The deer and the lamp shade

South Carolina; 30.12.2009

Celou dobu co jsem v USA, moje hostmother mluví o tom, jak bychom měly jet navštívit jejího syna v South Carolina, ale jak je to daleko, že naše auto to asi nezvládne atp. Před pár dny se zničeho nic rozhodla, že do toho půjde. Syn zavolal, že tenhle týden není moc zaneprázdněný a já mám prázdniny ze školy, takže tenhle článek píšu z pokoje v domě Stephaniinýho syna.

Co tomuhle výletu předcházelo byla ale drahá cena za to, co ten týden přinese. Brett, Stephaniin syn, si dům ve kterém teď bydlí pořídil poměrně nedávno, takže, podle Stephanie, ho nemá dostatečně zařízený. Mě přijde zařízený tak akorát, ale já v těhlech případech nejsem zrovna soudce. Od chvíle co se rozhodlo, že teda opravdu podnikneme devíti hodinovou cestu autem do Jižní Karolíny, na stole, kolem stolu a postupně v celým bytě se začaly kupit věci, co Steph věnuje Brettovi, aby ten dům měl pěkně zařízený. Počínaje obrazama, kořenkama a nádobím, přes věci jako prostěradla a povlečení, konče nezměrnou hromadou nepotřebných dekorací, jako třeba dvě zaltý kachny nebo srnec co slouží jako svícen. No a jelikož Stephanie sama nezvládne moc fyzický námahy, ty dva dny jsem kolem týhle hromady krámů chodila s hrůzou v očích při představě, jak to budu nakládat do auta.

Večer před odjezdem jsme naložily kufr do kufru. Stephanie má takový dva velý kufry, co vypadaj spáš jako truhla. Jeden z nich patřil do hromady pro Bretta, jenže ten kufr samotnej byl skoro větší než kufr od auta, nemluvě o tom, že sám o sobě važí asi tunu. Když ho navíc nacpete skleněnýma Santa Clausema, dvěma zlatejma kachnama, nádobím a hromadou povlečení, nejen že zvednout ho do výše kufru od auta vám přivede kýlu, ale ještě k tomu s ním musíte manévrovat, protože existuje jen jediná možnost, jak ho do toho kufru nacpat. Ta mi došla přiblližně ve chíli, kdy ta truhla byla diagonálně zaseklá mezi okrajem kufru na jedný straně a mýma prstama na druhý, s tím že moje záda mi dávaly vědět, že takový dvě zlatý kachny vážně něco váží.

Když jsme konečně, silou, zavřely kufr od auta nacpaný truhlou, jídlem (část o jídle snad ani nekomentuju, vysvětlení obsahuje slova „kdyby náhodou“, bouři a týdenní blackout) a nějakou klecí, co, i když mi to bylo dvakrát vysvětleno, stále nevím k čemu je, sbalila jsem si kufříček s oblečením na pět dní a šla spát, s tím že ráno budem vstávat v sedm, abychom kolem půl deváté vyjely.

Sice jsme vstaly v sedm, ale našemu odjezdu předcházelo naložení zbytku výbavy do auta. Nejenže jsme musely naložit dvě přenosný lednice, další prostěradla, lampu i se stínidlem a toho příšernýho srnce, který má tak blbý tvar, že ke konci nakládání jsem ho měla sto chutí zakopat do země, ale Stephanie si ještě k tomu na pět dní sbalila dva kufry a takový ten pytel, do kterýho se dávají kabáty, bundy a šaty, aby se nemačkaly v kufru. To všechno naložit tak, aby stále bylo vidět skrz zadní okno nám/mi zabralo dvě hodiny.

Když bylo 11:30, vypadalo to docela nadějně, že bychom možná mohly vyjet, jenže nebylo by to Stephaniino auto, aby se něco nestalo. Nešly zavřít dveře, takže než jsme projely skrz servis a pumpu, bylo 12:30 když jsme konečně opouštěly město.

Stephanie se ujala navigace. Za hodinu potom, co jsme byly na cestě jsem zjistila, že místo na jih jedem na západ, ale bylo mi vynadáno, že jsem moc nezkušená na to radit. Když ale pumpař řekl přesně to samý, co jsem řekla já, Stephanie usoudila že tu mapu možná číst umím a přenechala navigaci mě.

S dvouhodinovým zpožděním jsme konečně nabraly správný směr a po dlouhou dobu se nedělo nic zajímavýho. Pak se ale setmělo a my přijely do hor. Postupovala jsem přesně podle toho, co nám udávaly direkce od autoservisu, úhledný notýsek s „step by step“ navigací a mapičkou pro každou část cesty a byla jsem si poměrně jistá, že jedeme správně, i když Stephanie často skoro zapomněla odbočit a já na ní musela křiknout pár vteřin před samotnou odbočkou. Steph ale není zvyklá na nic jinýho než rovný dálnice, takže když jsme se ocitly na dvouproudový silnici vedoucí skrz hory, která dokonce měla i zatáčky, Stephanie zpanikařila a svůj strach si uklidňovala na mě. Ne že by bylo něco, co bych mohla udělat, o tom místě jsem věděla stejný nic jako ona, řídit neumím a podle mapy jsme jely správně, nicméně hádám, že jí to alespoň pomohlo.

Po X minutách ječení o tom, že tahle cesta je pekelná díra, která nikam nevede, že tu obě umřeme, protože ten národní park je určitě obrovskej, dojde nám benzín, sní nás medvědi a nikdo nás nikdy nenajde se Stephanie podařilo zastavit auto, co jelo okolo a zeptat se na cestu. Byla ujištěna o tom, že další městečko je 20 minut daleko, a tak se naštěstí uklidnila.

Když jsme projely horama smrti, rozhodlo se, že po tomhle zážitku a v 11:30 v noci už pokračovat nebudeme a že si pronajmeme hotelový pokoj.

Městečko do kterýho jsme dojely se jmenovalo Cherokee a stejně jako národní park, ze kterého jsme se právě vymotaly, patří do indiánské rezervace, takže když jsme ráno nakládaly Stephaniiny dva kufry zpátky do auta, po parkovišti se procházela slepice. S denním světlem jsme taky zjistily, že ty hory, městečko a vůbec okolí jsou vlastně docela pěkný.

Z Cherokee už to byly jen dvě hodiny příjemný cesty, takže horor předchozího dne se už naštěstí neopakoval. I když proběhlo pár stížností o tom, že je ta krajina moc kopcovitá, že to auto na to není zvyklý a že těch zatáček je nějak moc, nicméně oproti včerejšku to bylo jak procházka růžovým sadem.

V Brettově domě jsme vyložily auto věcí a prozmněnu zaplnily jídelní stůl tady. Syn ale vypadá sympaticky, takže snad ta šílená cesta sem stála za to. Radši ale nemyslím na to, že se musíme dostat zpátky.