Největší zabiják všech nápadů je, když vám profesor při zadávání úkolu dá prostor nekonečných možností - volné téma. Pokaždé, když mám cokoliv zpracovat na volné téma, strávím půl dne přemýšlením, o čem bych tedy měla referovat a nakonec skončím u nějaké ubohosti. Přece jenom, když vám profesor zadá přesné hranice, ušetří vám půlku práce. Jenže oni to určitě moc dobře vědí, a proto schválně nechávají naši fantazii napospas svému osudu, nepřispěchají jí na pomoc, když se svíjí v křečích zoufalství a prázdnoty. A nakonec očekávají excelentní přednes se všemi řečnickými obraty, ketré vídají ve filmech kde pohledný, perfektně oblečený muž, sportovní a přesto elegantní, vede plynulou řeč plnou nenápadných narážek jak na ženy, tak i na muže, kteří se pak začnou culit jako třináctiletá slečna. Nesmím opomenout spiklenecé mrknutí, které většinou vyvolá neutišitelný aplaus. Bohužel, když si představím řečnění ve škole, představa narážek na moje spolužáky a spikleneckého mrknutí je opravdu komická. V praxi je to spíš nervózní muchlání papíru, pohled učitelky, kerý se do vás zabodává hlouběji a hlouběji při každé další větě a kritický pohled lidí znuzených životem v ústavu, kde musí poslouchat takové žvásty. Žvásty, které jste nebyli nuceni říkat - mohli jste přece vymyslet něco lepšího. Když je zadané téma, všichni chápou, že jste prostě neměli na výběr, ale takhle? Připadáte si spíš jako odpad vší společnosti, co není schopen vymyslet něco, co zaujme už první větou. Něco tak úžasného, že vás to i nabudí k tomu spikleneckému mrknutí tak úžasnému, že ho ocení i pubertální spolužáci.