Zamlžené smysly

Mám chřipku. Teda ještě asi ne úplnou. Abych pravdu řekla, chřipku neumím identifikovat. Neznám hranici mezi "jenom mě bolí v krku, mám rýmu a je mi špatně" a "uuuh oh já bám chřibku". Myslím že jsem momentálně v tom prvním stádiu. Tak jako tak to nic nemění - hlavně fakt, že já prostě nemůžu být nemocná. Zítra jdu na koncert. Nemůžu být nemocná na koncertě. Navíc u nás doma se obvykle praktikuje "dokud nemáš teplotu, jdeš do školy". Jestli jste si mysleli, že chodit do školy je otrava, tak chodit do školy s chřipkou je naprostá Sodoma Gomora. Navíc doma nemáme žádné takové ty dobré léky jako strepsils nebo septolete. Máme sice plný šuplík prášků, ale nejobyčejnější je tam paralen a na ten se mi neche brát. Ách jo. Můj srandovní stav mi zničil veškerý cit pro psaní článků. Nevím tedy, jesti jsem někdy nějaký měla, ale tohle prostě nemá hlavu ani patu. Abych pravdu řekla, nevím ani, co píšu. Prostě si tak stěžuji klávesnici.
Víte že jsme s rodinou zachránili ježka? Od našeho střeštěného psa. To byla akce. Před výletem do Starbucks. Na naší zahradě. Byl to krásný ježek. Velký ježek. Chudák, určitě se strašně bál.
Tenhle článek nesmažu jenom proto, že bylo tak namáhavé ho napsat. Na notebookovské klávesnici neumím psát ještě na 100%.
Jdu psát úvahu na zsv o jedinci X společnosti. To jsem zvědavá, co ze mě vyleze. A co tomu bude říkat pan profesor.
Ladi da.