Kluk nebo holka?

Jsem kluk! Vždycky jsem chtěla být kluk a konečně se mi to začíná dařit. Kluci to mají o tolik jednodušší. Nedbají moc na kamarádské vztahy. Tím myslím, že se nenípají v každé blbůstce, neřeší tohle a támhleto, co se stalo před dvěma rokama. Problémy si řeknou, pohádají se (případně i poperou) a jdou na pivo. Konec debaty. Jsou schopní se bavit o všem a ještě lépe - mnohem jednoduššeji se s nimi mluví o důležitých věcech. Nevadí jim chodit lesem, namočit si hlavu, zabahnit se nebo třeba spadnout. Neřeší, jestli jí zdravě nebo elegantně. Prostě, s mužským pokolením si rozumím mnohem víc, než s ženským. V době Jane Austenové by mě odsoudili za to, že opovrhuji vlastním pohlavím. To ale není pravda. Jak tu tak píšu ten článek a přemýšlím nad tím, co všechno je u kluků lepší, aby to nebylo pouhé chození bez trička, pomalu mi dochází nápady. A nebo je to pouze tím, že si zrovna v tuhle chvíli nemohu vzpomenout, proč mi bylo minulý týden, když jsem byla s kamarádama pod stanem, sympatičtější vláčet se patnáct kilometrů v klučičí části pelotonu, než v té holčičí? A proč mě vážně baví chodit na yoyerské akce, kde jsou spíš jen kluci? Protože, přesto že moje transformace do kluka je na dobré cestě, stále mám v pokoji krabici plnou krémů, masek, řasenek, pinzet, jeleních lojů a lesků na rty. A na tu nedám dopustit. Pořád mě baví květinové vzory, přestává mi vadit růžová a záleží mi na tom, jak vypadám, když vyjdu na veřejnost - třebaže jdu jenom se psem do parku. Pohybuji se nejspíš ve vakuu mezi dvěma extrémy. Nebaví mě nípat se v maličkostech, nerada se bavím o soukromých věcech, nelakuju si nehty, každý týden koukám na pořad o autech a jsem na to pyšná. Přesto všechno mě nakonec stejně trochu zamrzí, když kamarádi řeknou: "Tu neřešte, ta je jako kluk."