Vánoční nálada

Letošní Vánoce jsou nějaké podivné. Takové nevánoční. Od října jsem na všechny ty vánoční výzdoby imunní, dárky jsem nakoupila za dva dny a bez nějakých velkých problémů, na zabíjení kapra jsem nebyla doma... A není to jenom můj osobní pohled, myslím si, že letošní vánoce nejsou moc vánoční celkově. Požáry stromečků a adventních věnců se prý rapidně zmenšily, nikde není ani jinovatka, natož pak aby bylo sněhu jak z Ladových obrázků, tak jak by to na Vánoce mělo být a nevím jestli je to tou strašidelnou finanční krizí nebo prostě tím, že vyhýbám všem obchodním domům a podobným místům, ale ani ten vánoční shon nebyl tak šílený jako obvykle! No prostě, nerozumím tomu. A přitom dělám všechno pro to, abych si připadala vánočně. Už jenom kvůli mámě a její nenápadné scénce o tom, že ty vánoce jsou hrozné a že pořád jenom vaří a nikoho to nezajímá a proto musí náš podivný stromeček unést plastové vločky o čtyřiceticentimetrovém průměru. Na telefon jsem si pověsila vánočního jelena, sehnala jsem si asi tři CD vánočních hitů, nosím čepici a pořád něco uklízím - to bych si snad měla připadat vánočně, ne?! Chm, třeba Štědrý den udělá svoje. No řekněte, kdo by se po celodenním dohadování se o zdobení stromečku, dohadování se o uklizenosti bytu, smažení kaprů a vůbec všech těch vánočních sporech nepřipadal vánočně?
Na druhou stranu, něco je takové slavnostnější. Můj mladší bratr se například umyl. Občas mám pocit, že to dělá jen před důležitými událostmi, které probíhají tak jednou za čtyři měsíce. Nechci teda přehánět, ale moc bych za to nedala, kdyby si dokonce vyčistil zuby! A teda jestli jo, tak veškerá moje imunita na vánoční šílenství bude během sekundy v trapu a já si budu ochotná nandat svetr s losem jako Colin Firth v Bridget Jones. Znáte ten svetr? Je parádní, takový pravý britský.
Končím tenhle článek a jdu spát. Přece jenom zítra je Štedrý den a ty gigantické vločky se na stromeček nepověsí samy.

Francouzská chřipka

Dlouho očekávaná francouzská chřipka dorazila v plné síle. Věděla jsem, že týden permanentní zimy, sněhu, deště a mokrých bot se neobejde bez následků. Je to tu, přes hromadu kapesníků ani nejsem skoro vidět, ale kdybyste přeji jen se mnou chtěli mluvit, snadno mě najdete podle kýchání a kašlání. Teď už se ale nemusíte snažit, zítra vyrážím i se svojí papírovou výzbrojí do boje s dvěma testy a vánočními hodinami. Ale jsem za tu nemoc i docela vděčná. Neměla jsem ponětí, jak ten týden školy, kterému předcházel francouzský týden neučení se a po kterém následují dva týdny nicnedělání, proboha přežiju. Nemoc, která mě donutila být den a 3/4 doma mi to velmi usnadnila. Teď už jen sfouknu zítřek, páteční koncert a je to.
Koukám že týden v Lyonu byla výhra se vším všudy. Nejenže jsem mohla chodit týden po městě, koukat na svátek světel, chovat se jako turista v Lyonské opeře a nasávat vědomosti ale ještě ke všemu mi důsledky těch malých nepříjemností jako permanentní mráz venku i vevnitř, 16 hodinová cesta autobusem a týdenní namáhání mozkových buněk při používání dvou cizích jazyků způsobila takovéhle úlevy ve škole. Co je komu do toho, že nemůžu dýchat a bolí mě hlava - dokud se vyhnu hodině fyziky, stojí to za to.