Konečně, po dlouhém, předlouhém roce jsem byla na lyžích! Nemohla jsem se dočkat, až si konečně nazuju ta dvě krásná, červená prkýnka, rozjedu se z kopce a budu si užívat rychlosti, ostrých zatáček a příjemného sněhu!
Hned co jsme v sobotu kolem dvanácté přijeli, začala jsem se převlékat do všemožných legínovitých oblečků a ošklivých termoponožek. Na to obrovské kalhoty, teplou mikinu, lyžáky, chránič na páteř, bundu, přilbu, brýle, rukavice... Během pár minut, zatímco se zbytek mojí rodiny dohadoval nad banalitami, se ze mě stala jakási nepohyblivá koule. Přesto, že jsem se díky krunýři téměř nevešla do bundy, že rukavice byly roztrhané a lyžáky mě už po pár minutách tlačily na holeních, vyrazila jsem s lyžema a naprosto příšernýma, komunistickýma, provizorníma hůlkama na svah.
Abych popsala situaci trochu přesněji: V první řadě nebylo nijak úžasné počasí, na vleku byla zima, na svahu vedro, rok jsem nelyžovala a moje fyzické výkony nejsou nijak kvalitní. Prvni den to ještě šlo, sníh byl docela příjemný, ale druhý den? Vstala jsem brzo, abych ještě stihla manžestr (který pak vydržel celý den), ale urolbovaných byla jen půlka sjezdovek, A to ještě napůl. Sníh byl tvrdý, celé to byla vlastně jedna velká plotna. Chumelilo, byla zima a mlha, že nebylo vidět na krok. Sluchátka mi nedržela v uších, bolely mě nohy a v lyžácích jsem nemohla vydržet. Byla jsem unavená, na konci každého kopce udýchaná. Jídlo v bufetu nebylo nijak zvlášť výborné a tak jsem zastavovala spíš z únavy než z haldu. Na sjezdovky už zase vyrazili němečtí turiské ve stylových kombinézách a plužili přes celý svah.
Normální člověk by se asi v zoufalství zhroutil nad hrnkem čaje, ale já jsem byla naprosto spokojená. Byla jsem totiž znova na lyžích.