Budu potřebovat kafe. Hodně kafe.

Já to nezvládnu. Skoro tři měsíce, jsem něco takového nedělala. Člověk si odvykne. Nebo mám říct, člověk si rád zvykne? Nepůjdu spát. Třeba když nepůjdu spát, nenastane druhý den. Nikdy jsem nezůstala vzhůru celou noc. Skoro celou ano, ale nikdy ne celou. To znamená, že zatímco spím, musí se něco velkého udát. Nějaký velký třesk. Posun času. Mám vlastního permoníčka, co přehodí vypínač z noci na den. Když nepůjdu spát, nebude moct cvaknout vypínačem. Už navždycky bude 7.9.2008. Ano, to je dobrý plán. Jediné co musím udělat, je donést si zásoby jídla. A kafe. Ale to by neměl být problém - věřte nebo ne, máme doma jídlo. Že nevěříte? Je to stejně nemožné jako permoník s vypínačem a přesto je to pravda. Další důkaz toho, že moje mysl nezkolabovala z panického strachu ze zítřka, že je to všechno pravda! Ach, kdyby se nezasztavil čas, jistě bych byla oslavována mnohými studenty mého gymnázia. A vymyslet to dříve, řekněme tak... 31. srpna, byla bych zbožňována studenty z celého světa! Kromě šprtů samozřejmě. Ale tak - člověk musí musí něco obětovat v zájmu něčeho velkého. Něčeho galaktického. Obětuji cokoliv, jen abych zítra nemusela vstávat v sedm ráno, během čtvrt hodiny se obléct a vyrazit školy! Vždyť něco takového jsem nedělala už skoro tři měsíce!