Odsouzena k culíku

Návštěva kadeřnictví se pro mě rovná sázce do loterie. Vsadím si jednou za čas, vždycky si svoji sázku dobře promyslím a zajdu na pečlivě vybrané místo, takové, které vyhovuje jak moderností, tak cenami. Dřívě jsem si neuvědomovala, že tahle sázka se prostě nedá vyhrát a že se vždy budu vracet domů doslva oškubaná. Dnes už to vím a tak alespoň ušetřím sebe sama velkého zklamání. Člověku jako já prostě není souzeno vyhrát. V první řadě nejsem ochotná vrazit do této sázky nekřesťanské peníze, protože to nepovažuji za zas tak důležitou věc. Za druhé je na mě asi vidět, že mi na té sázce zas tak nezáleží (ale dámy, to neznamená, že jsem ochotná vždy prohrát!). A kdybych se náhodou nějak přenesla přes tohle, svoje šance na výhru zadupu do země větou: "Hlavně ať se o to nemusím moc starat." Zřejmě dokud nebudu ochotná vstávat každý den o hodinu dřív, abych se pečlivou přípravou zařadila do světa těch, co mají šanci na výhru, budu odsouzena k tomu, vracet se vždycky domů s prázdnou.