Poslední dobou mám pocit, jako by se moje tělo pohybovalo naprosto automaticky, mechanicky a moje mysl, popřípadě rozum ho vůbec neovlivňovaly. Ne že by mě rozum nějak ovládal, ale tak vím o něm (přesto že se jím moc neřídím). Je to zvláštní, sedět na hodině a najednou si uvědomit, že si vlastně zapisuju poznámky do sešitu. Je to tak automatické, podle mě ten samotný výklad ani moc nevnímám a jenom zapisuju. Připadám si, jako bych se sledovala z druhé strany místnosti a nijak neovlivňovala svoje činy. To asi není moc dobré, třicetiletí lidé se z toho dostávají do depresí, jak jim život protéká mezi prsty a oni si ho nijak neužívají. No, jak už jsem se tu X krát zmiňovala, naštěstí mi není třicet, takže se do deprese nedostávám. Ono taky jak mi může utíkat život pod rukama, když ho marním sezením ve škole, že jo? Přesto je to zvláštní. Koukám, že se to neomezuje pouze na školu, teď se mi to stalo zase. Najednou jsem si uvědomila, že mi prsty běhají po klávesnici a že se tu rozepisuju nad nějakou zbytečností v mém bujarém životě. Jak zařídit, aby mě ta škola tak nevysávala? Připadá mi, že strašně marním čas. Přijdu ze školy a většinou jsem tak vyřízená, že buď usnu anebo tupě zírám do obrazovky na nějaký seriál. Proč mi přijde, že osatní jsou naprosto v pohodě, div po škole nechodí na tůry? Nechci být jediná, co se sotva co přijde domů (a naprosto mechanicky, bez jakýchkoliv myšlenek uklidí v kuchyni) svalí do postele a usne jak špalek!