Konečně je pátek! Jsem nadšená asi z milionu různých důvodů a jeden z nich je, že konečně můžu napsat pořádný článek! Nebudu si připadat špatně, že blog zanedbávám a vůbec - jestli mě baví psát, tak jak říkám, tak bych už proboha ze sebe měla něco vyloudit. Tak co, mám postupovat podle nově naučeného rozdělení tragédie? Expozice, kolize, krize... Radši ne, za prvé je to původem ze školy a tenhle víkend je ve znamení vegetování a naprostého odpoutání se od školních povinností (v rámci možností, mám úkoly a musím se učit na testy). Navíc, je to rozdělení tragédie a proč bych měla psát tragédii? Měla by to být oslavná óda na boha, který šest dní pracoval a sedmý den odpočíval a pak na toho, který k tomu volnu přidal ještě sobotu. Podrobným rozborem jsem se dostala k mé odpovědi, a to, že můj postupně narůstající článek nebude mít žádné svazující rozdělení do pečlivě promyšlených částí. Myslím, že to bude můj obvyklý, nekonečný výlev myšlenek a nápadů. A hlavně mám konečně příležitost se rozepsat o věcech, nad kterými už delší dobu uvažuji, nebo ze kterých jsem nějakým, skoro až dětským způsobem, nadšená. Třeba takové vůně. Víte že vůně vám připomene lidi, místa a zážitky stejně, jako když se na něco podíváte? To mi přijde naprosto úžasné. Když třeba jedete v tramvaji, je večerní špička, všichni ti unavení lidé se vracejí z práce a vy něco ucítíte. Parfém nebo třeba aviváž. Já si skoro pokaždé na někoho vzpomenu. Tím se přenesu na místo, odkud ho znám a najednou kolem mě není ta spousta lidí v šedivém oblečení, ale octnu se v tom daném momentě, někdy před dlouhou dobou. Je to možná podivně mystické, ale pořád lepší než ta nacpaná tramvaj.
Znáte film Proof? Nebudu se tu zabývat dějem, nechci psát o tom filmu. Zalíbila se mi tam jedna věc. Je tam taková holka a je ve strašné depresi a vůbec se o sebe nestará. Pak přijede její sestra z New Yorku - taková ta perfektní dáma, co si všechno zapisuje do diáře a pak si odškrtává, jesti to opravdu splnila. Když se ta sestra snaží navázat konverzaci s tou holkou, ptá se jí, jestli vyzkoušela nějaký kondicionér, který jí doporučila. Ta se na ní podívá pohledem plným odporu a otázek, proč se proboha baví o kondiconéru a odpoví, že nemá důvod, mýt si vlasy kondicionérem, aby byly zdravé, protože vlasy nemůžou být zdravé, když jsou mrtvé. Je to odumřelá tkáň či co. To je tak zvláštní. Miliardy lidí po celém světě pečlivě opečovává svoje vlasy, aby byly zdravé, silné a krásné, je tolik přípravků na docílení těchto přání a celou tu dobu je to vlastně jeden velký nesmysl. Je sice fakt, že ty šampony většinou opravdu zařídí, že vlasy jsou nějakým způsobem "zdravé", ale ve skutečnosti je to nemožné. Takové mrhání časem a penězi. Kolik lidí pracuje v kosmetickém průmyslu a vymýšlí řasenky - na mrtvé řasy, laky na nehty - na mrtvé nehty, šampony, kondicionéry, barvy, masky a jiné chemikálie na mrtvé vlasy. Ale uznávám, kdyby to nebylo, byla bych i já osobně docela nespokojená. Teda-kdyby to nebylo, nic takového bych neznala a neměla bych důvod si stěžovat. Takže, kdyby to teď přestalo, to vlasové a vůbec kosmetické šílenství.
Můj myšlenkový pochod byl přerušen záchranou špaget. Jdu večeřet.