Ach jo

Připadám si jako odpad společnosti. Slova jako blogísek, mocinky nebo muck říkám jenom v ironii. Náš pes se nejmenuje nějakým exotickým a moderním jménem jako Charlotte nebo Chelsea. Můj cíl je naučit se rozumě psát můj názor na aktuální problémy. Podle toho, co jsem za poslední hodinu zase našla na internetu bych radši měla psát pořád dokola o tom samém povrchním tématu, měla bych se tvářit hrozně světaznale při psaní recenzí na filmy z multiplexu a měla bych si obarvit vlasy na černo a nechat si ustřihnout patku.
Abych vám to vysvětlila: nějak se mi povedlo objevit všemožné blogy a profily (Jo, nesmím si zapomenout udělat profil na lide.cz. Nebo radši na libimseti.cz - ten má tu mocinky supeeer reklamu.) mých bývalých spolužáků. To znamená mých vrstevníků.
Tenhle článek by mohla završit nějaká taková slečna rozzuřeným komentářem o tom, jaká jsem neskutečně zlá a podlá mrcha, která si nečeše vlasy. Ách, to by byla sladká třešnička na mém dortu opovržení!

Závislost

Já a závislá? Pche! Na čem asi? Na coca cole? Na chipsech? A vůbec celkově na nezdravém jídle? Jooo, ale to není žádná závislost, to mi akorát chutná. Já přece nejsem závislá - neberu drogy, nejsem permanentně opilá v největším pajzlu v Praze a co je na tom, že když nám pár dní nešel internet, já vůbec nevěděla, co si mám počít? Dobře, přiznávám, často mě napadalo: "To je zajímavý, to si vygoogluju." a pak jsem si v panické hrůze uvědomila, že to nejde. Ale to je přece normální, sháním informace, to je všechno...
Kašlu na to, přiznávám - vážně k životu potřebuju internet. Vždyť já ani nevěděla, kdy mi jede autobus! Nemohla jsem si pečlivě prostudovat mapu, když jsem jela na neznámé místo a musela jsem spoléhat na to, že ten dav by mohl jít taky do nemocnice, když široko daleko nic jiného není. A co teprve celý on-line svět - já byla šest dní doslova odtržená od civilizace! Divili byste se, ale život se teď odehrává po síti, ne nějaké akce ve městě, všichni jsou přece na nyxu! A i kdybych se chtěla zabavit třeba filmem, nemohla jsem - nešel net a já neměla jak zjistit, co dávají, popřípadě jsem si nemohla stáhnout titulky na filmy v počítači. Na internetu závisí úplně všechno!
A to jste neviděli nás s bratrem - naprosté zoufalství a nekonečná nuda. První den jsme byli schopni třeba 10 minut sedět a zírat do zdi. Ale postupně jsme to zpracovávali, koukali na stále stejné filmy a seriály. Pravda, trochu jsme náš absťák zmírňovali internetem na telefonu, ale to víte - není to ono.
Teď už ale internet zase běží a já jsem strávila poslední dvě a půl hodiny non-stop projížděním všech stránek, fór atd. které jsou v mém každodenním okruhu - tzn. že je navštěvuji každý den a tak tam většinou není nic moc nového a projedu je za chvíli - rozhodně ne za dvě a půl hodiny. A to jsem se ani moc nezasekla na ničem jiném...
Hmm, tohle nemůže být moc zdravé.

Dneska jsem na ulici viděla igelitový sáček unášený větrem a nenapadaly mě žádné hluboké myšlenky. Místo toho jsem cestou z autobusu blbla na písničku, kde mi Hives tématicky zpívali: "... see the idiot walk ..."

http://www.youtube.com/watch?v=UDXjnW3nIWg
http://www.youtube.com/watch?v=UsazuAL1J70

Odsouzena k culíku

Návštěva kadeřnictví se pro mě rovná sázce do loterie. Vsadím si jednou za čas, vždycky si svoji sázku dobře promyslím a zajdu na pečlivě vybrané místo, takové, které vyhovuje jak moderností, tak cenami. Dřívě jsem si neuvědomovala, že tahle sázka se prostě nedá vyhrát a že se vždy budu vracet domů doslva oškubaná. Dnes už to vím a tak alespoň ušetřím sebe sama velkého zklamání. Člověku jako já prostě není souzeno vyhrát. V první řadě nejsem ochotná vrazit do této sázky nekřesťanské peníze, protože to nepovažuji za zas tak důležitou věc. Za druhé je na mě asi vidět, že mi na té sázce zas tak nezáleží (ale dámy, to neznamená, že jsem ochotná vždy prohrát!). A kdybych se náhodou nějak přenesla přes tohle, svoje šance na výhru zadupu do země větou: "Hlavně ať se o to nemusím moc starat." Zřejmě dokud nebudu ochotná vstávat každý den o hodinu dřív, abych se pečlivou přípravou zařadila do světa těch, co mají šanci na výhru, budu odsouzena k tomu, vracet se vždycky domů s prázdnou.

Chci si rozumět se svými přáteli!

Koho napadlo, že dát na osum let skupinu lidí do jedné místnosti, na průměrně osm hodin denně, by mohl být dobrý nápad? Taková zvrhlost! To si ti lidé neuvědomili, že chtě nechtě si všichni prostě musí začít lézt na nervy? Připadám si jako součást nějakého globálního experimentu. Šílení vědci se rozhodli prozkoumat lidskou psychiku, ale jelikož by jim to nevyšlo, kdyby narovinu řekli, že je to experiment, pjmenovali to školství, všem namluvili, jak je k životu dobré vědět, že podhoubí může mít i několik hektarů a začali testovat. Protože je každý člověk jiný, musí se to vyzkoušet na co nejvíce lidech, aby byl výsledek co nejpřesnější. Mladým lidem se mozek teprve rozvíjí, experiment bude o to zajímavější. A sotva co dospějou, šup s nima do druhé báně, do druhého experimentu, tentokrát na téma "Kdo nejdéle vydrží každodenní rutinu a kdo se dokáže odpojit od skupiny a naučit se vydělávat hodně peněz za žádnou práci?" Svoji ponorkovou nemoc považuji za vedlejší účinky tohoto pokusu. Je nežádoucí, ale nejde se jí zbavit. Nechci mít ponorkouvou nemoc, vždyť většina naší třídy jsou chytří lidé, se kterýma bych se uměla bavit, kdybych je neviděla každý den, nevnímala jejich špatné nálady i rozdováděnost, kdybych na nich mohla objevovat něco nového - zvláštnosti na jejich povaze, osobitost, originalitu. Tohle objevování mi zabralo asi tři a půl roku. Od té doby je všechno stejné, stereotypní, dusné. Vždyť já už se ani nemůžu bavit se svými nejlepšími přáteli. Vždycky jsme spolu vycházeli, ale teď? Nemáme si co říct a jediné co nám zbývá je tiše snášet vzájemnou nevraživost. No uznejte, není to zvrácené?

Protahování

Trrošku uměle jsem měla prodloužený víkend o jeden den. Přesně o ten jeden den se mi dnes nechce do školy víc než obvykle. Navíc po turnaji mě všechno bolí - nevěřili byste, jak je to všemi nenáviděné protahování důležité. A co všechno může bolet, když ho člověk odflákně. No, je toho hodně. Počínaje lýtkama, přes záda a krční páteř zase zpět k rukám a prstům. Proto jim dopřeju poturnajový luxus a nechám je odpočívat. Ve středu totiž zase dostanou zabrat...