Tři dny volna. Ach jaká to pastva pro duši! Tři dny spaní, čtení, tupého zírání do prázna a přemýšlení nad maličkostmi. Tři dny bez povinností. Jáká to byla úleva. Ale teď? Vše je ztraceno! Přichází pět dní plných práce.
Ehm... Celé odpoledne jsem strávila psaním nějaké úvahy. Obávám se, že to ve mě ještě nějak zůstalo a já, bůhví proč, mám nutkání přehrávat. Ale přehrávání je bezvadné. Když je míněno schválně, ba dokonce i ironicky! V divadlech, když postavy něco přehnaně prožívají (viz. Lelio a jeho eskalátory! Všude jsou ty strašné eskalátory!), v normálním žiovotě, když člověk dostane náladu přehrávat (nebo se to děje jen mě?). Tak či onak, pokud někdo ne-nepřehrává schválně, přehrávání nemá obdoby.
Ach takových hrubých chyb! V kompozici, v slovosledu, v gramatice, v předsevzetí psát i pro neznalé! Nevadí! Připadám si, jako francouzská šlechtična v 18. století. Volánové šaty, bezstarostný život, večírky.
Jéžiš mě už vážně hrabe...