Kempování

Vždycky jsem věděla, že nejsem typ člověka, který by dobrovolně nasadil těžkou krosnu na záda a vydal se pryč z milovaného velkoměsta vstříc nástrahám divočiny. A přesto jsem v sobotu po vysvědčení nevstala v poledne, jak by to udělal každý normální student, ale už v sedm hodin ráno – abych stihla dobalit, nakoupit bagety, být ve smluvený čas na nádraží a vydat se přibližným směrem k Lipnu. Přibližným proto, že než jsme se dostali do cílové stanice, bloudili jsme devět hodin ve vlaku, na přestupních stanicích a i na stanicích, ve kterých jsme vůbec neměli být. Po noci strávné na jakési louce / kempu jsme nasadili krosny a vydali se na patnctikilometrový výlet směrem k dalšímu kempu. Nebo spíše přibližným směrem?
Pomalu jsem začínala chápat, proč mám ráda velkoměsto – nejsou v něm komáři, člověk se nespálí, jen co vystrčí hlavu z okna, není tam hlína, bahno, hmyz a vesničani. Když mám hlad, užívám si i chuť jídla a nevyužívám pouze jeho základní, vyživovací funkci. Doma mám pračku a ve skříni mi nenačichne čisté oblečení od špinavého jako v krosně. Mám přehled o tom, kde co je, mám trochu soukromí, nedusím se když se vzbudím, můžu spát bez strachu že mi bude zima a následně vedro a v domě mám hromosvod. A když je bouřka, nezkolabuje naprosto celá doprava, tak že nikdo neví, jestli se vůbec domů dostane a jak dlouho mu to bude trvat – pět hodin, nebo zase skoro deset? A není už i těch pět trochu moc?
Ale chcete říct tajemství? Pomalu mi dochází, proč na ten stanový výlet s kamarády lidi jezdí – je to paráda.