Musím vydržet do posledního zvonění

Mám problém a jeho vyřešení budu muset obětovat spoustu času a dobré nálady. Ten problém není až tak závažný, přesto není tak nepodstatný, abych mu nevěnovala pozornost. První pololetí tohoto roku jsem se se školou začala opravdu snažit. Stala se ze mě studnice informací o domácích úkolech, písemkách a seminárkách, jsem správce třídního blogu, kam se píší všechny tyhle informace, to znamená, že všichni spoléhají na moje zápisky. Začala jsem se učit, snažila jsem si vylepšit známky a ukázat učitelům, že mě jejich řeči o tom, jak je druhý stupeň gymnázia náročný, nezastaší. Po hodinách strávených v nepohodlné pozici nad učebnicemi a sešity se moje známky začaly pomaličku zlepšovat. Až na vyjímky si toho snad i všimli profesoři a na vysvědčení jsem dostala, na mě, dobré známky. Neříkám že jsem měla samé jedničky, ale vzhledem k mému dosavadnímu prospěchu to bylo opravdu povedené vysvědčení. Byla jsem na sebe snad i pyšná, jak ten těžký druhý stupeň zvládám. Ale teď je únor, už přibližně měsíc je druhé pololetí a já si po tom oddechu od všech těch písemek před vysvědčením ještě asi neuvědomila, že to celé začíná nanovo a že bych se zase měla pustit do práce. Přesto že mě škola nebaví, s většinou spolužáků si nerozumím a můj hlavní cíl dne je, abych vydržela do toho posledního zazvonění, po kterém budu konečně moct odejít domů, musím se vzpamatovat a donutit se doma si sednout a učit se s takovou vervou, na jakou jsem byla tak pyšná v prvním pololetí. Například dnes jsem začala svým obvyklým rituálem. K učení jsem se odhodlala až pozdě v noci, uvařila si kafe a dala si na klín sešit, abych se naučila redoxní reakce a termochemii na zítřejší test. Bohužel, udělala jsem tu chybu, že jsem nevypnula internet, nebo ještě lépe celý počítač. Je 0:54, já zavřela panel s YouTube a radši než abych si ryla do hlavy že při oxidaci se oxidační čísla zvyšují a při redukci snižují, bůhví proč vám tady píšu o tom, jak škola irituje. Natolik, že se ani nedokážu posadit k sešitu a naučit se pár stránek. Je chyba ve mě nebo ve školství? V naší škole nebo zbůsobu výuky, v tomto případě, naší chemikářky. Obávám se, že jde akorát o moji lenost, protože zbůsob výuky "nauč se sešit nazpaměť, přesto že ani nevíš, co se vlastně učíš" je v České republice normální. Můj největší problém je, že přesně tohle neumím - naučit se nazpamět svoje zápisky, i když jim ve většině případů nerozumím. A tak se o to alespoň pokouším a zdánlivě se to všechno naučím. Ano zdánlivě, protože i přes to, že třeba test napíšu na dobrou známku, ve vteřině kdy profesor řekne "odložte pera", moje vědomosti vyprchají stejně rychle, jako si v tu chvíli člověk konečně oddychne, že už to má za sebou a teď už mu zbývá jenom vydržet do toho posledního zvonění.