Flatinská famerika.

Měla bych si najít práci. Moje radovánky poslední dobou stojí víc, než mi můj rozpočet dovoluje a jelikož jsou tyhle radovánky nejoblíbenější součástí mého týdne, tak nějak se jich nehodlám vzdát. Říkejte si co chcete, ale jakákoliv činnost, při které mám nějakou energii a nemusím jí využívat na počítání teploty vody po vložení ohřáté olověné koule, je pro mě nedocenitelná. Jenže teď je zase neděle večer a já se musím učit Latinskou Ameriku a psát referát na Lyon. K tomu bych si ještě měla přečíst nějaké francouzské texty, udělat úkol na angličtinu a být ráda, že toho na to pondělí nemáme moc.
Nejraději ze všeho bych si teď prostě četla Saturnina, přemýšlela o sladkých hloupostech a snažila se přijít na to, kdo je Fantomas. Ač jsem ráda za jakýkoliv komentář, ještě raději jsem, když není anonymní. Ale to že se někdo podepíše jako Fantomas a napíše super komentář ve mě vyvolá vlnu zvědavosti nad tou kreativní a záhadnou postavou. Kdo to je a jak docílit toho, aby prozradil svou identitu? Nestačilo by říct "nestyď se"?
Díky Fantomasovi bude moje dnešní vzdělávání se neprosto nemožné. Veškerou snahu na naučení se států Latinské Ameriky budou utlačovat myšlenky na potenciální kandidáty. Člověče nechceš mi to prostě usnadnit a klidně rádoby nenápadně se nějakým charakteristickým znakem prozradit?! Nikdo to nebude vědět, jenom já a slibuju, že to nikomu neřeknu!
Viděli jste ten film? Jak to tam dopadlo? Já ani vlastně moc nevím, o čem to bylo. Fantomase znám jen z Arabely a to ještě mlhavě.
Teď mě něco napadlo - možná bych se místo honby za superschopnostmi měla hnát za kouzelným prstenem z Arabely nebo utrženým sluchátkem z Macha a Šebestové.
Nemáte náhodou někdo zlatou rybku? A neví kdo je Fantomas?

Jakou byste si bybrali superschopnost?

Rozhodla jsem se, že kdybych si mohla vybrat, jakou superschopnost bych chtěla mít, byl by to asi supersluch. Hodně jsem o tom přemýšlela a řekla jsem si, že neviditelnost se nepočítá, tu by chtěl mít každý a všichni ví, že je ze všech nejlepší. Létání je nuda, navíc člověku musí být hrozná zima! Supersluch vám zajistí spoustu důležitých informací, můžete odposlouchávat zločince, díky tomu vědět, co chystají a oni o tom nebudou mít ani ponětí. Navíc takový supersluch se hodí i v každodenním životě - při zkoušení třeba.
Na druhou stranu možná než supersluch by bylo ještě lepší čtení myšlenek. V mé hlavě se odehrává tolik věcí, o kterých nemá nikdo ani ponětí. Velké plány velkých zločinců se dějí v jejich velice zakomplexovaných hlavách. A u zkoušení byste navíc měli informace z první ruky od učitelky, popřípadě od šprtek v první lavici a ne od člověka, který ví o mlžích stejné nic jako vy a akorát to vyhledává v sešitě.
Musím říct, že tohle je velmi promyšlená teorie, zabírala jsem se jí celou cestu autobusem a cestou ze zastávky, když jsem si zapomněla knížku. Jen mě trochu vadí, že těch schopností je tolik a mít je všechny najednou by bylo sobecké. Co myslíte? Jakou si mám vybrat, až mi je v budoucnosti někdo nabídne?

Vzdávám se!

Wooohooo!!! Je to tady! Viděli jste to? Viděli jste to taky?! Jak by ne, je to všude. Sníh! Miluju sníh, zasněženou Prahu, miluju když jdu v noci domů a ono to vypadá, jak kdyby se teprve stmívalo, protože díky sněhu je hrozné světlo. Sněží velké vločky, všichni jsou zabalení do šál a na svých tmavých kabátech mají bílou pokrývku. Když jenom vytáhnete ruku z kapsy, okamžitě vám zmrzne a stane se nepoužitelnou. Na ulici je sníh a náledí a bezvadně to klouže. Cesta domů se pak stane lehce adrenalinovou, ale to se mi na tom líbí - alespoň se zase jednou něco děje a pak, když přijdete domů, můžete kromě pouhého obvyklého zamručení "ahoj" říct ještě něco jako "Teda, já šla tu cestu ze zastávky snad půl hodiny, jak to klouže." A kdyby jste viděli našeho psa na sněhu! To je snad ještě lepší než vidina brzkého lyžování. Když napadne sníh, pokaždé ho chytne amok a on lítá, skáče, honí si ocas, válí se a šílí ještě víc než obvykle. Člověk by řek, že už to skoro ani není možné, ale věřte že je a stojí to za tu podívanou.
Jsem ochotná to přiznat. Už budou Vánoce. Joo, jo, je teprve 23.11. ale mám k tomu dva pádné důvody, proč se přestávám obrňovat proti vánočně vyzdobeným výlohám a nechávám se pohltit vánoční atmosférou Prahy. Za prvé je to tedy sníh. Vím že za chvíli sleze a nebýt mého druhého důvodu, asi by pouhý sníh nezpůsobil, že jsem vzadala boj s obchody lákající nebohé matky od rodin, aby nakupovaly jako blázni. Druhý vánoční důvod je reklama na Cocacolu s kolonou kamionů. Znáte ji? "Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady, Cocacolu si vychutneeeej!" Už jsem ji viděla a to na tu televizi zas tolik nekoukám. Tahle reklama je ta nejvánočnější věc na světě. Dávají ji snad odjakživa a já ji vždycky zbožňovala. Nekonečná kolona vánočně ozdobených červených kamionů s mrkajícím Santou Clausem na konci. Není to zrovna vlastenecké, ale tak všichni víme, že Cocacola dala Santovi červený obleček. Do té doby byl santa obyčejný dědula v hnědých šatech. Cocacola dala vlastně tvar Vánocům po celém světě. Ježíšek ve výloze prostě nikoho k nákupům nenaláká tolik, jako tlusťoch volající "Hou, hou, hou!"
Asi nebudu zas tak silná osobnost, jak jsem si myslela. Vzdát každoroční vánoční boj takhle brzo... Musím se podívat na své loňské články a porovnat si výsledky bitev.

Potřebuji ďábla v těle

Tak to tak vypadá, že ve chvíli kdy mě ve středověké hospodě očistili od ďábla, zabili ve mně poslední aktivní část mého já. Od chvíle, co mě orazítkovali jako očištěnou čarodějnici jsem neustále unavená, je mi špatně a buď spím, zívám anebo zírám do prázdna. Je nějaký obřad na návrat ďábla do těla? Očividně mi byl ku prospěchu.

Hruškové opojení

Nesmím objevovat nové věci co mi děsně chutnají. Stávají se z nic pak drogy. Zrovna teď popíjím jeden horký hruškový džus se skořicí za druhým. Během necelých dvou dnů jsem jich měla tak asi pět. Teď si dělám zálusk na šestý. Je to tak dobré! Jako vánoce nalité v hrníčku. Všechna radost, láska a mír světa schované ve skleničce! Chcete mír moji chvilkoví hippie přátelé? Dejte si hrníček s hruškovým džusem nad ten váš ohýnek, nebo co to používáte místo mikrovlnky, vypěstujte si skořici a třeba hřebíček a rozdávejte to lidem. Všichni budou sedět doma a tělem jim bude proudit hrušková slast. Na nějakou ropu si jen tak nevzpomenou...

Hospodyňka

Stačí tak málo a člověk si najednou připadá důležitě. Investice do kabátu a naprostý rozkol mých financí díky utracení malé částky z mých peněz na pouhou plátěnou tašku, inteligentní kniha a moje už několikrát zmiňované sluneční brýle ze mě konečně jednou udělali člověka spokojeného se svým vzhledem. To se nestalo už někdy od tercie, kdy jsem si koupila černé tričko s lebkou a stříbrnými nápisy I LOVE ROCK! a v autobuse četla Topdívku. Věřte nebo ne, jsem ráda, že už nejsem v tercii.
Poslední dobou si všímám, že moje přeměna nabývá nebezpečných rozměrů a já s tím nemůžu nic dělat. Připadám si jako hospodyňka, div ne jak ze Stepfordských paniček (i když při pohledu na naší domácnost a můj pokoj to chce trochu fantazie). Nedávno jsem během týdne dělala tři dorty, neustále něco uklízím, myju okna, myju psa, myju další okna, vylepšuju svůj zevnějšek, uklízím, vařím a myju okna. Řekněme, že tohle by se dalo ještě snést, ale já se přistihla, že se div netěším, až přijdu domů ze školy a začnu mýt okna! Vážně, zjistila jsem, že mě baví, jak se stírá ta voda a jak je to všechno najednou hezky čisté. To je ta pravá katastrofa!
Ale asi bych se tím neměla stresovat. Opravdové starosti si začnu dělat, až se jednou ráno vzbudím, učešu si vlasy a uklidím si pokoj.