Koho napadlo, že dát na osum let skupinu lidí do jedné místnosti, na průměrně osm hodin denně, by mohl být dobrý nápad? Taková zvrhlost! To si ti lidé neuvědomili, že chtě nechtě si všichni prostě musí začít lézt na nervy? Připadám si jako součást nějakého globálního experimentu. Šílení vědci se rozhodli prozkoumat lidskou psychiku, ale jelikož by jim to nevyšlo, kdyby narovinu řekli, že je to experiment, pjmenovali to školství, všem namluvili, jak je k životu dobré vědět, že podhoubí může mít i několik hektarů a začali testovat. Protože je každý člověk jiný, musí se to vyzkoušet na co nejvíce lidech, aby byl výsledek co nejpřesnější. Mladým lidem se mozek teprve rozvíjí, experiment bude o to zajímavější. A sotva co dospějou, šup s nima do druhé báně, do druhého experimentu, tentokrát na téma "Kdo nejdéle vydrží každodenní rutinu a kdo se dokáže odpojit od skupiny a naučit se vydělávat hodně peněz za žádnou práci?" Svoji ponorkovou nemoc považuji za vedlejší účinky tohoto pokusu. Je nežádoucí, ale nejde se jí zbavit. Nechci mít ponorkouvou nemoc, vždyť většina naší třídy jsou chytří lidé, se kterýma bych se uměla bavit, kdybych je neviděla každý den, nevnímala jejich špatné nálady i rozdováděnost, kdybych na nich mohla objevovat něco nového - zvláštnosti na jejich povaze, osobitost, originalitu. Tohle objevování mi zabralo asi tři a půl roku. Od té doby je všechno stejné, stereotypní, dusné. Vždyť já už se ani nemůžu bavit se svými nejlepšími přáteli. Vždycky jsme spolu vycházeli, ale teď? Nemáme si co říct a jediné co nám zbývá je tiše snášet vzájemnou nevraživost. No uznejte, není to zvrácené?
čtvrtek 6. března 2008
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
4 komentáře:
No... dovolila bych si
1) souhlasit s tím, že na nás dělají pokusy
2) nesouhlasit s tím, že se tak strašně známe, abysme se nemohli bavit. Možná je to jen tím, že se bavíš od primy pořád se stejnými lidmi. Já, třeba, se bavím pořád s někým jiným, s kdekým:) S některými lidmi si taky nerozumím, ale u některých pořád objevuju nové věci. Řekla bych, že to chce jen se trochu snažit... ale nic ve zlém.
Mně v tomto případě pomohlo to odloučení. Začala jsem si všech mnohem víc vážit. Jako nezaujatý člověk, kterého se to netýká, ti můžu říct, že být zaujatým člověkem, kterého se to týká, asi by mě tvá slova urazila. Chápu, že tě to nemusí vždycky bavit, ale na druhou stranu by možná stálo za to - a samozřejmě čekám nesouhlas - přemejšlet taky o tom, jak je těm zbylým a jak vnímají tvoje případné špatné nálady, tvou případnou rozjívenost nebo případnou neměnnost tvé osobnosti oni. A mimochodem, vím, že jsi to napsala asi jenom tak, ale pokud vědci vymysleli ten experiment školství, dostáváme se k paradoxu - kde byli ti vědci vzděláni? Museli se zúčastnit téhož experimentu, tak kdo to teda vymyslel? :) Přeju pevné nervy.
Máš mě, Mářo. Mě a mojí rozdvojenou osobnost. Až toho budeš mít pokrk přijď, zahrajeme si na banditi. Ukážu ti, jak se umírá v amerických westernech. A až budeš mít pokrk i mě, tak si povídej sama se sebou, ty jediná se se sebou ve všem shodneš :)
Určitě přijdu. A myslím že tebe pokrk mít nebudu :)) Budem spolu umírat jak ve vesternech až do smrti :)))
Okomentovat