Já bych nemohla být člověk, který tráví celé svoje mládí v podchodu, kde se scházejí záškoláci ze všech okolních škol. Potom co jsem dneska byla po dvou dnech ve škole zítra zase zůstávám doma a tím že nemám čtyřicítky horečky, ale jen nějaký nablblý kašel si připadám strašně provinile. Občas sama sebe nechápu - po bůhvíjak dlouhé době jsem trochu nemocná, navíc se tenhle týden prakticky neučíme, takže ten čas, který bych marnila ve škole budu marnit doma a alespoň se budu léčit a já se cítím provinile! Přitom nejsem nějaký snažílek co nemůže vynechat jedinou hodinu, protože by pak nebyl nejlepší ze třídy - naopak! Na učení jsem naprostý loser, který proplouvá studiem s odřenými zády a to že jsem se letos začala trochu učit ještě neznamená, že mě ta škola začala bavit. Tak proč se proboha cítím provinile?!

Máma má narozeniny, musím jít permoničit do kuchyně...

To je tak zvláštní. Tím že byly prázdniny a tím že príští týden prakticky neučíme nemusím dneska, nic dělat. I po bytě mám všechno co musím udělat hotové. Je to vážně nezvyklé, nemuset tu vyšilovat nad fyzikou nebo tu nepobíhat po bytě a uklízet. Nešla jsem do školy - mám svoje vytoužené volno a přijde mi, že je na tom něco špatně. Dokonce jsem konečně dala dohromady všechny informace o lyžích pro kamarády - na to jsem se chystala tak dlouho a pořád na to nebyl čas. Nemůžu uvěřit, že nemusím dělat vůbec nic. Můžu si jít s číst a nemusím si přitom vyčítat, že zanedbávám učení. Můžu si pustit film a nemusím si říkat, že marním čas sledováním televize. Na něco prostě musím zapomínat. Dřív nebo později prostě musím přijít na něco, co mi naruší tuhle vytouženou chvíli volna. Ale teď, když jí konečně mám, mi přijde, že by mi ani nevadilo muset zase něco dělat.

Naprosto nenávidím, když mě někdo "chytá za slovo". To je tak příšerná vlastnost. Většinou je to sice myšleno ze srandy, ale to co jsem řekla najednou dostane nějaký naprosto trapný smysl. A když to není myšleno ze srandy, to už je naprosto no comment. Nebaví mě přemýšlet nad každým slovem, aby mojí informaci někdo nepřetransformoval do věty naprosto opačného významu. Navíc to poslední dobou dělá úplně každý. To je to taková zábava, mít dvě minuty srandu z naprostého nesmyslu založeného na jednom slově, naprosto vytrženém z kontextu? Prosím, odnaučte se to!

Chtěla bych, abych někdy napsala článek, který by vás donutil k zamyšlení. Když ne k nějakému hlubšímu, tak aspoň k malému, povrchnímu zamyšlení. Prostě aby jste aspoň tak dvě minuty po přečtení posledního slova přemýšleli nad nějakým smyslem nebo klidně i nesmyslem, který jsem vypustila do světa. Jenže jak to udělat? Můžu tu vyjádřit svůj povrchní názor na moderní témata, která hýbou světem, jako je Bushova vláda, hladomor v Africe, globální oteplování anebo alespoň blob, čili Národní knihovna. Tisíckrát omílaná, naprosto neoriginální, ohraná a všemi nenáviděná témata - myslím že to není ta správná cesta, jak zanechat stopu ve vašich myšlenkách. A co třeba problémy, které všichni zastrčili někam do kouta a nechávají je tam do doby, než z toho bude naprostá pohroma? To asi také není zrovna dobrý nápad - zaprvé mě nic takového zrovna nenapadá a zadruhé bych si připadala jako nějaká aktivistka. Tak bych tu mohla vymyslet nějakou, do posledního detailu promyšlenou, teorii (například moji oblíbenou o vzniku světa), která by sice byla naprosto nereálná, stupidní a dětinská, ale na druhou stranu ne nemožná - vždyť prakticky všechno spojené s vesmírem, lidstvem a vznikem světa jsou pouze teorie. Nikdo tím pádem nemůže na 100% popřít, když řeknu že velký třesk je výmysl bláznivého astrologa a že svět je ve skutečnosti obrovská 3D televize plná nevyčerpatelných příběhů, na kterou se dívají řečtí bohové a neuvěřitelně se baví. Tím by se i vysvětlovalo, proč se o těch bozích ví - televize se jim rozbila, lidstvo se vyvíjelo moc pomalu a tak se museli ponořit víc do hloubky, opravit pár věcí, nastartovat lidi k nějaké akci, aby ty programy nebyly pořád tak stejné. Tak, teď mi stačí obrovská celosvětová kampaň, nějaký ten důkaz a za pár set let se o mě bude učit jako o velké myslitelce, která ale předběhla svou dobu a proto jí nikdo v tom zaostalém roce 2007 nikdo nevěřil. Tak co, donutím vás něčím takovým k zamyšlení, anebo musím přiít s něčím konkrétnějším?

Někdy mi přijde, že lidé ve všem zbytečně hledají nějaký hlubší smysl. Proč to dělají? Jistě, jsou věci, nad kterými se člověk prostě musí zamyslet a bádat po nějakém tom hlubším smyslu, ale proč ho hledat někde, kde je všechno jasné? Proč si přidělávat starosti na něčem, co je předem vyřešené? Všichni pořád hledají nějaký problém a v tu samou chvíli se snaží ten neexistující problém vyřešit. Neřeknu vám konkrétní případy - ne že bych o žádných nevěděla, ale bohužel je z úcty k mému zdraví musím zachovat v tajnosti. Občas mi ale prostě přijde, že se všichni rejpají ve věci, která se dá vyřešit naprosto jednoduše. Tím nechci říct, že je všechno jednoduché, to by byla docela nuda, ale na druhou stranu, nemusí být úplně všechno tak složité...

Já taky neumim být nemocná. Moje tělo má nějaký šestý smysl na to, být nemocné, když jsou prázdniny. Poslední dobou, když jsem nemocná, je nějaké volno. Ve školním roce pečlivě chodím do školy, i když je chřipková epidemie a všichni z mého okolí jsou doma. Ale sotva co se začne blížit nějaké vytoužené volno, začínám postupně smrkat a pokašlávat a hned co poslední školní den projdu vratama školy, porazí mě chřipka, která ale skončí přesně poslední den prázdnin. Proč nemůže mít moje tělo nějaký jiný šestý smysl? Třeba na logické předměty jako je fyzika nebo matika. Nebo na orientaci, na to taky nejsem zrovna expert. Nebo na něco strašně neobvyklého a skvělého. Třeba na výsledky testů. Můj šestý smysl by mi napověděl, že výsledek příkladu je 6x a navíc by mě navedl na správný postup. To by byl správný šestý smysl. Ale umět být nemocná na dny volna??

Mojí plochu zdobí nový obrázek. Je na něm Stewie - můj nový idol. Není to žádný americký ani anglický herec - je to animovaná postava ze seriálu Family Guy. Dítě, které sní o ovládnutí galaxie, ale přitom ještě nezná základní pravdy o světě. Je například přesvědčený o tom, že Santa Claus sleduje děti kamerami ukrytými ve vánočních ozdobách. Jak jinak by přece zvládnul kontrolovat děti po celém světě, jestli byly hodné a poslušné?

Největší zabiják všech nápadů je, když vám profesor při zadávání úkolu dá prostor nekonečných možností - volné téma. Pokaždé, když mám cokoliv zpracovat na volné téma, strávím půl dne přemýšlením, o čem bych tedy měla referovat a nakonec skončím u nějaké ubohosti. Přece jenom, když vám profesor zadá přesné hranice, ušetří vám půlku práce. Jenže oni to určitě moc dobře vědí, a proto schválně nechávají naši fantazii napospas svému osudu, nepřispěchají jí na pomoc, když se svíjí v křečích zoufalství a prázdnoty. A nakonec očekávají excelentní přednes se všemi řečnickými obraty, ketré vídají ve filmech kde pohledný, perfektně oblečený muž, sportovní a přesto elegantní, vede plynulou řeč plnou nenápadných narážek jak na ženy, tak i na muže, kteří se pak začnou culit jako třináctiletá slečna. Nesmím opomenout spiklenecé mrknutí, které většinou vyvolá neutišitelný aplaus. Bohužel, když si představím řečnění ve škole, představa narážek na moje spolužáky a spikleneckého mrknutí je opravdu komická. V praxi je to spíš nervózní muchlání papíru, pohled učitelky, kerý se do vás zabodává hlouběji a hlouběji při každé další větě a kritický pohled lidí znuzených životem v ústavu, kde musí poslouchat takové žvásty. Žvásty, které jste nebyli nuceni říkat - mohli jste přece vymyslet něco lepšího. Když je zadané téma, všichni chápou, že jste prostě neměli na výběr, ale takhle? Připadáte si spíš jako odpad vší společnosti, co není schopen vymyslet něco, co zaujme už první větou. Něco tak úžasného, že vás to i nabudí k tomu spikleneckému mrknutí tak úžasnému, že ho ocení i pubertální spolužáci.

Omlouvám se, prozměnu mám moc práce a málo času. Dnešní den byl hektický už od rána a teď, ve 22:45 tomu stálě není konec...

Váš e-mail byl úspěšně odeslán. Ach jaká krásná věta. Tahle věta definitivně ukončila četbu bible a otevřela cestu k normálním knížkám, které sice neovlivňují celý svět už po staletí. ale pro mě. 15-ti letou studentkou gymnázia jsou úžasné až až. Škoda že mi tahle svoboda četby nevydrží moc dlouho. Homér si na mě už brousí svých X set stránek. Snad nám dá jenom nějaký výtah...

Je normální, abych vláčela svého mladšího bratra za nohu a za ruku, aby se šel umýt? Jsou všichni mladší sourozenci tak nesnesitelní a rozmazlení? Budu doufat že ano a že nemám doma nezkrotitelnu příšeru, jedinou svého druhu.

Konečně je pátek! Jsem nadšená asi z milionu různých důvodů a jeden z nich je, že konečně můžu napsat pořádný článek! Nebudu si připadat špatně, že blog zanedbávám a vůbec - jestli mě baví psát, tak jak říkám, tak bych už proboha ze sebe měla něco vyloudit. Tak co, mám postupovat podle nově naučeného rozdělení tragédie? Expozice, kolize, krize... Radši ne, za prvé je to původem ze školy a tenhle víkend je ve znamení vegetování a naprostého odpoutání se od školních povinností (v rámci možností, mám úkoly a musím se učit na testy). Navíc, je to rozdělení tragédie a proč bych měla psát tragédii? Měla by to být oslavná óda na boha, který šest dní pracoval a sedmý den odpočíval a pak na toho, který k tomu volnu přidal ještě sobotu. Podrobným rozborem jsem se dostala k mé odpovědi, a to, že můj postupně narůstající článek nebude mít žádné svazující rozdělení do pečlivě promyšlených částí. Myslím, že to bude můj obvyklý, nekonečný výlev myšlenek a nápadů. A hlavně mám konečně příležitost se rozepsat o věcech, nad kterými už delší dobu uvažuji, nebo ze kterých jsem nějakým, skoro až dětským způsobem, nadšená. Třeba takové vůně. Víte že vůně vám připomene lidi, místa a zážitky stejně, jako když se na něco podíváte? To mi přijde naprosto úžasné. Když třeba jedete v tramvaji, je večerní špička, všichni ti unavení lidé se vracejí z práce a vy něco ucítíte. Parfém nebo třeba aviváž. Já si skoro pokaždé na někoho vzpomenu. Tím se přenesu na místo, odkud ho znám a najednou kolem mě není ta spousta lidí v šedivém oblečení, ale octnu se v tom daném momentě, někdy před dlouhou dobou. Je to možná podivně mystické, ale pořád lepší než ta nacpaná tramvaj.
Znáte film Proof? Nebudu se tu zabývat dějem, nechci psát o tom filmu. Zalíbila se mi tam jedna věc. Je tam taková holka a je ve strašné depresi a vůbec se o sebe nestará. Pak přijede její sestra z New Yorku - taková ta perfektní dáma, co si všechno zapisuje do diáře a pak si odškrtává, jesti to opravdu splnila. Když se ta sestra snaží navázat konverzaci s tou holkou, ptá se jí, jestli vyzkoušela nějaký kondicionér, který jí doporučila. Ta se na ní podívá pohledem plným odporu a otázek, proč se proboha baví o kondiconéru a odpoví, že nemá důvod, mýt si vlasy kondicionérem, aby byly zdravé, protože vlasy nemůžou být zdravé, když jsou mrtvé. Je to odumřelá tkáň či co. To je tak zvláštní. Miliardy lidí po celém světě pečlivě opečovává svoje vlasy, aby byly zdravé, silné a krásné, je tolik přípravků na docílení těchto přání a celou tu dobu je to vlastně jeden velký nesmysl. Je sice fakt, že ty šampony většinou opravdu zařídí, že vlasy jsou nějakým způsobem "zdravé", ale ve skutečnosti je to nemožné. Takové mrhání časem a penězi. Kolik lidí pracuje v kosmetickém průmyslu a vymýšlí řasenky - na mrtvé řasy, laky na nehty - na mrtvé nehty, šampony, kondicionéry, barvy, masky a jiné chemikálie na mrtvé vlasy. Ale uznávám, kdyby to nebylo, byla bych i já osobně docela nespokojená. Teda-kdyby to nebylo, nic takového bych neznala a neměla bych důvod si stěžovat. Takže, kdyby to teď přestalo, to vlasové a vůbec kosmetické šílenství.
Můj myšlenkový pochod byl přerušen záchranou špaget. Jdu večeřet.

Včera jsem řekla, že vám napíšu o těch úžasných věcech, co celé dny dělám. Začnu školou, protože škola zaplňuje tři čtvrtiny mého volného času. Průběrně tam jsem 7,6 hodin denně a pak se musím připravovat ještě doma. A to je přesně ten důvod, proč se tu dneska nepídím po nějakém novém objevu nebo nerozebírám jednu z mých šílených myšlenek. Totiž, včera jsme měli psát velký test, ale nějak se stalo, že ho píšeme až zítra a já se tím pádem musím dneska znova učit. Zase. Už to musí znít jako ohraná výmluva, ale já bych vážně radši psala monolog o nesmrtelnosti chrousta, než řešila nejstarší literární památky...

Tak, po dvou dnech flákání nastupuji v plné síle, abych ohromila svět tím, jaký úžasný život vedu. Ehm... Ve skutečnosti to dneska zase musím nějak odfláknout a všechnu tu svoji sílu vložit do starověké literatury a chemického názvosloví. Pátek se ale nezadržitelně blíži (občas mám sice pocit, že by se dal zadržet docela jednoduše, ale musím použít nějaké úžasné literární obraty, kterými okořením již obvyklý vzkaz, že nemám čas) a tak se těště na příval informací. Jistě vás budou zajímat všechny slasti a strasti mého všedního dne. Neříkejte, že nehoříte nedočkavostí, až se dozvíte, jaké to je být celé dny ve škole, vybírat brýle nebo vracet iPod. To je přece tak nevšední a neokoukané!

Je 20:20 a já jsem tak ospalá, že sotva udržim oči otevřený. Natož abych se tady rozepisovala nad svým okouzlujícím, překvapivým a oslňujícím životem.

Právě jsem zjistila, že zítra píšu test. Jdu se učit, rozplývat se tu budu jindy.

Poslouchám nové Hives - The Black And White Album a to CD vcelku přesně vystihuje moje očekávání. Jsou praštění, ale zároveň melodičtí a usedlí. Veselí, ale žádné rozjuchané béčko. Prostě jdou již vyzkoušenou cestou a drží se stylu, který umí a který jim podle všeho vyjovuje. Jak z prvního, ale docela povrchního poslechu usuzuji, tak přesto že hrajou v podstatě to samé jako dřív a nešokují žádnými instrumentálními pasážemi ani dlouhými kytarovými sóly, jsou přesně to, co od nich očekávám, chci a vyžaduji.

Co napsat nudné sobotě, sestávající převážně z čištění, vaření a nakupování coca coly? O čištění číst nechcete, věřte mi. Něco tak nechutného jsem ještě nečistila. Vaření není taky zrovna důvod k článku. Nejsem Jamie Oliver, abych se tu rozepisovala na úžasnou dokonalostí brambory. Zrnka rýže vlastně, brambory jsem dneska nevařila. A nakupování coca coly? Celé to bylo o tom, že jsem si řekla, že nebudu celý den sedět doma a když jsem ani po asi stém zavolání nesehnala parťáka na kino, šla jsem se podívat po nových brýlích a zeptat se na reklamaci iPodu. Nákup coca coly mi byl akorát poručen starším bratrem. Nicméně, přesto že tenhle den nebyl zrovna ukázkou inteligentního trávení volného času, nijak mi to nevadí. Jsem neskutečně ráda, že nemusím sedět devět hodin ve škole, poslouchat monotóní výklady a přijít domů naprosto vyřízená a prakticky neschopná jakékoliv činnosti. Jsem nedšená, že jsem dneska vlastně nic nedělala. Alespoň vydejchám ten týden, ale sotva co si v neděli večer řeknu: "Jé, to je tak příjemné nebýt v devět hodin ospalá." bude zase pondělí a celý ten pětidenní maraton začne znova od začátku...

Chtěla bych vznášedlo.

Nesnášim fyziku, nechápu úlohy o pohybu, nevím na co nám bude vědět, kdy auto A dohoní auto B a za jakých podmínek, když cestou musí auto A vyměnit pneumatiku a dojít si na záchod, zatímco auto B zastaví na hamburgera a 3x uvízne v zácpě, nejdřív na 20 minut, podruhé na 5 minut a potřetí na hodinu. Nechápu, jak pomocí tří písmen někdo dokáže, za pomoci neuvěřitelných vzorečků, zjistit, že auto A dohoní auto B za tři hodiny, na 115. kilometru dálnice, zrovna ve chvíli, kdy si auto B vzpomene, že zapomělo u pumpy peněženku a sjíždí ze silnice, aby se mohlo otočit a jet zpátky. Celý večer se tu do sebe snažím nacpat, jak pomocí vzorečku s=v*t zařídit, aby si řidič auta A všiml zapomenuté peněženky, nasedl do auta a začal pronásledovat auto B. Jelikož auto A dohoní auto B přesně na odbočce, musí nečekaně odbočit taky. To znamená, že způsobí dopravní kolizi na dálnici D1, díky které auto C nestihne první výročí svatby a opustí ho manželka. Mezitím auto A dohonilo auto B a díky blikání, troubení a jiným fíglům na přilákání pozornosti auta B, auto D, které při kontolování všech funkcí vozidla zapomene odbočit, přijde pozdě do práce, o kterou následně přijde a vydá se rychlostí 30 km*h-1 směrem na Nuselský most. Auto A stále ještě nepřilákalo pozornost auta B a tak se ho snaží, pomocí rovnoměrného zrychlení, předjet. Když se mu to za 2 minuty, 15 vteřin a 59 nanosekund podaří, konečně se mu povede, donutit auto B aby zastavilo a zajelo do odstavného pruhu. Když peněženku předá, je obviněn z krádeže peněz, které v té peněžence byly a co ukradl řidič motocyklu E, který v tuhle chvíli projíždí kolem majitele auta C, který se stěhuje k mamince. Když řidiči auta A a B vyřeší nesrovnalosti a zruší veškerá obvinění, potřesou si rukou a každý si jede svou cestou. Před touto shodou náhod se nikdy nepotkali, během předávání peněženky se ani nepředstavili a potkají se až za 5 měsíců, 16 dní, 4 hodiny, 8 minut a 17 sekund, když majitel auta B zjistí, že řidič auta A učí jeho nevinnou dceru a nutí ji vypočítat tento naprosto nesmyslný příklad.

Mám takovou divnou náladu. Nevím jestli je dobrá nebo špatná, nevím proč jí mám, není ani přemýšlecí, ale zároveň tu ani nezírám do zdi. Na druhou stranu ta nálada není nijaká. Asi se ve mě mísí od každého trochu a způsobuje to neidentifikovatelný pocit, který postupně ovládá celé moje tělo. Začalo to po tréninku, kdy jsme seděli v hospodě a čekali na jídlo. Nevěděla jsem, jestli je mi zima nebo teplo. Před chvílí jsem nevěděla, jestli mám hlad nebo nemám a teď už ani nevím, jakou mám náladu. Co to znamená? Jak něco takového vůbec může vzniknout? Přece buď na něco myslím, přemýšlím, vymýšlím a nebo jsem unavená, neschopná jakékoliv činnosti, fyzické nebo psychické. Ale jak můžu mít náladu, která není ani jedno z toho? Dá se tomu vůbec říkat nálada? A jak se toho mám zbavit? Vždyť je to bezvýchodná situace. Šla bych spát, ale nevím jestli jsem unavená. Nechce se mi nic dělat, ale zároveň tu nechci bezmocně sedět.
V koupelně kape sprcha. To je moje záchrana, protže mi ten periodicky se opakující zvuk vadí. Je to negativní, to znamená že to patří do jedné z těch skupin a nevisí to vakuu uprostřed. Třeba mě to otočení kohoutkem vysvobodí. Ale co když vypnutím sprchy zničím jedinou naději na záchranu? Mám být radši rozčílená a podrážděná tím, že ten příšerný zvuk se opakuje znova a znova a znova, anebo tu radši mám bojovat sama se sebou? No, zkusím ho vypnout, ale zapnu hudbu, půjdu si lehnout a uvidím, jestli to bude fungovat. Protože jestli nepomůže ani hudba, nemám šanci na emoce.

Chci Lamborgini, chci se vykašlat na pár dní na školu a chci jet na "driving holiday" do alp, hledat nejlepší silnici. Právě jsem dokoukala Top Gear - britský pořad o autech, který uvádí tři legrační pánové se střeštěnými nápady a spoustou zbytečných peněz na uskutečnění těch šílených nápadů. Ach, jaká to krásná představa. Možná by stačilo jen to vykašlání se na školu, ale jenom proto, že ještě nemůžu řídit.

Vymýšlení článků je mnohem, mnohem namáhavější, když začnete brát v úvahu, kdo všechno si ten blog vlastně čte. Když si zjistíte, že váš blog čtou i lidi, u kterých byste byli neradi, aby si řekli: "Jéžiš, ta zas napsala blbost." Dneska jsem totiž zjistila, že kamarádi mého staršího bratra si čtou můj blog. To jsou takový ty lidi, které jsem brala jako "bratrovi kámoše" a kteří mě brali jako "Kordovu ségru" a tím prakticky končí veškerá naše komunikace. Je to zvláštní, nevím jestli mám být ráda a řešit témata článků víc do hloubky, anebo jestli se na to mám vykašlat, stále považovat ty lidi za "bratrovi kámoše" a neřešit to? A vůbec, tohle už je asi 150 článek o tom, co a jak bych měla psát. To proboha neumim vymyslet nic novýho? Mě sice vždycky něco napadne, ale je to třeba ve škole a když dojdu domů, už si to nepamatuju. Měla bych si to psát. Tak, budu tohle brát jako jeden ze zahajovacích článků, který svou stupidností většinou předčí cokoli jiného.

Dneska jsem byla v kině na Ratatouille. Je to trochu ujetý, chodit v 15 letech na animovanou pohádku, ale nic jiného opravdu nedávali. Nebyl to kdovíjaký trhák, ale ani nějaký propadák. Prostě pořád ten stejný, omletý scénář. V životě hlavního hrdiny se stane velký zvrat, všechno jde dobře, pak ale přijde problém, který se vyřeší uvědoměním sama sebe jednoho z hrdinů a pak žijou všichni šťastně až do smrti. Samozřejmě nesmí chybět sem tam nějaký vtip nebo dojemná scéna. Všechny tyhle animované pohádky jsou stejné a ani tahle nebyla vyjímkou. Neoběvilo se tu nic nového ani převratného. Ale co, bylo to příjemné zpestření dne a myslím že dětem, pro které je to určené, se to nepochybně líbilo. A mě vlastně taky.

Vyřešeno, opraveno, přejmenováno. Abych vysvětlila název blogu - původně to mělo být "everything-can-happen", což je citát z knihy a filmu Domov na konci světa od Michala Cunninghama. Bohužel, tuhle adresu už někdo má, takže jsem použila jakési synonymum. Doufám že je to gramaticky správně. Tímto vás tedy vítám na stránce everything-can-come-over.blogspot.com .

Tak jsem právě byla upozorněna, že mám chybu v url adrese. Je to moje blbost, připadám si docela trapně, ale na druhou stranu, když je to napsané dobře, stejně to nejde, protože tu adresu už nekdo má. No, uvidím jestli se s tím dá něco dělat.

Blog.cz se přes noc neumoudřil. Chtěla jsem mu dát druhou šanci, ale on si stále tvrdošíjně dělá co chce. No, jeho mínus, já jsem si už našla nového kamaráda, kterému budu vylévat své srdce z útrap a křivd mého každodenního života.

Tak jsem se rozhodla, že zkusím něco jiného než blog.cz, kterého mám už plné zuby. No, uvidím jak se mi to bude líbit, jestli se mi podaří proniknout víc do hloubky a naučit se různé triky. Nebo spíš jak dlouho mi to bude trvat. Na tomhle portálu bych teoreticky měla být ušetřena vymýšlení nových, úžasných designů stránky, protože se to tu (nejspíš) nadá moc měnit. (Tenhle jsem navíc ani nevymýšlela, Prostě jsem si vybrala jednu ze šablon.) Takže se vlastně budu starat jen o články. Pochybuju ale, že se to odrazí v jejich kvalitě.