Kolonka "o mně".

Před chvílí jsem si uvědomila, že první co udělám, když přijdu na nějaký nový blog je, že vyhledám kolonku "o mně" a zjistím, kdo vlastně ten autor je. Pak jsem si uvědomila, že když tuhle kolonku v tom blogu nenajdu, většinou ho vypnu a on upadne v zapomnění, mezi stovky ostatních blogů. Dalším milníkem mého myšlenkového pochodu bylo, že já tuhle kolonku na svém blogu nemám. Mám tam sice nějaký profil, nebo co to je, ale v tuhle chvíli mi to nestačí. Co já vím, třeba tenhle článek časem vymažu s tím, že jsem se zase jednou unáhlila. Ale tak prozatím. Zjistím co to udělá...

Jmenuji se Mářa. Nemám ráda většinu jiných zkomolenin svého rodného jména Marie, takže například s Mařkou u mě neuspějete. Teď, v roce 2008 je mi 16 let a tolik mi bude až do února roku příštího. Žiju v Praze, jsem hrdý Pražan, ale ačkoli to není zrovna nacionalistické, nemohla bych žít nikde jinde na území ČR. Jsem velice pro západní člověk a bydlet v Londýně nebo Paříži by mi nebylo proti mysli.
Mám ráda (především moderní) umění, design, architekturu, literaturu, moderní dějiny, hudbu, filmy a seriály.
Mám několik osobností, každou se svými specifickými vlastnostmi. Nejsem zrovna středoproudá dívka - nesnáším krátké sukně, trička ani žádné jiné oblečení, které víc odhaluje, než skrývá, make up nosím jen do divadla, na koncert anebo když mám dostatečně času a nálady na to, starat se celý den o to, jestli nemám rozmazanou tužku na oči. V tuhle chvíli jsem majitelkou jedněch použitelných kalhot a jedné sukně, kterou nosím jenom když jsou kalhoty v pračce. Mám ráda auta, internet a jednoduchost. Zároveň se ale vyžívám v roztomilých sešitech, deskách s Ijáčkem, stužkách místo tkaniček, růžových obrázcích s květinovým vzorem a hned vedle stolu mám krabici s nepochopitelným množstvím krémů, řasenek, lesků na rty, hřebenů, čelenek, korálků, zrcátek, odličovadel a pleťových masek. Jedna z mých oblíbených knih (a filmů) je Pýcha a předsudek.
Mám ráda, když někdo někomu řekne, že je trubka, nejraději bych si nečesala vlasy, ráda jím, piju prakticky jenom lehkou colu, mám ráda fast foody a o greenpeace si myslím, že to s tou ekologií trochu přehánějí. Strašně často je mi někoho líto a občas se kvůli tomu nemůžu dívat ani na televizi. Moje rodina má nevycvičitelného psa, který se inteligenčně zasekl ve fázi střeštěného štěněte a nenávidím, když někdo bije nebo jakkoli jinak ubližuje psům. Jednoduše se pro něco nadchnu, ale málokdy danou věc dokončím.
Jsem ráda středem pozornosti, ale zároveň nerada mluvím o sobě a prý mám kolem sebe velkou bublinu, ve které se vypořádávám s osobními věcmi a do které se jen tak někdo nedostane. Napsat tenhle článek mi dělá velký problém, protože mám pocit, že to přece nikoho nemůže zajímat. Připadám si, jako že mám trochu poničené sebevědomí, ale poslední dobou často přemýšlím o článku (nebo to snad někdo říkal?), že ČR je vůči ostatním zemím Evropy tak zaostalá, protože si Češi nevěří, nemají dostatečné sebevědomí, aby si řekli: "Tohle dokážu!" a drali se na vyšší místa. A bůhví proč lidem (podvědomě) nevěřím, že jim na mě záleží. Ani svým dobrým kamarádům.
Na druhou stranu jsem vůči ostatním lidem velmi kritická a když je mi někdo nesympatický, má u mě utrum. Myslím, že díky svému chování můžu někomu připadat povrchní, namyšlená a nesnášenlivá. A možná mají i pravdu, ale nemůžu říct, že by mi to nějak vadilo. Poslední věc, co mě napadá je, že mám ráda, když mě někdo pochválí a že jsem strašně stydlivá. A že i přesto, že to vypadá, jako že akorát sedím u počítače, žiju ve virtuálním světě a koukám na seriály, jsem to většinou já, kdo volá všem svým kamarádům a tahá je ven...

To je tak všechno, co jsem o sobě dokázala vymyslet. Teď žádám vás, co mě znáte, abyste to posoudili a řekli, co je na tom pravdy a jestli je tohle ten správný způsob, jak se přestavit neznámému člověku. Nechám to tu pár dní viset a podle vašich komentářů usoudím, jestli jsem se zase pro něco moc rychle nadchla a vymažu to, anebo jestli vymažu jenom úvodní a závěrečný proslov a vytvořím kolonku "o mně".

Pirátský bacil

Už minimálně čtvrtý den mluvím, kašlu a vlastně i vypadám jako pirát. Možná jsem pirát. Nevstahují se na piráty nějaké zákony? Víte co myslím, něco jako Asimovy zákony robotiky.

1) Pirát musí ublížit člověku nebo svou činností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
Hm, první zákon a hned se nedá použít. I když - ne že bych si libovala v ubližování lidem, ale tak určitě jsem někdy někomu ublížila. Třeba i nechtěně.

2) Pirát nesmí uposlechnout příkazů jiného člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy nabádají k použití prvního zákona.
No, bohužel se už asi tak 16 let víceméně řídím příkazy minimálně dvou lidí, takže se už ani nebudu snažit překonvertovat třetí zákon.

Nejsem pirát i přesto, že jsem si ty zákony vymyslela sama. Tak ale proč proboha mě to nastydnutí nepřejde? Prostě mě nedokáže překonvertovat na piráta ani kdybych sama chtěla. Což, když o tom tak uvažuju bych možná i docela chtěla. Ale ne. Ne! Vždyť já už ani nechci jít spát, protože vím, že se budu celou noc budit kašlem, bude mě to štvát a vůbec se nevyspím. Asi tu budu celou noc sedět, pít horkou citronádu a koukat do prázna. Internet mám za ty dva dny, co jsem s tím stupidním pirátským bacilem bojovala, třikrát prošlý, myslím že ještě pár dní nemoci a najdu internetový konec. Anebo se vydám na internetovou lodní výpravu a objevím internetovou ameriku. Mezitím dočtu další knížky, dokoukám další filmy, vyrobím další úžasné věci z mého dárku, vytisknu další obrázky na termohrníček, přidělám další obrázky na korkovou super zeď a pak už bude jen prázdno. Pak to vzdám, budu sedět čekat, až mě pirátský bacil pohltí celou. Anebo tu bitvu vyhraju a půjdu zpátky do školy. Což je ale, když o tom tak uvažuju, asi ještě horší, než nechat se pohltit pirátským bacilem.

Po dlouhé době

Po dlouhé době jsem nemocná. Teda - měla bych spíš říct, že po dlouhé době jsem nemocná tak, že jsem zůstala doma a nešla do školy. Během mého zotavování jsem se po dlouhé době začetla do knížky tak, že jsem jí za chvíli přečetla asi třetinu a za další chvíli ji celou dočetla. Po dlouhé době jsem k tomu jedla samotnou pařížskou šlehačku, protože po překvapivě dlouhé době u nás nebylo nic dobrého k jídlu. Po dlouhé době jsem jedla marshmallows, protože ani po příjezdu rodičů z práce tu (ne až tak překvapivě) stále nic není. Po jejich příjezdu jsem ale po dlouhé době dostala nečekaný dárek, u kterého by mě nikdy nenapdalo, že ho dostanu. Což mě přivádí k tomu, že po dlouhé době přibyde do mého pokoje něco zásadnějšího, než jenom nový obrázek. Stačí jeden den vypadnout ze stereotypu a hned se toho tolik stane. Po dlouhé době.

Vyzývám vás k souboji!

Lidé už nebojují o svojí čest. No řekněte, kdy naposled vás nebo někoho ve vašem okolí někdo vyzval k souboji? Už ani ve škole se kluci neperou. Od malička se těším, jak se ve škole kluci poperou, kolem nich se seskupí kolečko a bude sázet na výherce. Pak přijde rozzuřený profesor a za uši je odtáhne do ředitelny na kobereček. A ono nic! Dnes si buď lidé nechají všechno líbit nebo si akorát řeknou pár nadávek a nepromluví spolu dokud nebude jeden z nich něco potřebovat. Něco jako čest je najednou neznámý pojem. Vemte si třeba, co všechno jsou lidi ochotni podstoupit pro pouhou vidinu nějaké směšné výhry v televizi. Znepřátelit si všechny své blízké jen aby možná vyhráli pár šupů, které nakonec stejně bezúčelně prošustrují, protože budou mít pocit, že si to můžou dovolit. Abych pravdu řekla větu: "Vyzývám tě k souboji!" jsem neřekla už... nikdy, ale chtěla bych být jako Don Quijote. Bezhlavě bojovat o čest svou nebo své vyvolené Dulciney. Vždycky když jsem na nějaké, když už tedy ne městské tak alespoň vesnické, pouti nebo v nějaké hospodě, říkám si, že by se tedy konečně mohla strhnout rvačka, protože jeden řekl o druhého ženě, že má "tlustej zadek". Všichni okolo mi většinou přitakají, ať to neříkám dvakrát, že něco takového vůbec není vyloučené. Ne! Ani jednou přátelé! Ani jednou. Dneska se prostě lidé perou jen kvůli hloupostem. Když se teda vůbec vzmůžou na to se poprat. Přestaňte bránit svojí čest silnými řečmi až za nepřítomnosti útočníka. Poperte se! Víte jak vás budou ostatní obdivovat, že máte monokla z rvačky na obranu své cti? Teda - jenom v případě, že ji vyhrajete samozřejmě...

Zamlžené smysly

Mám chřipku. Teda ještě asi ne úplnou. Abych pravdu řekla, chřipku neumím identifikovat. Neznám hranici mezi "jenom mě bolí v krku, mám rýmu a je mi špatně" a "uuuh oh já bám chřibku". Myslím že jsem momentálně v tom prvním stádiu. Tak jako tak to nic nemění - hlavně fakt, že já prostě nemůžu být nemocná. Zítra jdu na koncert. Nemůžu být nemocná na koncertě. Navíc u nás doma se obvykle praktikuje "dokud nemáš teplotu, jdeš do školy". Jestli jste si mysleli, že chodit do školy je otrava, tak chodit do školy s chřipkou je naprostá Sodoma Gomora. Navíc doma nemáme žádné takové ty dobré léky jako strepsils nebo septolete. Máme sice plný šuplík prášků, ale nejobyčejnější je tam paralen a na ten se mi neche brát. Ách jo. Můj srandovní stav mi zničil veškerý cit pro psaní článků. Nevím tedy, jesti jsem někdy nějaký měla, ale tohle prostě nemá hlavu ani patu. Abych pravdu řekla, nevím ani, co píšu. Prostě si tak stěžuji klávesnici.
Víte že jsme s rodinou zachránili ježka? Od našeho střeštěného psa. To byla akce. Před výletem do Starbucks. Na naší zahradě. Byl to krásný ježek. Velký ježek. Chudák, určitě se strašně bál.
Tenhle článek nesmažu jenom proto, že bylo tak namáhavé ho napsat. Na notebookovské klávesnici neumím psát ještě na 100%.
Jdu psát úvahu na zsv o jedinci X společnosti. To jsem zvědavá, co ze mě vyleze. A co tomu bude říkat pan profesor.
Ladi da.

Aaaaagrrrrhhhhhh!!!!!!!!!!

Můj bože, to je to takový problém nainstalovat tiskárnu?! Jsem z toho zoufalá, až je mi skoro do pláče. Ale to mě spíš ještě pořád pálí oči z cibule, co jsem před chvílí krájela. V tuhle chvíli jsem tak naštvaná na to, že u nás doma nevydrží jediné stupidní instalační CD, že když jednou zase potřebuju bratra, aby mi s tím pomohl, on vyjímečně nesedí doma na zadku, ale trajdá někde v divočině. A táta jakbysmet. Máme doma tři tiskárny, dvě nefungují a jedna je připojená k počítači, na který nesmím a kterého se stejně bojím. A tak se tu už několik hodin snažím nainstalovat svojí tiskárnu, abych si mohla vytisknout obrázek, na můj nový termohrníček. Taková drobnost, která má jediný účel - zařídit, abych po cestě so školy přestala vrážet do sloupů, vnímala okolní svět a vypadala alespoň trochu k světu. A tahle maličkost mi dneska udělala obrovskou radost. Celé odpoledne jsem se těšila, až přijdu domů, najdu si úžasný obrázek a vytisknu ho. Cha! Prdlajs! Výsledkem celé té tisknoucí akce je, že jsem zoufalá, naštvaná a připadám si jako neschopná blondýna. Člověk by neřekl, jak ho dokáže zdeptat ubohá tiskárna. A věděli jste, že .exe dokumenty se během stahování záhzadně mění na něco nepoužitelného? Proč když jednou zase potřebuju pomoct s technikou, je doma akorát mladší bratr, hrající celý večer falešně na saxofon?!!!!!!!

Budu potřebovat kafe. Hodně kafe.

Já to nezvládnu. Skoro tři měsíce, jsem něco takového nedělala. Člověk si odvykne. Nebo mám říct, člověk si rád zvykne? Nepůjdu spát. Třeba když nepůjdu spát, nenastane druhý den. Nikdy jsem nezůstala vzhůru celou noc. Skoro celou ano, ale nikdy ne celou. To znamená, že zatímco spím, musí se něco velkého udát. Nějaký velký třesk. Posun času. Mám vlastního permoníčka, co přehodí vypínač z noci na den. Když nepůjdu spát, nebude moct cvaknout vypínačem. Už navždycky bude 7.9.2008. Ano, to je dobrý plán. Jediné co musím udělat, je donést si zásoby jídla. A kafe. Ale to by neměl být problém - věřte nebo ne, máme doma jídlo. Že nevěříte? Je to stejně nemožné jako permoník s vypínačem a přesto je to pravda. Další důkaz toho, že moje mysl nezkolabovala z panického strachu ze zítřka, že je to všechno pravda! Ach, kdyby se nezasztavil čas, jistě bych byla oslavována mnohými studenty mého gymnázia. A vymyslet to dříve, řekněme tak... 31. srpna, byla bych zbožňována studenty z celého světa! Kromě šprtů samozřejmě. Ale tak - člověk musí musí něco obětovat v zájmu něčeho velkého. Něčeho galaktického. Obětuji cokoliv, jen abych zítra nemusela vstávat v sedm ráno, během čtvrt hodiny se obléct a vyrazit školy! Vždyť něco takového jsem nedělala už skoro tři měsíce!

Mise splněna

Zvládla jsem to! Odjela jsem s rodiči na dovolenou do Anglie s několika cíly, kterých jsem chtěla dosáhnout. V první řadě přežít. To se mi očividně, s většími i menšími potížemi, podařilo.
Mým dalším milníkem k úspěchu bylo sehnat tričko s vyplazeným jazykem - znakem Rolling Stones. Právě si čtete článek hrdé majitelky tmavě šedivého trička s červenobílým rádoby sepraným obrázkem vyplazeného jazyku a bílým stejně rádoby sepraným nápisem Rolling Stones. V neposlední řadě jsem sehnala úžasně nádherný tlustý sešit, který bude tento rok vymění můj modrý sešit s kolečky a bude se místo něj starat o to, abych nosila domácí úkoly, psala testy a chodila na domluvené schůzky včas připravena na všechno. A jako bonus jsem sehnala ještě jeden krásný sešit se sluchátky. S těmahle sešitama jako by se člověk do toho podivného domu, kam nás zavírají na dlouhé a předlouhé hodiny do podivných pokojů s pomalovanými stoly skoro i těšil. Ale to je jen taková malá iluze. Ve skutečnosti jsem si už vymyslela úžasný plán jak letos těm drastickým rukám zákona uniknout. Nemůžu vám ho prozradit, udělali by jste to taky a bylo by to moc nápadné. Jediné co vám můžu říct je, že k tomu potřebujete pomoc minimálně jednoho člověka. Mám dokonce i plán B, kdyby se něco nepovedlo. Ten vám klidně prozradím. Až půjdete zase do školy (a nezáleží na tom, jestli už zítra jako všichni nebo až v pondělí jako já a lidé, kteří se mnou chodí do školy), zamyslete se nad tím, které dveře doma jsou nejpevnější, chyťe se futra a nepusťte se, ani když vás budou tahat za nohy. Pro dodání vetší autentičnosti můžete křičet a jako sebeobranu můžete i kopat. Zkuste to, myslím, že by to mohlo vyjít. V nejhorším vás po čase odvezou do takového velkého domu s mřížemi, ale nebojte se, slyšela jsem, že jsou tam velmi hodní. Lidé tam nosí bílé pláště a starají se o vás. To je lepší než škola, nemyslíte? Všechno je lepší než škola. "I ten nejhorší den na moři je lepší, než nejlepší den ve škole." Měla jsem si to tričko s tímhle nápisem koupit a vzít si ho na první školní den. Pan profesor třídní by ho určitě ocenil.