Poslední dobou se kolem mě a mě dějou všemožné zvláštnosti. Nezvyklé detaily. Každé ráno, když si jdu pro noviny, abych si je mohla během nudných hodin číst, usměju se na pána, který je rozdává. A každé ráno se ten pán celý rozzáří a odpoví něco ve smyslu, že tak to má být.
V pátek jsem nastoupila do tramvaje. Plnou pusu a v ruce rozjedený sandwich. Snažila jsem se ho rychle sníst, protože jíst v tramvaji, to se přece nesmí. Vedle mě stál pán a pořád po mě pokukoval. Čekala jsem, kdy mu dojdou nervy a on mi vynadá, co si to představuju, jíst v tramvaji. Ale on mě místo toho upozornil, že v té tramvaji jsou revizoři. To mě potěšilo dvojnásobně, protože mi zrovna skončila tramvajenka. Kolik lidí vás upozorní na revizory v tramvaji?
Když jsem na nejbližší zastávce vystoupila, potkala jsem spolužáka, kterého každý den vidím ve škole, ale prohodím s ním maximálně tak "Ahoj". I teď mi chvíli trvalo, než jsem si ho všimla. Tak jsem s ním konečně prohodila pár slov.
To odpoledne jsem na čechově mostě potkala jednoho našeho amerického spoluhráče na ultimate. Než jsem si ale uvědomila, kdo to byl, byli jsme už každý na druhé straně mostu a byla moc velká zima na to se vracet. I když by to asi stálo za to, v sobotu odjeli zpátky do Ameriky. A přesto, že se sotva známe, člověka přece musí potěšit, když někoho potká. Pokud to není nějaký blbec.
Bohužel nám prakticky celý víkend nefungoval internet a já už si teď nepamatuju všechny ty drobnosti, co se mi v pátek staly.