První dojmy

Trvalo mi to tři týdny, ale zvládla jsem to. Konečně se mi povedlo přesvědčit svojí host mum, že opravdu potřebuju internet, že nepotřebuju nejlevnější/nejpomalejší připojení a že když budu připojená, tak nebudu blokovat telefon. To tak, aby Stephanie nemohla trávit večery přilepená k telefonu, čtyřikrát vykládat čtyřem lidem, co se mezi sebou znaj, co se jí stalo během posledního týdne.
Mám se tu ale dobře, na americký poměry. Na ty evropský už to taková sláva není. Prosím vás, už nikdy si nestěžujte na evropany a jestli mě někdy uslyšíte vést litanie nad hloupostí a jednoduchostí ostatních lidí, připomeňte mi mých pět měsíců strávených v zemi kukuřice. Nenapadá mě jedinná věc, která by byla stejná jako v evropě. Všechno od povahy všech američanů, přes školu až po způsob jakým používají příbor, všechno je jiný! Američani berou všechno hrozně vážně, často mám strach vyjádřit vlastní názor na sebemenší prkotinu, protože oni by si to mohli vzít osobně.
Ve škole si většinu času připadám jak v mateřský školce. Přece jenom moje škola je trochu vyšším levelu a já si za těch šest let už asi zvykla na to, že se nám všechno nevysvětluje pomalu, detailně a třikrát dokola a i když si na to v Praze pořád stěžuju, ten odborný přístup mi chybí. Ale na druhou stranu, komu by se nelíbilo muset místo testu na závěr kapitoly o řeckém umění odevzdat vlastnoručně vyrobenou knížečku o rozměrech 5x5cm s výpiskama a obrázkama. Ale ne všechno je tak jednoduchý, takový Beowulf v angličtině, to je něco s čím jsem měla ze začátku trochu problémy. Největší krize je ale algebra. Je sice hrozně jednoduchá, ale matika v angličtině, to je jak učit se nový jazyk. Square roots, multiply, divide, negative three, set builder notation, integers... To je skoro jak francouština, kde z kombinace francouzštiny a angličtiny občas mluvím česky a pak se divím, proč mi nikdo nerozumí.
Spolužáci jsou zajímavý, všichni jsou mnou hrozně fascinovaní a první týden se zpráva o tom, že škola má novýho exchange studenta šířila rychlostí blesku. Permanentně za mnou někdo chodil a představoval se, chtěl slyšet, jestli jsem teda Mary nebo Marie, na odpověď, že je mi to jedno se mě pokoušel donutit si vybrat a pak začal žádat, ať řeknu něco česky. Když ze mě konečně vypadlo něco úžasně originálního jako "Jmenuju se Mářa a právě stojím ve svý škole v Indianapolis", byl hrozně nadšený a říkal, že to zní jak ruština. Skvělý, to je přesně to, co jsem chtěla přidat k vizitce studenta z východní Evropy. Když už teda ví, že Česká republika je v Evropě, jednou dokonce proběhlo něco ve stylu "Vážně z Český republiky? Cool! A kde v Americe to je?" Helooo! Daa! (To tu používají až nebezpečně často, na to jak legračně to zní) Jsou i jiný země, státy a kontinenty než USA! To by jim tu někdo měl opakovat dnes a denně. Americká vlajka je na všem, na co si vzpomenete, Američani žijou v přesvědčení, že oni spasili svět před všema válkama, že oni jsou středobod vesmíru a že koho nespasili oni, toho spasil snad už jen Ježíš. Chcete radu do života? Nezmiňujte se před američanem, že nejste věřící, jeho přístup se změní ve vteřině. Na to jak jsou obvykle jednoduchý, tahle informace k nim doputuje až překvapivě rychle.
Pro dnešek končím, byla bych takhle schopná psát dlouho, ale je tu 23:30 a já musím jít spát, abych zítra měla dostatek energie na to se dále začleňovat do americké kultury. Až na to, že místo kultury tady mají auta a fast foody je to náhodou docela dobrá vyhlídka. Zítra je totiž A day... Ale o tom zase příště.