The deer and the lamp shade

South Carolina; 30.12.2009

Celou dobu co jsem v USA, moje hostmother mluví o tom, jak bychom měly jet navštívit jejího syna v South Carolina, ale jak je to daleko, že naše auto to asi nezvládne atp. Před pár dny se zničeho nic rozhodla, že do toho půjde. Syn zavolal, že tenhle týden není moc zaneprázdněný a já mám prázdniny ze školy, takže tenhle článek píšu z pokoje v domě Stephaniinýho syna.

Co tomuhle výletu předcházelo byla ale drahá cena za to, co ten týden přinese. Brett, Stephaniin syn, si dům ve kterém teď bydlí pořídil poměrně nedávno, takže, podle Stephanie, ho nemá dostatečně zařízený. Mě přijde zařízený tak akorát, ale já v těhlech případech nejsem zrovna soudce. Od chvíle co se rozhodlo, že teda opravdu podnikneme devíti hodinovou cestu autem do Jižní Karolíny, na stole, kolem stolu a postupně v celým bytě se začaly kupit věci, co Steph věnuje Brettovi, aby ten dům měl pěkně zařízený. Počínaje obrazama, kořenkama a nádobím, přes věci jako prostěradla a povlečení, konče nezměrnou hromadou nepotřebných dekorací, jako třeba dvě zaltý kachny nebo srnec co slouží jako svícen. No a jelikož Stephanie sama nezvládne moc fyzický námahy, ty dva dny jsem kolem týhle hromady krámů chodila s hrůzou v očích při představě, jak to budu nakládat do auta.

Večer před odjezdem jsme naložily kufr do kufru. Stephanie má takový dva velý kufry, co vypadaj spáš jako truhla. Jeden z nich patřil do hromady pro Bretta, jenže ten kufr samotnej byl skoro větší než kufr od auta, nemluvě o tom, že sám o sobě važí asi tunu. Když ho navíc nacpete skleněnýma Santa Clausema, dvěma zlatejma kachnama, nádobím a hromadou povlečení, nejen že zvednout ho do výše kufru od auta vám přivede kýlu, ale ještě k tomu s ním musíte manévrovat, protože existuje jen jediná možnost, jak ho do toho kufru nacpat. Ta mi došla přiblližně ve chíli, kdy ta truhla byla diagonálně zaseklá mezi okrajem kufru na jedný straně a mýma prstama na druhý, s tím že moje záda mi dávaly vědět, že takový dvě zlatý kachny vážně něco váží.

Když jsme konečně, silou, zavřely kufr od auta nacpaný truhlou, jídlem (část o jídle snad ani nekomentuju, vysvětlení obsahuje slova „kdyby náhodou“, bouři a týdenní blackout) a nějakou klecí, co, i když mi to bylo dvakrát vysvětleno, stále nevím k čemu je, sbalila jsem si kufříček s oblečením na pět dní a šla spát, s tím že ráno budem vstávat v sedm, abychom kolem půl deváté vyjely.

Sice jsme vstaly v sedm, ale našemu odjezdu předcházelo naložení zbytku výbavy do auta. Nejenže jsme musely naložit dvě přenosný lednice, další prostěradla, lampu i se stínidlem a toho příšernýho srnce, který má tak blbý tvar, že ke konci nakládání jsem ho měla sto chutí zakopat do země, ale Stephanie si ještě k tomu na pět dní sbalila dva kufry a takový ten pytel, do kterýho se dávají kabáty, bundy a šaty, aby se nemačkaly v kufru. To všechno naložit tak, aby stále bylo vidět skrz zadní okno nám/mi zabralo dvě hodiny.

Když bylo 11:30, vypadalo to docela nadějně, že bychom možná mohly vyjet, jenže nebylo by to Stephaniino auto, aby se něco nestalo. Nešly zavřít dveře, takže než jsme projely skrz servis a pumpu, bylo 12:30 když jsme konečně opouštěly město.

Stephanie se ujala navigace. Za hodinu potom, co jsme byly na cestě jsem zjistila, že místo na jih jedem na západ, ale bylo mi vynadáno, že jsem moc nezkušená na to radit. Když ale pumpař řekl přesně to samý, co jsem řekla já, Stephanie usoudila že tu mapu možná číst umím a přenechala navigaci mě.

S dvouhodinovým zpožděním jsme konečně nabraly správný směr a po dlouhou dobu se nedělo nic zajímavýho. Pak se ale setmělo a my přijely do hor. Postupovala jsem přesně podle toho, co nám udávaly direkce od autoservisu, úhledný notýsek s „step by step“ navigací a mapičkou pro každou část cesty a byla jsem si poměrně jistá, že jedeme správně, i když Stephanie často skoro zapomněla odbočit a já na ní musela křiknout pár vteřin před samotnou odbočkou. Steph ale není zvyklá na nic jinýho než rovný dálnice, takže když jsme se ocitly na dvouproudový silnici vedoucí skrz hory, která dokonce měla i zatáčky, Stephanie zpanikařila a svůj strach si uklidňovala na mě. Ne že by bylo něco, co bych mohla udělat, o tom místě jsem věděla stejný nic jako ona, řídit neumím a podle mapy jsme jely správně, nicméně hádám, že jí to alespoň pomohlo.

Po X minutách ječení o tom, že tahle cesta je pekelná díra, která nikam nevede, že tu obě umřeme, protože ten národní park je určitě obrovskej, dojde nám benzín, sní nás medvědi a nikdo nás nikdy nenajde se Stephanie podařilo zastavit auto, co jelo okolo a zeptat se na cestu. Byla ujištěna o tom, že další městečko je 20 minut daleko, a tak se naštěstí uklidnila.

Když jsme projely horama smrti, rozhodlo se, že po tomhle zážitku a v 11:30 v noci už pokračovat nebudeme a že si pronajmeme hotelový pokoj.

Městečko do kterýho jsme dojely se jmenovalo Cherokee a stejně jako národní park, ze kterého jsme se právě vymotaly, patří do indiánské rezervace, takže když jsme ráno nakládaly Stephaniiny dva kufry zpátky do auta, po parkovišti se procházela slepice. S denním světlem jsme taky zjistily, že ty hory, městečko a vůbec okolí jsou vlastně docela pěkný.

Z Cherokee už to byly jen dvě hodiny příjemný cesty, takže horor předchozího dne se už naštěstí neopakoval. I když proběhlo pár stížností o tom, že je ta krajina moc kopcovitá, že to auto na to není zvyklý a že těch zatáček je nějak moc, nicméně oproti včerejšku to bylo jak procházka růžovým sadem.

V Brettově domě jsme vyložily auto věcí a prozmněnu zaplnily jídelní stůl tady. Syn ale vypadá sympaticky, takže snad ta šílená cesta sem stála za to. Radši ale nemyslím na to, že se musíme dostat zpátky.

Could this be even more pathetic?

Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že věci už snad nemůžou být horší, ale přesto se furt kazí něco dalšího? Tak dopadl můj dnešní výlet do kina.
Měli jsme se Stephanie náplánováno, že dneska po škole pojedeme do kina. Stephanie se rozhodla, že pojedeme do městečka, který je asi hodinu od Indy. Jednak kvůli ceně lístků (moje snaha vysvětlit jí, že tu cenu stejně vyrovná penězma za benzín byla zbytečná), jednak kvůli tomu, že šlo o malinký kino, co v sobě má trošku historie. Teda jestli něco v USA vůbec má nějakou historii.
Po škole, naprosto vyřízená z obvyklých sedmi hodin učení se v angličtině, jsem nasedla do auta a tajně doufala, že před výletem do kina se aspoň na chvilku stavíme doma, abych se mohla převlíknout z nepohodlný uniformy. Ne, jely jsme rovnou.
Když jsem unavená, všechno mi leze na nervy, takže jsem brzo začala přemýšlet, jak proboha vydržím hodinu sedět v autě, poslouchat Vánoční koledy a tolerovat všechny ty maličkosti, co na Steph obvykle toleruju. Zastavily jsme sice na večeři, ale v místě, kde v domění že šetříte peníze, vlastně platíte docela dost za ne zas tak dobrý jídlo. Vysvětlujte to ale člověku, co nerad přijímá jiný názory. Aspoň že tam měli kafe, co mě alespoň trošku probralo.
Setmělo se a my vyrazily směr kino. Cestou jsme ještě zastavily na pár minut v domě Stephaniených kamarádů, po čtrnáctý si vyslechnout všechny S. historky, co se udály za poslední týden a, samozřejmě, obvyklou litanii nad příšerností Obamy. To ovšem netrvalo dlouho a za chvilku jsme, konečně, byly na cestě směr kino.
Moje nálada se trošku zlepšila, ale ve chvíli kdy jsem zjistila, že hlavní mužskou roli hraje Richard Gere a začala se těšit ještě o trošku víc se nám vyfoukla pneumatika. Uprostřed tříproudý silnice.
Přiznejme si to, Stephanie není zrovna mechanik a neodvažovala se tu pneumatiku vyměnit sama. Já se neodvažovala pípnout, specielně když byla S. nervózní z nastalý situace. Její první instinkt na jakoukoliv situaci je někomu zavolat. Přiznávám, že v týhle situaci se to hodilo, rozhodně víc, než když chcete zjistit otvírací dobu supermarketu a ve vedlejším pokoji máte internet.
Je sice dobrý nápad zavolat o pomoc manželovi svý kamarádky, kterou jste před deseti minutama navštívili, jenže zrovna tenhle manžel přišel jako dítě o dlaň na jedný ruce a dva prsty na druhý - je obdivuhodný, jak dokáže normálně fungovat, ale na druhou stranu to není někdo koho byste zavolali na vyměnění pneumatiky. Já akorát stála v příkopu vedle auta, přemýšlela co budu dělat, až se mi tohle jednou stane, když budu sama uprostřed dálnice a stále se neodvažovala špitnout, že bych tu pneumatiku třeba mohla zkusit vyměnit. Neříkám, že jsem nějakej zázračnej automechanik, ale na druhou stranu bych asi posloužila líp než dvaašedesátiletá ženská co začne omdlívat pokaždý když se předkloní a chlap podobnýho věku bez rukou.
Naštěstí po tom co tam ty dva patnáct minut bojovali s poklicí jen aby zjistili, že nejde sundat a že se to kolo dá odšroubovat i s ní, přišel na řadu hever. Nastala moje chvíle, protože Stephanie má problémy se zápěstím a nemůže tahat, točit a kroutit nic moc těžkýho a člověk bez rukou auto taky nenadzvedne.
Zápasím s heverem, za zadkem mi sviští kamiony, nademnou stojí nervózní Stephanie a její kamarád mi svítí baterkou, špatně mi radí, do toho všeho začne pršet. Stephanie začala manipulovat nejen s deštníkem, ale i s ručníkem, co si motala kolem hlavy. Já jen potřebovala páku na šrouby a náhradu, ale místo toho jsem byla furt žádána ať podržím S. deštník, než si znovu zamotá ručník kolem hlavy. Do toho přestaly fungovat přední dveře a nechtěl se otevřít kufr, ve kterým ještě pořád byla náhrada. Vážně, v tu chvíli stačilo málo a začala jsem nadávat v češtině.
Kufr jsme otevřeli, já jsem si v béžových kalhotech klekla na silnici, vyměnila celou pneumatiku, naházela všechny vyfouklý kola, hevery a páky do kufru a celá promočená se modlila, že to už by snad mohlo být všechno. Když jsme ale zjistily, že se vybila baterka u auta, rezignovala jsem na jakkoukoliv zuřivost a už se jen začala tiše usmívat, nad celou touhle situací. Stačilo už jen napojit startovací kabely, nahodit motor, otočit auto do protisměru a vyrazit směr domov, protože film už dávno začal.
Přes to, že mi v jednu chvíli málem explodovala hlava, jsem nakonec ráda, že jsem tu pneumatiku mohla vyměnit. Aspoň vím, že až se to jednou stane mě, nebudu jedna z těch paní, co si při čekání na servis schovávají účes pod ručník, ale že budu vědět, že možná ani nemusím sundavat poklici a vyměním si to kolo sama.

So, do they have different kinds of toothpaste in Europe than we do? Do they have like a chocolate toothpaste?

Lidi se mě tu často ptají, co je hlavní rozdíl mezi USA a Evropou. Abych se vyhla odpovědi, která dvakrát nehraje Američanům do karet, pokaždý uvedu příklad s vidličkou. Evropani používají při jídle jak vidličku tak nůž po celou dobu co jí. Američani si nakrájí jídlo na malé kousky, odloží nůž a po zbytek jídla používají jen vidličku.
Odpovědí na tuhle otázku jsou spousty, ale až do dneška jsem měla jen mlhavou představu o tom, co konkrétně ten rozdíl mezi Evropou a USA je. Dneska mi to ale došlo. Našla jsem poslední kousek skládačky a najednou všechno dává smysl - Američani stavějí domy z dřevotřísky. Možná se mýlím, ale svojí teorii jsem založila na tom, že když se v Evropě staví dům, většinou se používají cihly nebo beton. Alespoň na venkovní zdi.
Fakt, že pár ulic od domu kde teď bydlím staví banku z dřevotřísky, naprosto vystihuje Ameriku, její kulturu a její pohled na svět. Všechno tady je jak dům z dřevotřísky. Levný, jednoduchý, bez duše, bez nápadu, bez příběhu. Hlavně aby to bylo rychlý a funkční pro tuhle chvíli. Bude to prostě banka, nebude hezká, nebude ani ošklivá, žádnej prvek na tom domě v člověku nevyvolá žádný emoce. Staví se proto, že to bude prospěšný pro pár lidí co vlastní tu společnost. V době krize, o který tu všichni tak rádi mluví, nikdo nepotřebuje novou banku. A od takovýho domu z dřevotřísky nikdo nečeká, že vydrží po staletí. Že za sto, dvě stě let někdo vstoupí dovnitř, rozhlídne se a užasle si oddychne. Za pár let, až dřevotříska doslouží, banka uprostřed černošskýho ghetta bude třikrát přepadnutá a dvakrát zkrachovalá, přijede traktor, banku složí se zemí a postaví místo ní nový fast food. Z dřevotřísky.

Uff, napsat tenhle článek mi dalo zabrat. Trochu se bojím, že nedává smysl. Bohužel se stalo to, čeho jsem se obávala - věty mi naskakovaly v angličtině a překládat je do češtiny tak, aby to dávalo smysl mi zabralo hodinu. Nemám sílu na to to dokončit a to co jsem napsala ani není to, co jsem chtěla. No, zkusím to zase jindy, třeba je to jenom krátkodobej zkrat.

Here, don't forget your Jesus.

Ležím v posteli, notebook na klíně, brýle na nose, hodinky na nočním stolku, hned vedle šroubováku - jdu na to. Slíbila jsem si, že budu psát, takže jedenáct ne jedenáct, zkusím se už potřetí tenhle týden rozepsat o tom, jak se tu mám.
Dneska jsem byla se Stephanie v Nashville, malým městečku slavným proto, že je v místě, kde je hodně listnatých lesů a kopce. Indiana je totiž jedna velká placka plná kukuřice, takže takový lesy a kopce, to je něco, na co se sjíždí koukat američani z širokýho dalekýho okolí. Po skoro dvou měsících tady už jsem si zvykla na všechno to, co mě rozčilovalo na začátku, takže dneska jsem obchody s dekoracema do bytu, ošklivým oblečením a nevkusným uměním procházela s úsměvem na tváři. A když si Stephanie koupila Ježíše v hnědém hábitu, se zlatou hlavou a rukama za 3 dolary, akorát jsem přisvědčila, že takový Ježíš zlevněný o deset dolarů je vážně dobrá koupě.
Zítra jedu s jednou z mých normálních spolužaček a její lehce evropskou rodinou na sbírání jablek. Doufám, že ty jablka nebudou tak kyselý jako moje dnešní jablko v karamelu. Stephanie v euforii, že přešla její malá finanční krize, mi kromě jinýho koupila jablko v karamelu, které bylo tak kyselý, že v kombinaci s karamelem a čokoládou se prakticky nedalo jíst.
Aby jste pochopili mojí poznámku o normálních spolužácích - zjistila jsem, že moje škola rozhodně není typická americká škola. Za prvé je to charter school - normálně děti chodí do školy, která patří do jejich okrsku. Tím se způsobí, že všichni studenti jsou z podobnýho prostředí a asi se tím zamezuje velkým sociálním rozdílům. Do charter school můžete jít odkudkoliv, no a to naopak způsobuje, že v mojí škole je široká paleta lidí. Od černochů z pochybných rodin, na který se neodvažuju promluvit, přes obyčejný lidi, se kterýma se bavím až po největší zbohatlíky. V mojí škole je to ještě vylepšený o to, že je to umělecká škola, takže do toho jsou tam pološílený podivíni - neardi, kteří nemluví a neustále si kreslí. To se nejvíc projevuje při dress down day, kdy nemusíme mít uniformu. Můj první dress down day jsem si připadala, jako že jsem si spletla školy. Všude kolem mě chodili hubený, bledý třesoucí se osoby s černýma linkama pod očima, punkeři v dlouhých černých kabátech a s kroužkovou košilí, emaři s trojbarevnýma vlasama přes oči, kluci v očividně holčičím oblečení, který je navíc o pár čísel menší, sem tam nějakej pirát nebo ninja. Do toho se konečně mohli projevit všichni černoši, kteří přesto že nesnáším, když je Stephanie osočuje nebo si z nich dělá srandu, jsou prostě jiný. Kluci s kalhotama pod zadkem, holky s masivníma zlatýma šperkama kam se podíváš... Ještě že jsem se rychle skamarádila s lidma, co mají rádi jednobarevný trička, tmavý kalhoty a svetr - a to všechno v jejich velikosti.
Další věc, čím je moje škola speciální je, že je prý jednoduchá i na americký poměry, takže já, z Josefský navyklá na to se učit jsem tu za hlavního šprta. Na US History se učitelka rozhodla, že každý měsíc poukáže na nejlepšího studenta v každý třídě co učí. Když tohle oznámila, začala jsem se modlit, ať to proboha nejsem já, aby moje výsledky nadále zůstaly anonymní. Bohužel, moje prosby nebyly vyslyšeny a ona doopravdy řekla moje jméno. Tím to nekončilo, následoval totiž rozjařený proslov, jak je to šílený, že se to učím v druhým jazyce a jak by si ze mě všichni měli vzít příklad. Moc jsem toho neslyšela, usilovně jsem se totiž snažila splynout s pozadím, ale můj rudý obličej a třesoucí se ruce mi v tom bohužel moc nepomáhaly. Ještě že mě nenutila se zvednout a dojít si ke katedře pro diplom. Akorát doufám, že si ty nástěnky, kde ten diplom visí, nikdo nečte. Naštěstí je v tý třídě kluk, co je jen 1% za mnou. Pravidelně si porovnáváme výsledky a při posledním testu jsem měla o dva body míň - vypadá to nadějně, že se tahle hrůza nebude opakovat. Nelíbí se mi být v pozici, kdy se mě spolužák ptá, jestli za něj nechci udělat jeho úkol. Chudák, vypadal tak překvapeně, když jsem se na něj podívala pohledem, jestli se náhodou nezbláznil a řekla ne, dokonce i potom, co pěkně poprosil.
Je toho hodně, co bych chtěla říct, ale jsem unavená a už to tu sepisuju tři čtvrtě hodiny. Pro dnešek končím, ale snad se k tomu brzo zase dokopu. Příští týden jedu na čtrnáct dní do Texasu, těšte se na další culture shock.

Můj docela typický víkend

Konečně jsem se jednou donutila napsat si všechny domácí úkoly brzo a nenechávat nic na ráno. Tím jsem si vyhradila trochu času, abych napsala nový článek.
Dneska jsem zase měla nejpodivnější příspěvek na Francouzštině. Profesor ve snaze nás naučit minulý čas (na to, že jsem ho brala už asi 3x s ním nějak podezřele moc zápasím) se nás ptal, co jsme dělali o víkendu. Všichni odpovídali tak nějak normálně, pracovali, jeli za kamarádama, byli doma s rodinou... Co jsem dělala já? Já jsem byla na největším sjezdu veteránů z Vietnamský války a na Indickým večírku. V jednom dni. A teda jestli to, co jsem měla do teďka byl kulturní šok, tak Vietnamský veteráni mě uvedli do komatu. Přes padesát tisíc lidí na place uprostřed kukuřice, proplétající se mezi karavanama, vzhlížící k vlajce, děkující každýmu od jejich psa až po Boha a chodící v koženejch vestách nebo džínovejch bundách. Na jednu stranu to bylo pěkný a smutný, podle toho, co jsem slyšela, tak všichni ti lidi byli posláni do války a když se konečně vrátili domů, byla na ně hozená vina za celou tu válku. Na druhou stranu - víte jak jsem říkala, že jsou Američani hrozní nacionalisti, takoví, až je to k smíchu? No tak si to vynásobte tak 3x a dostanete obrázek týhle akce. Občas jsem doopravdy měla problém udržet smích.
Na Indickou slavnost jsem se dostala přes jednoho z dalších exchange studentů a i když jsem to nečekala, byla to legrace. Tolik barev v jedný místnosti jsem už dlouho neviděla. Mezi všema těma černovlasýma indkama v několikabarevných šatech až na zem a s tak pěticentimetrovou mezerou mezi sukní a tričkem (a to i u těch buclatých) jsem ve svých černých šatech po kolena, s výstřihem těsně u krku, černým svetrem a světlýma vlasama byla jak žárovka. Možná i zářivka. Ale bylo to tak zábavný, že jsem se dokonce i na chvíli zapojila do toho jejich tance. Šlo o asi čtyři kroky a tři tlesknutí, ale já než jsem zkoordinovala svoje tělo! A navíc odkoukat ty kroky je s těma jejich dlouhýma sukněma nemožný, musela jsem vždycky počkat, až ke mě přitančí nějaký chlap. Jelikož jsem se víc soustředila na kroky, než na rychlost, chlap většinou rychle odtančil a já musela čekat na dalšího... Ale tak po dvou kolech jsem se do toho nějak dostala a vydrželo mi to tak čtyři, pět kol, než mě z nezvyklýho pohybu začala bolet noha.
Neděle proběhla poklidně, prošly jsme se Stephanie pár obchodů, narazily na docela podezřelýho inda z večírku v obchodě pro děti a byly obhlídnout štěňata ve zverimexu. A protože Stephanie miluje psy, nemohly jsme odejít dřív, než si s nějakým pohrála. Tentokrát ale štěně zapůsobilo i na mě - malinkej, bílo hnědej kokršpaněl, kterej sotva co se dostal z klece do kabinky na hraní si se štěňatama začal běhat dokola (na prostranství 1 x 1,5 m), kousat mi tkaničku, útočit na tašku, kousat pásek na tý tašce, skákat a celkově naprosto vyšilovat, aniž by si uvědomil, že když ho dají to týhle kabinky, kde si budoucí páníčkové obhlížejí svoje budoucí miláčky, měl by se chovat nanejvíš způsobně a zapůsobit a tohle rodeo spustit až doma... Škoda, že jsem si ho nemohla odnést domů, mě se to jeho vyšilování líbilo. Třeba v letadle by s ním byla vyložená sranda!
Víkend skončil překvapivě malou náloží úkolů, ale myslím že minulý dva týdny a bojím se že i ten nadcházející se o tuhle chybu náležitě postarají.
Je 23:07 místního času, jdu se zavrtat do postele a spát, zítra píšu test z Beowulfa. Četli jste už někdy Beowulfa v angličtině? To stojí za to...

První dojmy

Trvalo mi to tři týdny, ale zvládla jsem to. Konečně se mi povedlo přesvědčit svojí host mum, že opravdu potřebuju internet, že nepotřebuju nejlevnější/nejpomalejší připojení a že když budu připojená, tak nebudu blokovat telefon. To tak, aby Stephanie nemohla trávit večery přilepená k telefonu, čtyřikrát vykládat čtyřem lidem, co se mezi sebou znaj, co se jí stalo během posledního týdne.
Mám se tu ale dobře, na americký poměry. Na ty evropský už to taková sláva není. Prosím vás, už nikdy si nestěžujte na evropany a jestli mě někdy uslyšíte vést litanie nad hloupostí a jednoduchostí ostatních lidí, připomeňte mi mých pět měsíců strávených v zemi kukuřice. Nenapadá mě jedinná věc, která by byla stejná jako v evropě. Všechno od povahy všech američanů, přes školu až po způsob jakým používají příbor, všechno je jiný! Američani berou všechno hrozně vážně, často mám strach vyjádřit vlastní názor na sebemenší prkotinu, protože oni by si to mohli vzít osobně.
Ve škole si většinu času připadám jak v mateřský školce. Přece jenom moje škola je trochu vyšším levelu a já si za těch šest let už asi zvykla na to, že se nám všechno nevysvětluje pomalu, detailně a třikrát dokola a i když si na to v Praze pořád stěžuju, ten odborný přístup mi chybí. Ale na druhou stranu, komu by se nelíbilo muset místo testu na závěr kapitoly o řeckém umění odevzdat vlastnoručně vyrobenou knížečku o rozměrech 5x5cm s výpiskama a obrázkama. Ale ne všechno je tak jednoduchý, takový Beowulf v angličtině, to je něco s čím jsem měla ze začátku trochu problémy. Největší krize je ale algebra. Je sice hrozně jednoduchá, ale matika v angličtině, to je jak učit se nový jazyk. Square roots, multiply, divide, negative three, set builder notation, integers... To je skoro jak francouština, kde z kombinace francouzštiny a angličtiny občas mluvím česky a pak se divím, proč mi nikdo nerozumí.
Spolužáci jsou zajímavý, všichni jsou mnou hrozně fascinovaní a první týden se zpráva o tom, že škola má novýho exchange studenta šířila rychlostí blesku. Permanentně za mnou někdo chodil a představoval se, chtěl slyšet, jestli jsem teda Mary nebo Marie, na odpověď, že je mi to jedno se mě pokoušel donutit si vybrat a pak začal žádat, ať řeknu něco česky. Když ze mě konečně vypadlo něco úžasně originálního jako "Jmenuju se Mářa a právě stojím ve svý škole v Indianapolis", byl hrozně nadšený a říkal, že to zní jak ruština. Skvělý, to je přesně to, co jsem chtěla přidat k vizitce studenta z východní Evropy. Když už teda ví, že Česká republika je v Evropě, jednou dokonce proběhlo něco ve stylu "Vážně z Český republiky? Cool! A kde v Americe to je?" Helooo! Daa! (To tu používají až nebezpečně často, na to jak legračně to zní) Jsou i jiný země, státy a kontinenty než USA! To by jim tu někdo měl opakovat dnes a denně. Americká vlajka je na všem, na co si vzpomenete, Američani žijou v přesvědčení, že oni spasili svět před všema válkama, že oni jsou středobod vesmíru a že koho nespasili oni, toho spasil snad už jen Ježíš. Chcete radu do života? Nezmiňujte se před američanem, že nejste věřící, jeho přístup se změní ve vteřině. Na to jak jsou obvykle jednoduchý, tahle informace k nim doputuje až překvapivě rychle.
Pro dnešek končím, byla bych takhle schopná psát dlouho, ale je tu 23:30 a já musím jít spát, abych zítra měla dostatek energie na to se dále začleňovat do americké kultury. Až na to, že místo kultury tady mají auta a fast foody je to náhodou docela dobrá vyhlídka. Zítra je totiž A day... Ale o tom zase příště.

V budoucnu bude každý slavný na 15 minut.

Znovu se vám hlásím ze svojí little big planet, kde se v opojení bouřlivými 60. léty probouzím s Andy Warholem, na páté Avenue obědvám se Salvatorem Dalim a při svíčkách večeřím s Frankem Sinatrou. Občas zavítám zpět na Zemi, projdu se po Petříně, zajdu na kafe, dohnat ztracený čas s Ludvíkem Vaculíkem a večer si dám skleničku s Mickem Jaggerem. Po chvíli mě to ale omrzí a tak se nenápadně vytratím, zpět na svůj orbit, kde se s vypětím všech sil zbavím nezájmu a otupělosti, která mě na Zemi provází na každém kroku. Že to zní zajímavě? Podívejte se na to z té druhé stránky.