Could this be even more pathetic?

Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že věci už snad nemůžou být horší, ale přesto se furt kazí něco dalšího? Tak dopadl můj dnešní výlet do kina.
Měli jsme se Stephanie náplánováno, že dneska po škole pojedeme do kina. Stephanie se rozhodla, že pojedeme do městečka, který je asi hodinu od Indy. Jednak kvůli ceně lístků (moje snaha vysvětlit jí, že tu cenu stejně vyrovná penězma za benzín byla zbytečná), jednak kvůli tomu, že šlo o malinký kino, co v sobě má trošku historie. Teda jestli něco v USA vůbec má nějakou historii.
Po škole, naprosto vyřízená z obvyklých sedmi hodin učení se v angličtině, jsem nasedla do auta a tajně doufala, že před výletem do kina se aspoň na chvilku stavíme doma, abych se mohla převlíknout z nepohodlný uniformy. Ne, jely jsme rovnou.
Když jsem unavená, všechno mi leze na nervy, takže jsem brzo začala přemýšlet, jak proboha vydržím hodinu sedět v autě, poslouchat Vánoční koledy a tolerovat všechny ty maličkosti, co na Steph obvykle toleruju. Zastavily jsme sice na večeři, ale v místě, kde v domění že šetříte peníze, vlastně platíte docela dost za ne zas tak dobrý jídlo. Vysvětlujte to ale člověku, co nerad přijímá jiný názory. Aspoň že tam měli kafe, co mě alespoň trošku probralo.
Setmělo se a my vyrazily směr kino. Cestou jsme ještě zastavily na pár minut v domě Stephaniených kamarádů, po čtrnáctý si vyslechnout všechny S. historky, co se udály za poslední týden a, samozřejmě, obvyklou litanii nad příšerností Obamy. To ovšem netrvalo dlouho a za chvilku jsme, konečně, byly na cestě směr kino.
Moje nálada se trošku zlepšila, ale ve chvíli kdy jsem zjistila, že hlavní mužskou roli hraje Richard Gere a začala se těšit ještě o trošku víc se nám vyfoukla pneumatika. Uprostřed tříproudý silnice.
Přiznejme si to, Stephanie není zrovna mechanik a neodvažovala se tu pneumatiku vyměnit sama. Já se neodvažovala pípnout, specielně když byla S. nervózní z nastalý situace. Její první instinkt na jakoukoliv situaci je někomu zavolat. Přiznávám, že v týhle situaci se to hodilo, rozhodně víc, než když chcete zjistit otvírací dobu supermarketu a ve vedlejším pokoji máte internet.
Je sice dobrý nápad zavolat o pomoc manželovi svý kamarádky, kterou jste před deseti minutama navštívili, jenže zrovna tenhle manžel přišel jako dítě o dlaň na jedný ruce a dva prsty na druhý - je obdivuhodný, jak dokáže normálně fungovat, ale na druhou stranu to není někdo koho byste zavolali na vyměnění pneumatiky. Já akorát stála v příkopu vedle auta, přemýšlela co budu dělat, až se mi tohle jednou stane, když budu sama uprostřed dálnice a stále se neodvažovala špitnout, že bych tu pneumatiku třeba mohla zkusit vyměnit. Neříkám, že jsem nějakej zázračnej automechanik, ale na druhou stranu bych asi posloužila líp než dvaašedesátiletá ženská co začne omdlívat pokaždý když se předkloní a chlap podobnýho věku bez rukou.
Naštěstí po tom co tam ty dva patnáct minut bojovali s poklicí jen aby zjistili, že nejde sundat a že se to kolo dá odšroubovat i s ní, přišel na řadu hever. Nastala moje chvíle, protože Stephanie má problémy se zápěstím a nemůže tahat, točit a kroutit nic moc těžkýho a člověk bez rukou auto taky nenadzvedne.
Zápasím s heverem, za zadkem mi sviští kamiony, nademnou stojí nervózní Stephanie a její kamarád mi svítí baterkou, špatně mi radí, do toho všeho začne pršet. Stephanie začala manipulovat nejen s deštníkem, ale i s ručníkem, co si motala kolem hlavy. Já jen potřebovala páku na šrouby a náhradu, ale místo toho jsem byla furt žádána ať podržím S. deštník, než si znovu zamotá ručník kolem hlavy. Do toho přestaly fungovat přední dveře a nechtěl se otevřít kufr, ve kterým ještě pořád byla náhrada. Vážně, v tu chvíli stačilo málo a začala jsem nadávat v češtině.
Kufr jsme otevřeli, já jsem si v béžových kalhotech klekla na silnici, vyměnila celou pneumatiku, naházela všechny vyfouklý kola, hevery a páky do kufru a celá promočená se modlila, že to už by snad mohlo být všechno. Když jsme ale zjistily, že se vybila baterka u auta, rezignovala jsem na jakkoukoliv zuřivost a už se jen začala tiše usmívat, nad celou touhle situací. Stačilo už jen napojit startovací kabely, nahodit motor, otočit auto do protisměru a vyrazit směr domov, protože film už dávno začal.
Přes to, že mi v jednu chvíli málem explodovala hlava, jsem nakonec ráda, že jsem tu pneumatiku mohla vyměnit. Aspoň vím, že až se to jednou stane mě, nebudu jedna z těch paní, co si při čekání na servis schovávají účes pod ručník, ale že budu vědět, že možná ani nemusím sundavat poklici a vyměním si to kolo sama.

So, do they have different kinds of toothpaste in Europe than we do? Do they have like a chocolate toothpaste?

Lidi se mě tu často ptají, co je hlavní rozdíl mezi USA a Evropou. Abych se vyhla odpovědi, která dvakrát nehraje Američanům do karet, pokaždý uvedu příklad s vidličkou. Evropani používají při jídle jak vidličku tak nůž po celou dobu co jí. Američani si nakrájí jídlo na malé kousky, odloží nůž a po zbytek jídla používají jen vidličku.
Odpovědí na tuhle otázku jsou spousty, ale až do dneška jsem měla jen mlhavou představu o tom, co konkrétně ten rozdíl mezi Evropou a USA je. Dneska mi to ale došlo. Našla jsem poslední kousek skládačky a najednou všechno dává smysl - Američani stavějí domy z dřevotřísky. Možná se mýlím, ale svojí teorii jsem založila na tom, že když se v Evropě staví dům, většinou se používají cihly nebo beton. Alespoň na venkovní zdi.
Fakt, že pár ulic od domu kde teď bydlím staví banku z dřevotřísky, naprosto vystihuje Ameriku, její kulturu a její pohled na svět. Všechno tady je jak dům z dřevotřísky. Levný, jednoduchý, bez duše, bez nápadu, bez příběhu. Hlavně aby to bylo rychlý a funkční pro tuhle chvíli. Bude to prostě banka, nebude hezká, nebude ani ošklivá, žádnej prvek na tom domě v člověku nevyvolá žádný emoce. Staví se proto, že to bude prospěšný pro pár lidí co vlastní tu společnost. V době krize, o který tu všichni tak rádi mluví, nikdo nepotřebuje novou banku. A od takovýho domu z dřevotřísky nikdo nečeká, že vydrží po staletí. Že za sto, dvě stě let někdo vstoupí dovnitř, rozhlídne se a užasle si oddychne. Za pár let, až dřevotříska doslouží, banka uprostřed černošskýho ghetta bude třikrát přepadnutá a dvakrát zkrachovalá, přijede traktor, banku složí se zemí a postaví místo ní nový fast food. Z dřevotřísky.

Uff, napsat tenhle článek mi dalo zabrat. Trochu se bojím, že nedává smysl. Bohužel se stalo to, čeho jsem se obávala - věty mi naskakovaly v angličtině a překládat je do češtiny tak, aby to dávalo smysl mi zabralo hodinu. Nemám sílu na to to dokončit a to co jsem napsala ani není to, co jsem chtěla. No, zkusím to zase jindy, třeba je to jenom krátkodobej zkrat.