Čeká mě déja vu?

Právě jsem čtyři hodiny v kuse dělala prezentaci, při které jsem mimo jiné zjistila, že když hledáte informace o Fidelu Castrovi a o aktuální situaci na Kubě, v rámci celosvětového šíření Marxistické myšlenky se vám zpomalí ten ošklivý, imperialistický, kapitalistický počítač na úplné minimum, takže se práce ještě zpomalí. Možná by to šlo vypočítat. W= F * s = síla daného komunistického režimu * vzdálenost od místa, o kterém hledáte informace (v mém případě tedy od Kuby) = rychlost vašho počítače. Jednoduché!
A co budu dělat teď? V 0:32? Spát? Áhahahehehoho! (*hysterický smích lehce zaměnitelný za hysterický pláč*). To by nešlo abych spala těch minimáních osm hodin. Kde jste a to přišli? Nee, ještě se musím naučit biologii na zítřejší test. Je toho sice "jenom" dvě z obou stran hustě popsané A4, ale jelikož třičtvrtině slov nerozumím, musím se to našprtat nazpaměť, slovo od slova. Bohužel, biologie je mnohem lepší uspávač než kdejaký prášek, takže to že mi zítra odpadá první hodina pro mě nemá žádný význam, protože asi budu muset vstát jako obyčejně a tu hodinu se učit.
Co budu dělat za dva týdny, kdy bude ten vražedný týden před klalsifikaci?! Bude můj "hysterický smích lehce zaměnitelný za hysterický pláč" pouze pláčem? Obávám se, že se budu choulet v koutě, kolem mě budou rozloženy sešity a učebnice a já budu permanentně vzlykat, už ani nebudu mít slzy, nebudu mít sílu na pláč, natož pak na učení, psychicky zhroucená napíšu všechny testy na 5, propadnu a celé tohleto se bude jako déja vu opakovat znova.

Výstava

Musím počkat minimálně půl hodiny, než půjdu spát, abych si na noc dala oblečení do sušičky a ráno měla co na sebe. Nemám co dělat a tak jsem se rozhodla obohatit vás i sebe o nový článek. Nemám vlastně o čem psát, tak asi napíšu cokoliv, co mi zrovna přijde pod prsty. Třeba že jsme dneska byli s dějinami umění na výstavě Gregoryho Crewdsona, toho momentálně tak opěvovaného fotografa, který ani s filmovým štábem a spoustou peněz neumí vyfotit zajímavou fotku. Ta výstava byla tak nudná, že si jeho jméno ani nepamatuiju - musela jsem ho opsat z letáčku. Tenhle člověk si nechá obrovským štábem všechno naaranžovat, nasvítit, sem tam zbořit nějaký nepotřebný dům nebo jinak změnit okolí, prostě všechno, aby jeho fotografie byly dokonalé. Práce na fotce ale nekončí cvaknutím spouště. Potom se do ní totiž pustí počítačoví mágové se svými turbophotoshopy a upraví všechny nedostatky, zostří detaily, vylepší barvy, smaže vrásky a pihy, vyhladí pleť. Člověk by si řekl, že po tom všem úsilí z toho vyleze zajímavá fotka. Nějaká neobvyklá. Ale tohle? Byla to nuda. Trochu mi to připomínalo velmi drahé, rádoby umělecké rodinné album. Nebo spíše takové ty ilustrující fotografie. A když na té fotce nebyl hořící dům, žena v depresi nebo trávové koberce, byl tam pouhý, trapný model se sektou ptáků, kteří zrovna mají jakýsi obřad kolem kruhu z vajíček. Alespoň tak mi to připadalo. Vážně, ještě že jsme to jako školní skupina měli zadarmo - byla by škoda i té trapné dvacetikoruny za studentské vstupné.

Další z těch článků, kde je kvůl vzteku všechno přehnané a za který musí přijít nějaký trest.

Mám kolem sebe jakýsi obranný mechanismus, který při jakékémkoliv náznaku sympatií ostatních lidí spustí velký červený alarm a způsobí, že se začnu ubírat myšlenkami o svojí bezvýznamnosti o cizích úskocích, výmyslech a podvodech, ztuhnu a vůbec mě to celou rozhodí. Navíc jsem se asi stala živitelkou mých dvou sourozenců - hlavně pak toho staršího. Všechno moje kapesné na tento týden padlo za naše sladkosti, základní potraviny a coca colu, protože po rodičích žádám peníze tak často, že už se jim ani neodvažuji říct, že nemám ani korunu, protože jsem minulý měsíc platila benzín na cestu ze středověké hospody. Ještě k tomu jsem po mém dnešním odvážném nápadu vzít si šaty celá spálená na zádech, takže se můžu oficíálně prohlásit za redneck-a a jít se i se svým blbým obranným mechanismem zahrabat metr pod zem. Většina mojí třídy by stejně vyvěsila vlajky, protože mě nebaví tlachat o ničem, hrát volleyball a plazit se v lese po zemi. Tím se dostávám k další věci, která je na mém dnešním seznamu pojmenovaném "vykřič do světa co tě žere a doufej že si to nikdo zase nevezme osobně". Vypadá to, že až do oktávy už asi nepojedu s naší třídou na školní výlet. Nemůžu říct, že by mi to nějak extrémě vadilo, ale nadšená z toho také dvakrát nejsem. Plazit se v lese po zemi mě baví jenom s určitým typem lidí. V ostatních případech je to pro mě hotové utrpení. A jelikož je náš pan třídní profesor takový ten člověk, co přesně tyhle akce zbožňuje, rád je pořádá coby školní výlety. A tak já - protože naše třída bhužel nesplňuje požadavky na ten "typ lidí" - buď překonám sama sebe a pojedu a nebo se na to vykašlu a až do oktávy nebudu rozumět třičtvrtině rozhovorů, protože se budou týkat toho super týdně, kdy se spalo pod stanama a o půlnoci se hrála hra, při které si XXX zlomil ruku a nikdo nevyvázl bez škrábanců po celém těle.

Jsem šílenec co si nerozumí s lidmi, se kterými bude muset být kažný den ještě tři roky a bojí se, kdy z těhlech článků těm lidem rupnou nervy a pošlou mě do háje nejenom za mými zády, ale i z očí do očí.

Chcete nahlédnout do mých myšlenek?

Konečně jsem dosáhla toho, že když sedím u stolu a chci si něco zapsat, nemusím se zvedat, půl hodiny hledat tužku a mezitím zapomenout, co jsem si to vlastně chtěla napsat - mám ji totiž hned po ruce.
Dočetla jsem knížku, u které jsem byla vzhledem k tématu dost překvapená, jak mě bavila. Hned jsem se pustila do další, která tu na mě přibližně týden trpělivě čekala. Jsem teprve na začátku, ale prosím, aby ta knížka nebyla tak podivná, jak zatím vypadá. Ale podle ocenění a kritik by snad neměla. Jestli se tam ale slovo kniha bude stále objevovat v každé druhé větě, asi se nedostanu ani ke třetí kapitole.
Po více jak půl roce jsem našla jednu ztracenou ponožku, takže moje zelenotyrkysové, teplé a protiskluzové ponožky jsou zase nejoblíbenější součást mého skromného šatníku.
Jak to, že i když jsem postupovala přesně podle prodavaččina návodu a dokonce koupila speciální prášek, se mi moje nová super mikina scvrka? Ne moc, ale stejně.
Měla bych se vzmužit a udělat asi tři prezentace.
Písnička co mi tu právě hraje je vážně pěkná.
Doma nemáme nic dobrého a tak brácha udělal karamel s oříškama - asi mám novou závislost.
Nenávidím poštu, pošťáky a pošťačky, nesnáším všechny servisy a úřady. Z těhle míst vždycky odcházím rozzuřená.

Tak, bůhví proč jsem vám tu napsala zlomeček věcí, které se mi poslední dobou honí hlavou. Asi prostě proto, že se mi chtělo. A proč jednou taky neudělat něco, jen proto, že se mi chtělo, protože jsem mohla, ale nemusela.

Dámy a pánové, řekněte dobrý den mému 100. článku na tomto blogu!

Prosím, prosím, prosím! Ať je ze mě Spiderman! Mám na noze obrovský červený flek doplněný velkou boulí - doufám že ta věc, co mě kousla byl ten zmutovaný pavouk. Třeba se ráno probudím a budu mít strašné svaly a sílu a z rukou mi budou tryskat pavučiny. No ale protože jsem holka, bude to všechno růžovofialové, což je docela škoda, ale tak nemůžeme být se Spidermanem úplně stejní. Mohla bych vstávat mnohem později a do školy doletět ze stromu na strom. Ráno v parku stejně nikdo nechodí, takže mě neuvidí...

(o pár vteřin vnitřního boje později)

Já se nechci ráno probudit a zjistit, že mě kousnul jenom komár. Komáři jsou nudní - nedají vám žádné superschopnosti, takže se o vás nenapíše komiks, nenatočí film a nebudete dětským idolem a musíte uznat, že to vážně za nic nestojí. Ani za těch pár vteřin, kdy se vaše fantazie ujme vlády nad zdravým rozumem a behem pár vteřin vám před očima vykreslí zářnou budoucnost coby růžovofialového spidermana.

Chalupa

Jsem na chatě. Po týdnech a měsících úspěšného odporu jsem opět tady. A překvapivě - není to zas až tak strašné. Zatím. Ale jsem tu pouze pár hodin. Není to tak strašné asi proto, že tu mám poměrně velkou zásobu časopisů a knih, co si chci přečíst, proto že jsem se u večeře zase zapovídala s rodičema a také proto, že náš šílený pes se rozhodl, že i když byla máma od té lásky a nechala ho na procházce volně puštěného, nebude poslouchat a radši uteče do lesa a to i přes to, že nepochybně věděl, že na dlouho dobu bude zase chodit na vodítku. Takže jsem další hodinu zabrala nervozitou a strachem o psa i rodiče, kteří se ho vydali hledat do lesa. Teď se rodiče tváří naštvaně, ale jenom před psem, protože být naštvaný na našeho psa je velmi obtížné a nikdo to nevydrží moc dlouho. I po třech psech (pro mě pouze po dvou psech) jsme se nenaučili odolat těm jejich nevinným obličejům á la "jsem ten nejhodnější pes na světě, který na slovo poslouchá a proto, místo abyste na mě byli naštvaní, dejte mi radši kousek té vaší sušenky." A pes se velmi usilovně tváří jako že zpytuje své svědomí. Nikdy se nevsázím, ale v tomhle případě bych se i klidně vsadila, že se mu hlavou honí další lumpárny a že si říká, jaké to bylo skvělé, honit srny po lese.
Další chvíle uprostřed polí teď tedy zaplňuji upájením mé závislosti na internetu. Připadám si jak ve filmu, kde si lidé jezdí do svých super chalup odpočinout od ruchu velkoměsta a mezi naprosto dokonalým "chatovým" nábytkem a okenicemi s andělíčky píšou svojí knihu. Kdybych psala knihu, určitě bych jí tu psala, protože přestože sem nerada jezdím a radši si užívám ruchu velkoměsta, je to tu správně zařízené. Celé je to takové světlé, nové ale zároveň chatařské a skromné. A nová podlaha tomu dodala šmrnc. Bohužel pro mé rodiče, i když to tu momentálně a záhadně lépe snáším, těším se domů, do našeho domu v zatáčce, kde každou půl hodinu piští pneumatiky, každých šest minut funí autobus do kopce a každou půlminutu štěká nějaký pes. Mám totiž ráda ruch města...