Chalupa

Jsem na chatě. Po týdnech a měsících úspěšného odporu jsem opět tady. A překvapivě - není to zas až tak strašné. Zatím. Ale jsem tu pouze pár hodin. Není to tak strašné asi proto, že tu mám poměrně velkou zásobu časopisů a knih, co si chci přečíst, proto že jsem se u večeře zase zapovídala s rodičema a také proto, že náš šílený pes se rozhodl, že i když byla máma od té lásky a nechala ho na procházce volně puštěného, nebude poslouchat a radši uteče do lesa a to i přes to, že nepochybně věděl, že na dlouho dobu bude zase chodit na vodítku. Takže jsem další hodinu zabrala nervozitou a strachem o psa i rodiče, kteří se ho vydali hledat do lesa. Teď se rodiče tváří naštvaně, ale jenom před psem, protože být naštvaný na našeho psa je velmi obtížné a nikdo to nevydrží moc dlouho. I po třech psech (pro mě pouze po dvou psech) jsme se nenaučili odolat těm jejich nevinným obličejům á la "jsem ten nejhodnější pes na světě, který na slovo poslouchá a proto, místo abyste na mě byli naštvaní, dejte mi radši kousek té vaší sušenky." A pes se velmi usilovně tváří jako že zpytuje své svědomí. Nikdy se nevsázím, ale v tomhle případě bych se i klidně vsadila, že se mu hlavou honí další lumpárny a že si říká, jaké to bylo skvělé, honit srny po lese.
Další chvíle uprostřed polí teď tedy zaplňuji upájením mé závislosti na internetu. Připadám si jak ve filmu, kde si lidé jezdí do svých super chalup odpočinout od ruchu velkoměsta a mezi naprosto dokonalým "chatovým" nábytkem a okenicemi s andělíčky píšou svojí knihu. Kdybych psala knihu, určitě bych jí tu psala, protože přestože sem nerada jezdím a radši si užívám ruchu velkoměsta, je to tu správně zařízené. Celé je to takové světlé, nové ale zároveň chatařské a skromné. A nová podlaha tomu dodala šmrnc. Bohužel pro mé rodiče, i když to tu momentálně a záhadně lépe snáším, těším se domů, do našeho domu v zatáčce, kde každou půl hodinu piští pneumatiky, každých šest minut funí autobus do kopce a každou půlminutu štěká nějaký pes. Mám totiž ráda ruch města...