Musím vydržet do posledního zvonění

Mám problém a jeho vyřešení budu muset obětovat spoustu času a dobré nálady. Ten problém není až tak závažný, přesto není tak nepodstatný, abych mu nevěnovala pozornost. První pololetí tohoto roku jsem se se školou začala opravdu snažit. Stala se ze mě studnice informací o domácích úkolech, písemkách a seminárkách, jsem správce třídního blogu, kam se píší všechny tyhle informace, to znamená, že všichni spoléhají na moje zápisky. Začala jsem se učit, snažila jsem si vylepšit známky a ukázat učitelům, že mě jejich řeči o tom, jak je druhý stupeň gymnázia náročný, nezastaší. Po hodinách strávených v nepohodlné pozici nad učebnicemi a sešity se moje známky začaly pomaličku zlepšovat. Až na vyjímky si toho snad i všimli profesoři a na vysvědčení jsem dostala, na mě, dobré známky. Neříkám že jsem měla samé jedničky, ale vzhledem k mému dosavadnímu prospěchu to bylo opravdu povedené vysvědčení. Byla jsem na sebe snad i pyšná, jak ten těžký druhý stupeň zvládám. Ale teď je únor, už přibližně měsíc je druhé pololetí a já si po tom oddechu od všech těch písemek před vysvědčením ještě asi neuvědomila, že to celé začíná nanovo a že bych se zase měla pustit do práce. Přesto že mě škola nebaví, s většinou spolužáků si nerozumím a můj hlavní cíl dne je, abych vydržela do toho posledního zazvonění, po kterém budu konečně moct odejít domů, musím se vzpamatovat a donutit se doma si sednout a učit se s takovou vervou, na jakou jsem byla tak pyšná v prvním pololetí. Například dnes jsem začala svým obvyklým rituálem. K učení jsem se odhodlala až pozdě v noci, uvařila si kafe a dala si na klín sešit, abych se naučila redoxní reakce a termochemii na zítřejší test. Bohužel, udělala jsem tu chybu, že jsem nevypnula internet, nebo ještě lépe celý počítač. Je 0:54, já zavřela panel s YouTube a radši než abych si ryla do hlavy že při oxidaci se oxidační čísla zvyšují a při redukci snižují, bůhví proč vám tady píšu o tom, jak škola irituje. Natolik, že se ani nedokážu posadit k sešitu a naučit se pár stránek. Je chyba ve mě nebo ve školství? V naší škole nebo zbůsobu výuky, v tomto případě, naší chemikářky. Obávám se, že jde akorát o moji lenost, protože zbůsob výuky "nauč se sešit nazpaměť, přesto že ani nevíš, co se vlastně učíš" je v České republice normální. Můj největší problém je, že přesně tohle neumím - naučit se nazpamět svoje zápisky, i když jim ve většině případů nerozumím. A tak se o to alespoň pokouším a zdánlivě se to všechno naučím. Ano zdánlivě, protože i přes to, že třeba test napíšu na dobrou známku, ve vteřině kdy profesor řekne "odložte pera", moje vědomosti vyprchají stejně rychle, jako si v tu chvíli člověk konečně oddychne, že už to má za sebou a teď už mu zbývá jenom vydržet do toho posledního zvonění.

Zrníčka

Vždy, když si dojím popcorn, zůstanou mi na dně kukuřičná zrníčka. Jsou tvdá, oslupkovaná a nejedlá. A já je přesto vždycky sním. Ne všechny. Jen některá, nejlépe ta napůl prasklá. Proč to dělám? Nechutnají mi, nedají se rozkousat, nedají se spolknout. Určitě jsou nezdravá. Ale já je stejně vždycky sním.

Jak nahradit zameškané tréninky? Asi by to šlo i lépe...

Táta mě pokaždé, když ho jenom napadne, že by mohl jít na běžky, nutí, abych šla s ním. Na moje výtky, že běžkovat neumím a že v sekundě na lyžáku to byla taková katastrofa, že mě na běžky už rozhodně nikdo nikdy nedostane většinou reaguje nějakým "Ále, to se naučíš a uvidíš jak tě to bude bavit." Obvykle se zašklebím a na běžky doopravdy nejdu, ale dnes jsem si řekla, že tu zkusím - stejně musím nějak nahradit zameškaný trénink. Přála bych vám, vidět mě na běžkách. Kdyby se počítal nějaký průměr z dobré nálady během týdne, po této podívané by se ten váš zvýšil minimálně o polovinu. Tátovo "no vidíš jak ti to jde" beru s nadsázkou, zvlášte potom, co mě na začátku naší výpravy poučil o tom, jak jako zkušený otec ví, že dětem se nesmí nadávat, když jim něco nejde, protože výsledku se tím doopravdy nepomůže. Na děti se musí strategicky... A tak, i přes to že ke konci se čas mezi jednotlivými škobrtnutími, překříženími lyží a jinými začátečnickými chybmi maličko zvětšil, myslím že do doby, kdy zase zameškám tři tréninky po sobě, navíc před jakýmsi turnajem, se budu na tátovo lákání na běžky zase jenom šklebit.

Garfield

Todd Flanders

Táta mi dneska koupil plastovou postavičku Todda Flanderse. Jistě ho všichni znáte, je to jeden z dvou synů Neda Flanderse, souseda Homera Simpsona, který je manžel Marge Simpsonové, se kterou má tři děti - Barta, Lisu a Meggie. Už si vzpomínáte? Ano, je to ten mladší z bratrů, kudrnatý s červeným tričkem a zelenými kraťasami. Mladší brácha si vybral postavičku Homera, ale Todd je mnohem hezčí, roztomilejší a lepší. Nemohla jsem se rozhodnout mezi Rodem, Toddem a Nedem, ale Todd zvítězil. Todd je totiž z Flandersů nejlepší. Najděte si ho ve Wikipedii a uvidíte. Navíc i jako plastová postavička byl nejkrásnější. Škoda že v sérii Simpsonovských posatviček jsou jenom ty nejznámější postavy. Chtěla bych spíš ty méně známé, nebo ty méně oblíbené. Třeba Disco Stua, Apua Nahasapeemapetilona, Miss Springfield, Čmeláčího muže a hlavně, nejvíc ze všech bych chtěla Ralpha Wigguma. Ten je totiž ze všech nejlepší. Přestože se to dá jen velmi těžce posoudit.

Pouhé stěžování si

To yoda-speak I found out a convertor. Yes, hmmm. But only in english and, it is because my blog is in czech this is my last yoda-sentence. Hmmmmmm.
Jak jste jistě sami pochopili, zřejmě zrovna nemám jeden z těch super vytížených týdnů, kdy nevím jaký předmět se dřív učit a proto mám čas objevovat Yoda-speak convertor. Mám totiž prázdniny - studentovy svaté dny. A já je trávím na chatě s rodiči. Respektive vždy s jedním rodičem, který se dnes vystřídal za druhého rodiče. Den tu končí ve čtyři hodiny odpoledne - to totiž přestanou jezdit vleky a od této chvíle se dá tak maximálně hrát hry na PSP mladšího bratra. Za chvíli ve mě bude přeborník ve vraždění nevinných žížalek (pro nechápavé - Worms). Až tohle bude číst táta, určitě se bude hrozně rozčilovat, jak je to všechno zbytečné, jak jsme sem vůbec nemuseli jezdit a mohli jsme teda klidně zůstat v tý zasmraděný Praze, když jsme teda pořád tak nespokojený... Promiň tati, ale to jsme klidně mohli. Ale abych nebyla jenom zlá a neposlušná puberťačka, lyže mám ráda. Takže od rána (tzn tak 11:00) až do chvíle, kdy mě naštve počasí, únava nebo cokoliv jiného a já jdu domů, je to tu fajn. Zvlášť když tu potkám spolužáky - ty kterých nemám tak plné zuby, že jsem kvůli nim vlastně ráda, že můžu být na chatě s mladším bratrem, ketrý neustále říká nějaké jedenáctileté věci, než abych s nima byla zavřená v jedné místnosti průměrně 8 hodin denně.
Konec stěžování si, konec nesmyslnému výlevu myšlenek. Protože jsem delší dobu neměla přístup k internetu, nevěnuju se tomuhle článku tak, jak bych měla. Proto ho utnu vlastně v půlce. Alespoň ty mé šílené výlevy nebudete muset louskat moc dlouho. Omlouvám se, příště to snad bude lepší...

Comeback

Dočkali jste se. Jsem zpátky.
Proč jsem s psaním článků vůbec přestala? Ani vlastně nevím - bez jakékoliv odezvy to po čase přestává být zábavné. S každodenní únavou ze školy to začíná být vyčerpávající. A hlavně moje dny nebyly poslední dobou zrovna inspirativní.
Proč jsem znova začala psát? Chystala jsem se pustit se zase do práce už dýl, ale proč zrovna dnes? Dnes se mi potvrdilo, že můj každodenní výlev myšlenek nebyl zas tak zbytečný. Že by to možná mohlo i k něčemu potěšujícímu být. A hlavně jsem si řekla, že nechci být součástí té vlny bloggerů, která ve stejnou dobu, se vší grácií a popularitou mezi kamarády, začne psát příběhy z jejich vlastně docela obyčejného, každodenního života a pak zase tiše a nenápadně psát přestanou, protože už "to prostě byla nuda".
S novým začátkem ale přichází i nový režim. V první řadě se zase vrátím k těm přášerným nadpisům. Vymyslet nadpis chce hodně trpělivosti, ale asi mají nějaký význam...
A za druhé, nebudu každný den psát křečovité a strojené články. Budu psát podle nálady. Jednou za tři dny nebo taky třikrát za den...
Tak doufejme, že se z toho něco vyvine!