Táta mě pokaždé, když ho jenom napadne, že by mohl jít na běžky, nutí, abych šla s ním. Na moje výtky, že běžkovat neumím a že v sekundě na lyžáku to byla taková katastrofa, že mě na běžky už rozhodně nikdo nikdy nedostane většinou reaguje nějakým "Ále, to se naučíš a uvidíš jak tě to bude bavit." Obvykle se zašklebím a na běžky doopravdy nejdu, ale dnes jsem si řekla, že tu zkusím - stejně musím nějak nahradit zameškaný trénink. Přála bych vám, vidět mě na běžkách. Kdyby se počítal nějaký průměr z dobré nálady během týdne, po této podívané by se ten váš zvýšil minimálně o polovinu. Tátovo "no vidíš jak ti to jde" beru s nadsázkou, zvlášte potom, co mě na začátku naší výpravy poučil o tom, jak jako zkušený otec ví, že dětem se nesmí nadávat, když jim něco nejde, protože výsledku se tím doopravdy nepomůže. Na děti se musí strategicky... A tak, i přes to že ke konci se čas mezi jednotlivými škobrtnutími, překříženími lyží a jinými začátečnickými chybmi maličko zvětšil, myslím že do doby, kdy zase zameškám tři tréninky po sobě, navíc před jakýmsi turnajem, se budu na tátovo lákání na běžky zase jenom šklebit.
pátek 22. února 2008
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
já jsem se na běžky od sekundy nepostavila a upřímně tě obdivuju, že se ti na ně chtělo :)
Okomentovat