Před chvílí jsem si uvědomila, že první co udělám, když přijdu na nějaký nový blog je, že vyhledám kolonku "o mně" a zjistím, kdo vlastně ten autor je. Pak jsem si uvědomila, že když tuhle kolonku v tom blogu nenajdu, většinou ho vypnu a on upadne v zapomnění, mezi stovky ostatních blogů. Dalším milníkem mého myšlenkového pochodu bylo, že já tuhle kolonku na svém blogu nemám. Mám tam sice nějaký profil, nebo co to je, ale v tuhle chvíli mi to nestačí. Co já vím, třeba tenhle článek časem vymažu s tím, že jsem se zase jednou unáhlila. Ale tak prozatím. Zjistím co to udělá...
Jmenuji se Mářa. Nemám ráda většinu jiných zkomolenin svého rodného jména Marie, takže například s Mařkou u mě neuspějete. Teď, v roce 2008 je mi 16 let a tolik mi bude až do února roku příštího. Žiju v Praze, jsem hrdý Pražan, ale ačkoli to není zrovna nacionalistické, nemohla bych žít nikde jinde na území ČR. Jsem velice pro západní člověk a bydlet v Londýně nebo Paříži by mi nebylo proti mysli.
Mám ráda (především moderní) umění, design, architekturu, literaturu, moderní dějiny, hudbu, filmy a seriály.
Mám několik osobností, každou se svými specifickými vlastnostmi. Nejsem zrovna středoproudá dívka - nesnáším krátké sukně, trička ani žádné jiné oblečení, které víc odhaluje, než skrývá, make up nosím jen do divadla, na koncert anebo když mám dostatečně času a nálady na to, starat se celý den o to, jestli nemám rozmazanou tužku na oči. V tuhle chvíli jsem majitelkou jedněch použitelných kalhot a jedné sukně, kterou nosím jenom když jsou kalhoty v pračce. Mám ráda auta, internet a jednoduchost. Zároveň se ale vyžívám v roztomilých sešitech, deskách s Ijáčkem, stužkách místo tkaniček, růžových obrázcích s květinovým vzorem a hned vedle stolu mám krabici s nepochopitelným množstvím krémů, řasenek, lesků na rty, hřebenů, čelenek, korálků, zrcátek, odličovadel a pleťových masek. Jedna z mých oblíbených knih (a filmů) je Pýcha a předsudek.
Mám ráda, když někdo někomu řekne, že je trubka, nejraději bych si nečesala vlasy, ráda jím, piju prakticky jenom lehkou colu, mám ráda fast foody a o greenpeace si myslím, že to s tou ekologií trochu přehánějí. Strašně často je mi někoho líto a občas se kvůli tomu nemůžu dívat ani na televizi. Moje rodina má nevycvičitelného psa, který se inteligenčně zasekl ve fázi střeštěného štěněte a nenávidím, když někdo bije nebo jakkoli jinak ubližuje psům. Jednoduše se pro něco nadchnu, ale málokdy danou věc dokončím.
Jsem ráda středem pozornosti, ale zároveň nerada mluvím o sobě a prý mám kolem sebe velkou bublinu, ve které se vypořádávám s osobními věcmi a do které se jen tak někdo nedostane. Napsat tenhle článek mi dělá velký problém, protože mám pocit, že to přece nikoho nemůže zajímat. Připadám si, jako že mám trochu poničené sebevědomí, ale poslední dobou často přemýšlím o článku (nebo to snad někdo říkal?), že ČR je vůči ostatním zemím Evropy tak zaostalá, protože si Češi nevěří, nemají dostatečné sebevědomí, aby si řekli: "Tohle dokážu!" a drali se na vyšší místa. A bůhví proč lidem (podvědomě) nevěřím, že jim na mě záleží. Ani svým dobrým kamarádům.
Na druhou stranu jsem vůči ostatním lidem velmi kritická a když je mi někdo nesympatický, má u mě utrum. Myslím, že díky svému chování můžu někomu připadat povrchní, namyšlená a nesnášenlivá. A možná mají i pravdu, ale nemůžu říct, že by mi to nějak vadilo. Poslední věc, co mě napadá je, že mám ráda, když mě někdo pochválí a že jsem strašně stydlivá. A že i přesto, že to vypadá, jako že akorát sedím u počítače, žiju ve virtuálním světě a koukám na seriály, jsem to většinou já, kdo volá všem svým kamarádům a tahá je ven...
To je tak všechno, co jsem o sobě dokázala vymyslet. Teď žádám vás, co mě znáte, abyste to posoudili a řekli, co je na tom pravdy a jestli je tohle ten správný způsob, jak se přestavit neznámému člověku. Nechám to tu pár dní viset a podle vašich komentářů usoudím, jestli jsem se zase pro něco moc rychle nadchla a vymažu to, anebo jestli vymažu jenom úvodní a závěrečný proslov a vytvořím kolonku "o mně".
Jmenuji se Mářa. Nemám ráda většinu jiných zkomolenin svého rodného jména Marie, takže například s Mařkou u mě neuspějete. Teď, v roce 2008 je mi 16 let a tolik mi bude až do února roku příštího. Žiju v Praze, jsem hrdý Pražan, ale ačkoli to není zrovna nacionalistické, nemohla bych žít nikde jinde na území ČR. Jsem velice pro západní člověk a bydlet v Londýně nebo Paříži by mi nebylo proti mysli.
Mám ráda (především moderní) umění, design, architekturu, literaturu, moderní dějiny, hudbu, filmy a seriály.
Mám několik osobností, každou se svými specifickými vlastnostmi. Nejsem zrovna středoproudá dívka - nesnáším krátké sukně, trička ani žádné jiné oblečení, které víc odhaluje, než skrývá, make up nosím jen do divadla, na koncert anebo když mám dostatečně času a nálady na to, starat se celý den o to, jestli nemám rozmazanou tužku na oči. V tuhle chvíli jsem majitelkou jedněch použitelných kalhot a jedné sukně, kterou nosím jenom když jsou kalhoty v pračce. Mám ráda auta, internet a jednoduchost. Zároveň se ale vyžívám v roztomilých sešitech, deskách s Ijáčkem, stužkách místo tkaniček, růžových obrázcích s květinovým vzorem a hned vedle stolu mám krabici s nepochopitelným množstvím krémů, řasenek, lesků na rty, hřebenů, čelenek, korálků, zrcátek, odličovadel a pleťových masek. Jedna z mých oblíbených knih (a filmů) je Pýcha a předsudek.
Mám ráda, když někdo někomu řekne, že je trubka, nejraději bych si nečesala vlasy, ráda jím, piju prakticky jenom lehkou colu, mám ráda fast foody a o greenpeace si myslím, že to s tou ekologií trochu přehánějí. Strašně často je mi někoho líto a občas se kvůli tomu nemůžu dívat ani na televizi. Moje rodina má nevycvičitelného psa, který se inteligenčně zasekl ve fázi střeštěného štěněte a nenávidím, když někdo bije nebo jakkoli jinak ubližuje psům. Jednoduše se pro něco nadchnu, ale málokdy danou věc dokončím.
Jsem ráda středem pozornosti, ale zároveň nerada mluvím o sobě a prý mám kolem sebe velkou bublinu, ve které se vypořádávám s osobními věcmi a do které se jen tak někdo nedostane. Napsat tenhle článek mi dělá velký problém, protože mám pocit, že to přece nikoho nemůže zajímat. Připadám si, jako že mám trochu poničené sebevědomí, ale poslední dobou často přemýšlím o článku (nebo to snad někdo říkal?), že ČR je vůči ostatním zemím Evropy tak zaostalá, protože si Češi nevěří, nemají dostatečné sebevědomí, aby si řekli: "Tohle dokážu!" a drali se na vyšší místa. A bůhví proč lidem (podvědomě) nevěřím, že jim na mě záleží. Ani svým dobrým kamarádům.
Na druhou stranu jsem vůči ostatním lidem velmi kritická a když je mi někdo nesympatický, má u mě utrum. Myslím, že díky svému chování můžu někomu připadat povrchní, namyšlená a nesnášenlivá. A možná mají i pravdu, ale nemůžu říct, že by mi to nějak vadilo. Poslední věc, co mě napadá je, že mám ráda, když mě někdo pochválí a že jsem strašně stydlivá. A že i přesto, že to vypadá, jako že akorát sedím u počítače, žiju ve virtuálním světě a koukám na seriály, jsem to většinou já, kdo volá všem svým kamarádům a tahá je ven...
To je tak všechno, co jsem o sobě dokázala vymyslet. Teď žádám vás, co mě znáte, abyste to posoudili a řekli, co je na tom pravdy a jestli je tohle ten správný způsob, jak se přestavit neznámému člověku. Nechám to tu pár dní viset a podle vašich komentářů usoudím, jestli jsem se zase pro něco moc rychle nadchla a vymažu to, anebo jestli vymažu jenom úvodní a závěrečný proslov a vytvořím kolonku "o mně".
3 komentáře:
Nemohu objektivně posoudit jestli charakteristika sedí nebo ne. Na to se známe dosti málo. Co však mohu s jistotou tvrdit je fakt, že jsem článek v takovémto rozsahu ještě nikdy nepřečetla celý. Od začátku až do konce. Tentokrát se mi to povedlo;)
Píšeš pěkně,
:*
Žjóva, Mářo, myslím, že ta charakteristika docela sedí. Teda, nevím moc o tvých osobních vnitřních pocitech.. :D Ale ten začátek mi přišel srandovní, mářovskej. Škoda, že jsem si ten článek nepřečetla ještě před naší pozdní snídaní v kaabě, na spoustu věcí z toho přišla řeč :D super článek, pobavila jsem se
ps.: taky se mi líbí oslovení trubka :D
ja myslim, zes to napsala pekne
Okomentovat