu Euro. A když bych si nevybrala mezi domy na Francouzském venkově, byt se štuky a vysokými stropy uprostřed Paříže je všechny nahradí. I ten zámek s obrovkou zahradou, stájemi a jinými stodolami. Ale na ten bych bohužel potřebovala šetřit trochu dýl. To je poprvé, co chci přesně dodržet zadání úkolu - najít si úžasné bydlení ve Francii, posoudit jeho plusy a minusy, zjistit jestli cena odpovídá nabídce a přestěhovat se...

Složka Fun

Ztratila se mi složka Fun. V záložkách jsem měla složku Fun, kde byly všechny bezvýznamné a nezařaditelné odkazy na stránky všeho druhu. A teď se mi ta složka ztratila. Není omylem přesunuta jinam, není omylem v liště místo ve složce bookmarks... Prostě není, zmizela, rozhodla se že už ji nebaví sedět na jednom místě a vydala se vstříc dobrodružstvím virtuálního světa. Zajímalo by mě, kde teď. Myslíte že je na stránce, kde pes olizuje obrazovku? Anebo třeba na nějakém chatu. Co když se dostává do depresí z blogů malých holčiček? Může se složka přes internet přihlásit na nějakou slavnou univerzitu? Myslíte že moje složka Fun chodí na Harvard? A jak jí přesvědčím, aby se vrátila? Měla jsem v ní spoustu důležitých odkazů! Ale jak já můžu konkurovat touze po vzdělání na jedné z nejprestižnějších univerzit světa. A když ne tomu, pes olizující obrazovku je prostě moc velký soupeř.
Jdu si založit novou složku Fun. To funguje na stesk - náhrada. Ach jo, hlavně aby se jí něco nestalo...

Už zase

Já se prostě nikdy nepoučím. Pokaždé to udělám znova a pokaždé jsem z toho zhnusená. Objevila jsem blog nadepsaný "blog jedné zhýčkané pražačky". Řekla jsem si "to zní dobře, třeba mi ten blog bude i sympatický", klikla jsem na odkaz a... znova jsem se zklamala ve svých vrstevnících. Ten blog píše asi 20 letá slečna, co tráví veškerý čas v hospodě a nosí tričko s nápisem "I am not drung enough to date you". Její články jsou o tom, jaké barvy a střihy vlasů měla v posledních pěti letech a na jaký kdy byla - cituji - kalbě. Ách jo, jediné co schází je eMo píSmO. Proč to všichni dělají?Akorát ostatním vyplácávají adresy. Ale zase nemůžu říct, že bych chtěla svůj blog prezentovat pod adresou www.muriel.blog.cz.

URL adresa

Dokázala jsem to! Odolala jsem své obvyklé touze jít po škole spát a být aktivní o to déle do noci. S vypětím všech sil jsem překonala odpolední únavu. Třeba se mi i podaří dostat se do normálního režimu. Tak jako tak je teprve 23:00 a já už se chystám do postele. Oberu ze sebe všechny vlasy, které poslední dobou neustále všude trousím (asi měním kožich na zimní), zabalím si věci do školy a usnu jak zařezaná. Uch, už se na to těším.
Měla bych na vás dotaz. Už delší dobu si lámu hlavu nad novou url adresou tohohle blogu. Ta stávající je pěkně hloupá, původně měla být prozatimní, než vymyslím něco inteligentnějšího. Jako že třeba týdenní nebo měsíční. No, rok by mohl být ten pravý čas na změnu. Napadá vás něco úžasného a vystihujícího? A hlavně - napadá vás něco, co nebude mít nikdo jiný, tak jako mojí předchozí adresu? Byla bych vám moc vděčná.
Vyrušil mě bratr tím, že mi švihal nad hlavou nafukovacím světelným mečem. Ztratila jsem nit a navíc musím jít ten meč vyzkoušet taky...

Je Opencard cool?

Stalo se něco neuvěřitelného. Asi se blíží konec světa. Nebo jsem se najednou objevila v paralelním vesmíru, kde je všechno stejné. Všechno až na jednu maličkost. Dneska jsem si byla koupit tramvajenku. Byla jsem psychicky připravená na hodinovou frontu, krátkou hádku s protivnou úřednicí o tom, že nemám všechny potřebné i nepotřebné dokumenty, dokonce jsem počítala i s tím, že se z Anděla budu muset přesouvat na Karlovo náměstí, protože slavný Opencard nebude tak cool jak se tváří. Jak jsem byla překvapená, když fronta byla poměrně snesitelná, úřednice mladá a příjemná, nepotřebovala jsem žádné doklady, dokumenty ani potvrzení a celá transakce proběhla za pár minut. Mám nahranou čtvrtletní tramvajenku do Opencard, která možná je doopravdy cool. Teď akorát čekám, že až mě bude kontrolovat revizor, zjistím že to celé byl podvod, zjistím že jsem nezašla na nějaký další úřad, zjistím že Opencard kupony ještě neplatí... Zjistím prostě něco, co vše navrátí zpět do normálu a potvrdí mi, že je opravdu neuvěřitelné, aby se problémy spojené s DPP tak najednou vypařily.

Ách jo. Zase.

Dospěla jsem do stavu naprosté zoufalosti. Můj život se točí kolem školy, kafe a počítače. Jediné co dělám je, že půl dne přemáhám ranní rozespalost a druhou půlku dne kafem zaháním školní unavenost. K večeru většinou usnu jak zabitá a v noci se začínám učit.
Nedávno jsem si říkala, jak se ze mě stal pravý student. Odpoledne v kavárně, o víkendu s kamarády... Teď mi došlo, že jsem zanedbala ostatní části týdne. Ráno zničená, ve škole neučesaná, doma unavená a o víkendu relaxující. Akorát utrácím peníze a řeším, co si o mě ostatní myslí. Vážně. Káťa měla pravdu. Hlavně abych nevypadala moc střeštěně nebo hloupě, ale abych zároveň byla zajímavá. Pff! Trapné. Upjaté. Vždycky jsem si přála, aby si lidi o mně řekli: "Wow! Ta je cool!" Možná bych si nejdřív měla sama o sobě začít myslet, že jsem cool. Ale na to jsem moc unavená.

Chtěla bych se zeptat...

Tak tu tak sedím, poslouchám rádio a přemýšlím o Woody Allenovi, Meryl Streep, Colinu Firthovi a jedné zajímavé myšlence z knížky, co teď čtu. Hlavní postava tam mluví o tom, jak ráda čte knihy a že ty knihy soudí podle toho, jestli by po přečtení chtěl, aby autor byl jeho kamarád a on mu mohl kdykoliv zavolat. Chtěla bych, aby mým kamarádem byl Woody Allen, abych mu mohla zavolat a popovídat si s ním třeba o jeho filmu Anything Else (Cokoliv), který jsem dneska viděla. Chtěla bych s ním jít do parku a on by mi radil jako David Dobel radil Jerrymu Falkovi. Aby mi vstoupil do života a zásadně ho změnil. Anebo bych chtěla kamarádit s Meryl Streep a jít s ní na kafe. Chtěla bych se Colina Firtha zeptat, jak se pořád má. Chtěla bych se zeptat Micka Jaggera, jestli má rád hroznové víno. Co by asi Annie Leibovitz myslela o mojí korkové superzdi? Měla bych tolik otázek pro tolik lidí! Mám ráda většinu lidí co znám, ale jen málokdo je dostatečně inspirující. Není moc lidí, kterých bych se zoufale chtěla zeptat, jestli se taky bezdůvodně usmívají na veřejnosti, jenom aby donutili lidi kolem sebe přemýšlet: "Proč se ta holka naproti proboha usmívá? Přemýšlí o něčem hezkém? Nemám rtěnku na zubech? To už jsem si zase pokecal tričko? Nebo jí v těch sluchátkách hraje něco vtipného?" Ráda žiju s představou, že možná někdy alespoň trochu ovlivním někoho neznámého.

Zloději

Jsem sama doma a náš byt zase dělá divné zvuky. On vždycky dělá divné zvuky, ale když jsem sama doma, tak je dělá ještě víc. A já, známý strašpytel, vždycky tiše a nenápadně našlapuju a jdu zkontrolovat, jestli nemám doma zloděje. Zlodějů se totiž bojím snad ještě víc, než bouřky. Slyším je všude. Vždycky mi tak strašlivě zašimrá v břiše, vystrašeně jdu zkontrolovat dané místo a po zjištění že vzduch je čistý, si akorát zvýším zvuk u hudby a snažím se nevymýšlet, co všechno by se mohlo stát. V těhle chvílích si říkám, že bych náš jindy tak milovaný byt raz dva vyměnila za byt v šestém patře paneláku, jen abych měla jistotu, že tam přece nikdo nepoleze...

Sušička

Sedím tady v posteli a s každým zatočením sušičky čekám, kdy se ozve jindy tak otravný pískot - hlášení, že prádlo je usušeno. Chtěla jsem jít spát už dávno, ale ve chvilkovém pomatení smyslů jsem si hodila svoje v tuhle chvíli jediné džíny do pračky a zmáčkla tlačítko ON. Mezitím si máma nacpala sušičku svým oblečením, kterého je tolik, že to ta sušička snad ani nezvládne usušit. A tak tu čekám a bedlivě poslouchám, jak je na tom, abych měla v čem jít zítra do školy.
Venku strašidelně fouká a mě po týdnu stále bolí v krku. Chce se mi spát a uvědomila jsem si, že jsem nenapsala úkol na francouzštinu. Pomalu se smiřuju s tím, že asi půjdu do školy v mokrých kalhotech, znova prochladnu a znova nastydnu.
Přes zavírající se oční víčka už ani nevidím na obrazovku. Jdu to prádlo řešit násilně!